12.1. 2017

12. ledna 2017 v 16:19 | L. |  ...My World...
Je to jak jízda podzemkou. Čekáte na svojí stanici, ale přistoupí další lidé a někteří se s Vámi dají do řeči, takže přejedete svoji stanici, a někteří Vám prostě budou stát v cestě abyste nemohli vystoupit. Takže nakonec skončíte v tlačenici a posloucháte jejich názory a jejich hodnoty a rozhovory a u některých se pozastavíte a řeknete si - to je vlastně pravda. A přehodnotíte kam vlastně jedete. A pokaždé když najdete pevnou půdu pod nohama, vagon s sebou trhne a vy spadnete bůhví kam, což se opakuje tolikrát, že jste přestali počítat. A přemýšlíte, jestli ve změti všech těch věcí co jste slyšeli a co Vás ovlivnily pořád ještě rezonují ty vaše a někdo je slyší a taky ho ovlivní. Nebo jste to jen Vy, komu i po tolika letech nedělá problém ztatit se na své cestě a jet jinam. Nevystoupit, přestoupit jinde. A když se podíváte zpátky, najdete připomínky osoby, kterou jste byli před tolika lety a přijde Vám, že je to někdo úplně jiný, možná i moudřejší než Vy teď, víc svobodnější a rozhodnější v tom, co chce.
Pod tíhou úplně jiných okolností a zodpovědností než vy teď. A ve společnosti úplně jiných lidí, ať už ho povzbuzovali nebo svazovali. Kolikrát za život svlékneme kůži a jsme někdo cizí. Je to jako s hubnutím. Pokud toho člověka vídáte každý den, nevšimnete si změny. Ale když ho porovnáte s fotkou před rokem, najednou se nestačíte divit. Je to až zvláštní a možná trošku děsivé, jak rychle zapomínáme na to, kým jsme byli. A když chceme, je to o to horší, protože minulost je jedna z těch věcí k poučení. A možná že se měníme k obrazu lidí, kterým jsme se nikdy nechtěli přiblížit, ale nikdo nám to neřekne, protože okolí kolem nás se pořád mění a mění. Dobrá práce, hodný manžel, vlastní byt, dokončit školu, vnitřní mír. Myslím, že chtít tyhle věci definují dospělost. A taky semtam nějaká ta párty, opít se o Silvestra do němoty, chodit si občas zaběhat, řešit vaření a hubnutí a slevy v HMku, kde najít levné geláky a nová kolekce Pandory za odměnu za zkouškové.
Hloupé věci, spontánní blbosti vzali za své a když se přece jen něčeho takového dopustíte, čekají na vás pohledy se zvednutým obočím a odsouzení. Občas mě až překvapuje, co všechno jsou lidé kolem schopní odsoudit. Jaká nepatrná drobnost stačí. Možná že mrknout do starých deníků a zjistit o co Vám vlastně šlo v první řadě není vždy na škodu. Možná byste byli mile překvapeni a možná taky ne. Třeba zjistíte, že jste teď nechutně povrchní člověk, kterého baví jenom pomlouvat a mluvit o sobě. A o drahých věcech co máte. Ale teď už je na to všechno trošku pozdě, protože konečná stanice, prosíme vystupte.
 

Maliny borůvky a moře

28. srpna 2015 v 21:35
Cítíš sladkou malinovou šťávu odkapávat ze rtu
cítíš jí v ústech a na jazyku
když do Tebe tvrdě udeří pěst

shodí Tě na kolena
až je máš sedřená, od krve
a zvednou Ti hlavu abys to viděl
ze zdola
v celé své kráse a úplné a dokonalé

jako borůvky, jako ostružiny
nádherné syté barvy
fialová, do černa
na tvém těle
jako tmavé ostrůvky, které bolí a bolí
a mizí jen pomalu

jako moře, jako vlny
slané, divoké
jako když se topíš
a cítíš sůl v ústech, na tvářích, na polštáři

miluji Tě
všichni víme co to znamená
nikdo neví co to znamená
cítit bolest a trpět
a topit se a proto být naživu
miluji Tě
Ty a já, krvácíme pro sebe a uzdravujeme se
láska je bolest,
skrz kterou vidíme to krásné

Příprava čaje

6. října 2014 v 17:35
Cvak. A já čekám. S krkem obvázaným šátkem. A pára stoupá z konvice.
Čekám a čekám, protože voda je moc horká, modré nehty cvakají o kuchyňský pult.
Ty na pravé ruce horší, jako obvykle.
Pomalu zalívám hrnek, můj napůl květináč.
Jak nerada chybím ve škole. Ne kvůli absenci, ne kvůli poznámkám.
Musíš počkat, až čaj trošku vystydne a pak teprve přidat citron, zničila bys vitaminy.
Nechala jsem to zajít moc daleko, předcenila své síly.
Ne kvůli dotazům co semnou bylo.
Vyndej sáček i když to pálí, pak až přidej med!
Co kdyby vás nikdo nescháněl.
Odnáším šálek do mé malé klece plné kapesníků a léků. A zírám do prázdna, na učebnice, kterým jsem ráno něco slíbila.
Ať už je konec, proboha.
Možná že kdybys neutíkala v noci v tý blbý polobundě po Praze, byla bys v pořádku.
Možná, že kdybys pak další hodinu a půl necvičila a pak zas nevyběhla do zimy, nezhoršilo by se to.
Možná, že kdybys za ty tři dny jedla něco víc než zbytek jejích hranolků a jablko, byla bys schopná alespoň dojít domů s hlavou vztyčenou.
Ale né, né, to by bylo moc snadné, co. A rozhodně ne taková sranda.
Aneb vítám tě, angíno, dlouho jsme se neviděly.
 


Červená nitka

31. srpna 2014 v 22:34 | L.
*
Kdybyste mi za kotník přivázali nitku, tenkou a rudou, která by mne provázela světem a obmotávala se kolem kočky co hladím, ledničky - mé staré známé, kolem konvice na čaj a hrnků, tyče v autobuse, do práce a do školy, zpátky a po zemi, kolem umyvadla, kolem dveří, skrz očka tkaniček u botasek. Mezi lidmi co míjím, mezi lidmi co objímám, tam a zpátky tam a zpátky a pak kolem polštáře. Divili byste se snad, že když se otočím, vidím jen červenou změť provázku a několik prosvítajících míst? Divili byste se snad, že není možné se vrátit, aniž byste se ztratili v něčem tak důvěrně známém. Moje krásná pavučina. Už jí mám i kolem zápěstí, kolem očí a krku. Sedám si a nic nevidím. Nic než starou známou nitku. Našla jsem její konec, je v šuplíku a já ho vážu za propisku a začínám psát. Moje nit se mění na inkoust na papíře. Červená slova splývají jedno za druhým, v odstavci za odstavcem a až jednou dokončím celou ságu, vyplním celé knihovny, konečně opět uvidím to, co po celou tu dobu ne. To, co jsem ztratila před očima. Ale teď, teď mne nechte ještě chvíli psát, mizí mi červená a konečně vidím dveře z pokoje.
*

Má lásko

4. srpna 2014 v 19:56

*
Stojíme tam, kde jsme odjakživa stáli. A když mi vdechli život, když mi byli otevřeny oči a já viděla tolik krásného, kdo by řekl, že Tvé tělo bude jednou mou skálou, Tvá vůně mým parfémem, že uslyším své srdce šeptat Tvé jméno. Tvůj hlas bude schopný ničit světy a Tvá kůže zdrojem horka pouště.
Stála jsem pod Římským sluncem, pod Řeckým deštěm a když mi písek z pláží proklouzával mezi prsty pochopila jsem, že bez Tebe je to jen písek v hodinách. Přesýpající se duny, měřící můj čas. Ale v Tobě, v nás, je nesmrtelnost. V Tvé dlani jsou vyryty všechny mé cesty, v Tvých vráskách všechny mé problémy a v tvých očích souhvězdí, které nás povedou. A dokud držíš mojí ruku, můžeme ty cesty projít. A dokud všechny ty hvězdy nevyhasnou, budou svítit jen pro nás.

A až bude tma, tak prázdná a rozlehlá, že naše hlasy zmizí ve ztracenu, pochopíme, že věčnost je momentem. Že jsme sami sebe ztratili na rozcestí. A jedinou správnou cestou bude jít kupředu. S palčivou bolestí a srdcem chladným k nesnesení. Budeme si jizvou, spáleninou, tetováním značícím naše vzpomínky, dokud neobjevíme nová, rodící se slunce, nebo se náš čas, zcela neodsype.
*

Kam dál