na Blog.cz

Tohle měl být retro příběh plný lásky a léta. No.

Tak příště. Enjoy. Jo. A hudba dole. Za kritiku vám snesu...modré z nebe?

A jestli to čte E., tak bonbonieru tim nemyslim:D

*

Je to až moc lehké. Možná bych se i smál, kdybych mohl. Jakobych měl v krku struhadlo. Trochu moc cigaret za jeden den na nekuřáka.

Už dlouho to bylo takhle. Byla to jen vtíravá myšlenka, která se čím dál tím více stávala možností.

Proč bych to někomu říkal? Ano, ptali se, ale já mlčel. Vždyť to byla jen pouhá myšlenka a navíc jen má zodpovědnost. Má volba. Proč jí házet na ně. Proč se o to dělit. Proč by si měli vyčítat mé činy.

A tak se ptát přestali. Stejně by nemohli nic udělat, alespoň to si myslím.

Trhanými pomalými pohyby vytrhnu sluchátka z uší a nechám slzy volně stéct po tvářích s podivem, že ještě nějaké mám.

Tohle je asi konec, že? Chci říct, všichni kolem mě spí. Nikoho ani nenapadne jít o půlnoci do mého pokoje. Co se bude dít ráno, to už není můj problém. Budou křičet až roztáhnou závěsy? Matrace je vlhká a nasáklá a mě najednou zaplaví vlna paniky a strachu. Tohle už nejde vrátit. Nejde to. Vyskočil mi tep. Skvěle. Věci půjdou mnohem rychleji. Méně času na výčitky. Víčka se klíží.

Pro všechny, pro které nic neznamenám, nebo ty, kteří na mě chtěli zapomenout. Kvůli nim jsem tu. Jak snadné na ně všechno svést, přestože pravda to není. Ne celá.

Pro věci, které mohli být. Za vše, co jsem kdy prožil, krásné, špatné, na tom už nezáleží, stejně jako na všech mých důvodech. Přestal jsem bojovat. To bude jasné všem.

Nevím, kolikrát jsem usnul, přestože moje hlava byla plná bordelu a ráno vstal, protože jiná možnost nepřipadala v úvahu. Musel jsem. Ale už nemusím. Nechci.

Smutný smích. Přece jen to ještě jde.

Jisté je, že má kůže za chvíli změní barvu na popelavě šedou. A až všechna má krev vyteče ven, já ztratím to jediné, na čem všichni tak lpíme, to poslední co tu je, když už nic jiného nezbývá.

Možnost nadechnout se a začít znovu. S úsměvem, protože minulost patří včerejšku.

Skrz hrdlo se mi prorve vzlyk a rozkašlu se. Bolest v zápěstích dávno necítím.

Pachuť z cigarety stále na jazyku.

"A já neříkám, že jsi špatnej člověk, to ne. Jenom bych ráda vzala tvojí hlavu, flákla s ní o zeď, pak ti strčila vidličku do míst, kam slunce nesvítí, shodila tě z okraje bezedný jámy a pořád by to nebylo dost. Ale jinak jseš vlastně úplně v pohodě, fakt."

Touhu zabíjet- Love ya.

_____________

Jájenom, že už jsem dlouho nic nenapsala.

Sedim za stolem, kocour si přímo předemnou líže kulky, nebo ničí sluchátka a

mě to fakt vůbec nevadí, protože je víte, takovej ňuňu.

Piju studený kafe a je ještě hnusnější než obvykle a nalakovala jsem si nehty na růžovo, možná v ňákym záchvatu čehosi já nevim.

*

Dylan Moran a jeho představení mě zabavovali skoro každej večer, takže už to nemůžu ani vidět, protože už přesně vim, kdy se ta blonďatá ženská zasměje a kdy si Dylan zapálí další cigaretu..a..fakt jsem napsala že už to nemůžu ani vidět? Myslim, že dneska udělám vyjímku.

*

Dostává mě, jak rychle na vás přestane záležet těm, kteří vás ještě nějak drželi pohromadě.

Dostává mě, že někteří lidé si opravdu myslí, že když si spolu šeptají a přitom se dívají přímo na vás, že vám to NEDOJDE nebo co.

Vořu úplně všecko.

Jako baletka, která to jakž takž odskáče, ukloní se a pak na publikum krkne. Já jenom pro příklad. That´s all.

*Instead of hug she said...find a doctor*

*

Ukázka toho, co dělám po večerech.

*

Hey Miri a Lolo...a další.

Jájenom...kdybyste mě sweethearts hledali...tak asi zrovna skáču z vokna.

Yaay! něco pro Lolu :D

Snad se ti zlepší nálada dear. :)

Píseň dole.

☼

Tváří v tvář, pravou rukou jí z ramene jemně shrnul pramen černých vlasů a dotkl se horké kůže. Pohlédl jí do očí. Všechno kolem bylo rozmazané a celá ta scéna působila zvláštně a nepatřičně. Nemohl vnímat žádný detail kromě jejího obličeje, který ale také postupně bledl. Jen ten pocit, že všechny svršky už jsou na podlaze, že v místnosti jsou jen oni, ten přetrval. A s tímhle zvláštním pocitem se i probudil. Nebyla to noční můra, přesto byl spocený. Jen vzpomínka.

Třicetiletý muž odhodil pokrývku a oblečený pouze v teplácích došel do kuchyně pro sklenici vody. Jeho byt, přestože se nastěhoval před několika lety, byl téměř prázdný. Bíle vymalované zdi, posilovací stroj, televize, gauč. Pár fotografií. Žil sám. Za okny byla ještě tma. Vzdychl, protáhl se. Pokračoval v raní rutině. věděl, že dnes v noci už neusne.

*