Srpen 2010

Talent se jí vysmívá (Part II )

31. srpna 2010 v 18:40 | L.o.u |  ...My World...
Hey guys;)
No. Patlala jsem se s tim docela dlouho:)
Jinak téma je Supernatural/Lovci duchů samozřetelně :D
Už s tim lezu na nervy, co?! ;P
Budu ráda za jakýkoli hodnocení;)






White walls

31. srpna 2010 v 0:27 | L.o.u |  ...My World...
Ták joo..tady je ten slibovanej příběh:)

Z reproduktoru na bílé chodbě smrdící desinfekcí se nesl neznámý hlas. Na lavičkách po stranách té chodby seděli tři lidé. Mladý muž v otrhaných džínách, se skloněnou hlavou. Rukama si podpíral hlavu. Matka s dcerou. Dívce tekly slzy, ale neobtěžovala si je setřít. Jen tiše seděla a hleděla do prázdna. Odevšad se ozývaly zvuky, přesto bylo v chodbě naprosté ticho. Otevřeli se dveře a vykoukla sestra. Paní...nestačila to ani doříct. Černovlasá dívka se zvedla na nohy a s neuvěřitelnou mrštností proběhla kolem sestry do pokoje. Matka jí s kamenným výrazem následovala. A pan Thompson? Ano? Zvedl muž zarudlé oči. Vy taky můžete jít. V chodbě už nebyl nikdo. Nikdo, koho by jste mohli vidět. Muž si sedl na postel. Před ním ležela žena se zavřenýma očima. Vím, že nespíš Amando, řekl klidným hlasem. Žena otevřela oči a opřela se o předloktí. Proč jsi tady, Davide? Upřela na něj šedivé oči. Nic si nepochopila, že ne. Řekl chladně. Pochopit co..
Si sobecká. Zlá a sobecká. Řekl už trošku zvýšeným hlasem. Žena otevřela a pak zase zavřela ústa. Na to neměla co odpovědět. Já?
Nechápeš, že bych tu zůstal? Nepochopilas..Zvedl se z postele, otočil se a přešel na druhou stranu místnosti. Ženě vytryskly slzy. Já..nevěděla jsem, co jiného dělat..strašně jsem jí milovala, Davide..hlas se jí třásl. I kdyby ti každej člověk..každej na kom ti na tomhle blbym světě záleží..umřel. Přidřepl k posteli a vzal její obličej do dlaní. Její slzy mu kapaly po hřbetu ruky. Já tu jsem Amando. Miluju tě, chápeš. Promiň, Davide. Byla to chyba, kdybych to mohla vzít zpátky. Prosím, slib mi, že už to nikdy neuděláš. Jen zakývala hlavou. Z celého jeho obličeje viděla jen tmavě hnědé oči. Miluju tě Davide, šeptla. Políbil jí na čelo.
Ve vedlejším pokoji si zatím černovlasá dívenka sedla na postel a chytla za ruku mladší sestru. Deseti-letá blondýnka měla zavřené oči a klidný výraz. Do okna bušil déšť. Po pár minutách se probrala. V okamžiku, kdy je uviděla, začala ječet, ale z hrdla se jí vydral jen podivný zvuk. Chytla se za krk. Pššt, holčičko, řekla matka. Radši nemluv. Starší sestra opět začala plakat a tvářit se vyděšeně. Do místnosti vešel doktor. Takže paní Millerová. Co přesně se stalo? Koukal do papírů a potom na ní. Žena vážila každé slovo. Včera večer, jako vždycky jsme si sedli ke stolu na večeři. Pak přišel zákusek. Melanie si vzala kus dortu, a pak se začala dusit. Říkala to s úzkostí v hlase. Potom jí z úst začala téct krev. Tak jsem se jí podívala do krku a vytáhla jsem žiletku. Měla jí zabodlou v horním patře. A..máte tušení, jak se tam mohla dostat? Ne. Žena si přitiskla svetr blíž k tělu a zuřivě zavrtěla hlavou. Byl kupovaný. Hmm. Doktor něco psal do papírů. Vaše dcera už zítra bude moci odejít. Pousmál se. Po zaklapnutí dveří se matka vrhla na starší sestru. Chytla jí za ramena a začala s ní třást. Zlostně syčela. Nikdy, nikdy nikomu nesmíš říct, co se včera večer stalo, rozumíš? Ano, mami. Řekla vyplašeně holčička. Sedla si k sestře a chytla jí za ruku. Za chvilku jsem tady holky, usmála se matka a odešla. Neboj se..šeptala sestřičce. Už ti nikdy neublíží. Slibuju ti to. Mladší sestra jí pevně sevřela ruku a vykulila na ní velké modré oči.
V dalším pokoji ležela žena. Napojená na snad tisíc trubiček. Už víc jak půl roku v kómatu. Dnes jí měli odpojit. Kdyby jste se jí zeptali jestli chce zemřít, a ona byla vzhůru aby vám odpověděla, řekla by že ne. Chtěla žít. Strašně moc. Doktor vešel do pokoje. Sáro Talbotová. Je mi to líto. Né, prosím, dejte mi ještě čas, křičel neslyšitelný hlásek. Můžu se ještě probudit. Doktor zmáčkl čudlík a za pár vteřin se ozvalo protáhlé pípání. Přesně v tom momentě tělo Sáry Talbotové začalo dýchat a otevřelo do široka oči. Posadila se. Snažila se sklidnit zrychlený dech. Doktor na ní jen zíral, jako by nevěřil vlastním očím. Zasmála se a zakroutila hlavou. Žádný umírání, ne dneska.
Za okny nemocnice se setmělo. Ruch uvnitř byl ale pořád stejný, stejně jako zápach desinfekce. Prostě další normální den, jakých budou ještě stovky.

David Cook-Permanent
Doufám že se vám to alespoň trošku líbilo, protože o kvalitě tohohle příběhu trošku pochybuju. Uff..? To jsem jako nenechala nikoho umřít jo? Sakryš ale...! :D Snad tam nemám moc pravopisných chyb. Snažila jsem se je všecky najít, ale jsem trošku tupá a navíc je..jo. Půl jedný. Takže mě prosím omluvte prdi :)


Proud to be FREAK!

30. srpna 2010 v 20:14 | L.o.u |  ...My World...
Zdárek lidi.
Užívám si poslední zbytky dobrý nálady, protože je mi jasný, že za pár dní vyprchá.
Za pár dní.
Za pár hodin spíš.
Ale jo. Jsem ráda za školu. Lepší než práce..lepší než žádná škola.
Připomeňtě mi to ve středu ráno, až se budu sunout z postele.
Radši ne, mohla bych vám ublížit.
Každopádně..doufám že novej novej začátek dopadne líp, než novej začátek minulej rok.
Teda..nevěděla jsem, co čekat. Samo..že teď to taky nevím, ale můžu se připravit na to nejhorší a potom být příjemně překvapená, když to nejhorší nebude. Jo. Nový moto do novýho školního roku.
Mám fešnej sešítek s ovocem na obale. A s takovym sešítkem v tašce se mi prostě nemůže stát nic špatnýho. A áno..už mi začíná trošku hrabat. Už teď se mi svírá žaludek, když si představím středeční ráno. Co dodat. Bude to sadistický. Navíc ty poslední dny sladkýho volna trávim doma. Sem tam být s rodinou v jedné místnosti je fajn. Pořád..to už neni fajn. Pak se přistihnete, že jim slibujete jak zítra pěkně půjdete s nima do baumaxu pro drátky na novou kočičí boudičku. A né. Není to přirovnání. Zítra musím vidět jinou lidskou bytost v mym věku, jinak se nejspíš scvoknu. Počkat..né. To už mám úspěšně za sebou. Chtěla jsem napsat ošklivej, ironickej článek. Snad se mi to povedlo. Jináč..ještě před začátkem školy jsem se rozhodla napsat poslední krátkej příběh. Né, že by mě škola nějak omezovala v psaní, ale všimla jsem si, že ty příběhy postupem času ztrácej na kvalitě, už tak dost mizerný :) Potom vám ho sem hodím.
S velkým, roztáhlým, zubatým úsměvem vás zdraví slečna chorá mysl. :)
Hrdý šílenec
Z DeviantArtu.:)

333 Only half evil

29. srpna 2010 v 13:36 | L.o.u |  ...My World...
Heej hou
Jeden z těch dnů, kdy nemám co napsat, ale chtěla bych.
Snad jenom tohle. Možná si pamatujete, jak jsem psala po návratu z tábora, že
jsem doma zapomněla mobájl. Zmínila jsem se, že mi mamka četla esémesky?
Po pár dnech, kdy jsem plánovala její krutou smrt na mě vytáhla proč jsme se vlastně s V.
rozešli. No. Ohledně těhle věcí nejsem moc sdílná. Páčila to ze mě, pak páčila babička
 a pak páčila teta. :D Úžasný. Moje smysl nedávající mumlání jim nejspíš jako
odpověď nepřišlo. Tolik k tématu
Nikdy si nezapomínejte mobil doma.

Jo. Přidávám písničku.
Vyjímečně to neni žádnej doják.
Plus vkládám kousek textu, protože stojí za to:)

And her heart may be broken a hundred times
But the hurt will never destroy
Her hope, the happy ever after girl
One day finds the perfect boy

DA
No a známka samozřetelně:P.
Z milovaného DeviantArtu.

I support evil muffins

27. srpna 2010 v 22:07 | L.o.u |  ...My World...
Heej Hou..
Protože posedlost je posedlost, přihazuju mojí další tvorbu ze Supernatural/Lovci duchů.
Jen tak mimochodem..za chvilku začínaj na coolu, takže koho jsem aspoň trošku nalákala
jak s tim furt tady votravuju..:P
...
Jo. Všimli jste si někdy, že když lžete, všichni vám věří, ale když vyjímečně mluvíte pravdu, všici si myslí že lžete? :D Nebo to zas platí jenom u mě.
PS: plus jedna fascinující známka z DA

Ukradeno z DeviantArtu
Soo sexy for this pics..

Žvejkačky nebo život, troubo.

26. srpna 2010 v 20:17 | L.o.u |  ...My World...
Héj hoou
Už to chtělo změnu dyzájnu. Dlouho jsem se rozhodovala s čim ho udělám..
Vyjímečně nápadů bylo hodně :P A vyhrál anděl :)
Celkem spokojenost.:)
Poslední dny prázdnin (zní to tak nechutňácky..) trávim zevlovánim samozřetelně.
Nehodlám nic dělat. Nehodlám přemejšlet o začátku školy a o práci a používání mozku..
dokud to nebude nezbytně nutný. To znamená do středy ráno.
Á obrázek. Nalezeno na DA. Kdo ví proč mi padnul do bulvy.
Ti z vás kdo viděli kruh a čeká je škola.
Už jenom 7 dní...
Zdroj-DA

Talent se jí vysmívá (Part I )

25. srpna 2010 v 20:20 | L.o.u |  ...My World...
Hej hoou
Teď mě pro změnu chytlo grafičení, takže přihazuju příklad mojí dnešní práce.
Na to že jsem se stim patlala tak dlouho...teda nic moc.
Ze Supernatural/Lovců duchů samozřetelně :D
A to druhý je prostě..éé..patlanina.

Blóóncka
Protože patlanin není nikdy dost

Little angel

24. srpna 2010 v 22:35 | L.o.u |  ...My World...
Protože mě pořád ještě baví psát přiblblý krátký příběhy (ale za pár dní přestane), jeden přihazuju. Btw: tolik příběhů se šťastnym koncem jsem ještě nikdy nevymyslela. Většinou nechám všechny umřít :D.
Song na atmošku;)

Už seděl u baru přes dvě hodiny. Už třetí den po sobě. Vysoký muž s rašícími vousy a krví podlitýma smutnýma modrýma očima. Ještě jednu, křikl na barmana. Ten před něj postavil další sklenici vodky.
Zatímco hadrem vymýval sklenici muže si prohlížel. Vždy byl potichu a pozdě v noci odešel. Opřel se o pult. Neměl by jste být tady, řekl a dál si hleděl sklenice. Co vy o tom víte? Zněla odpověď.
Zkušenost. Vraťte se k ní.
Nechte mě bejt, nic o mě nevíte, odpověděl bez zájmu muž.
Vážně Thomasi? Barman se pousmál. Muž se zakuckal a prohlédl si ho. Odkud...
Mám pro vás od ní vzkaz. Máte jít domů. Co? Od koho? Od Mary?
Ne. Od Sophie.
Muž chtěl odpovědět ale nenašel v plicích dostatek vzduchu. Jak se opovažujete o ní mluvit? Co vám dává právo..? Zavrčel a snažil se udržet slzy. Nedařilo se.
Barman vyndal z kapsy složený kus papíru. Ona mi dává právo. Řekl vážně a posunul papír k Thomasovi. Nechce, aby jste se trápili. Muž si chvíli nedůvěřivě složený papír prohlížel a nakonec ho vzal do rukou. Z očí my okamžitě vytryskly slzy. Na papíru byla voskovkami nakreslená rodina. Jednoduché postavičky jako od sedmi-letého dítěte se držely za ruce a usmívaly se. Jenom dvě. Jak jste k tomu přišel? KDE JSTE TO VZAL?! V slzách řval na barmana. Uklidněte se, řekl pořád s klidným úsměvem. na okamažik mu něco problesklo očima. Malá jiskřička, kterou si Thomas odůvodnil jako odraz osvětlení.
Prostě jděte domů. Thomas rozzuřeně sesedl ze židle a vyběhl na ulici. Po půl hodině došel až k domu. Chtěl vystřízlivět, než tam dojde. Mary seděla u stolu v kuchyni a rukama si podpírala hlavu. Blond vlasy zakrývaly stejně zarudlé oči jako měl Thomas. Mary? Zašeptal. Zvedla uslzenou tvář, když k ní přišel. Zvedla se a obejmula ho. Tome, ona mi hrozně chybí. Všiml si že po stole jsou poházené fotky. Pevně ho chytla za ramena. To zvládneme, šeptal. Zvládneme to lásko, opakoval a hladil jí přitom po vlasech.

Gummy bears rulez!

24. srpna 2010 v 15:32 | L.o.u |  ...My World...
Hell ya.
Dnešek stál za to. Ve dvě v noci jsem šla spát a v pět už se mnou někdo cloumal. Slíbila sem mamce že s ní pojedu na technickou kontrolu. Za to že vyšla jsem dostala knížku:P
(obchodník se smrtí-Hugh Laurie), kalhoty a třpytivý pastelky:D. A takový lékořicový či co.
Navíc když jsme šli kolem hřiště plácla jsem, že miluju houpačky a mamka že mě zhoupne.
Jako joke dobrý.
No. myslela to vážně.
O čtvrt hodiny později jsme byli z hřiště vykázány nějakou babičkou venčící smetáka, že prej je to pro děti a že by mohla přijet policie. Taky nás nazvala...kozy. :D
Jaj..myšu musim uklidit. Grhh...
Anyway...šťastnej den ;) Snad ho máte taky:)
Jo. A to je to, na čem jsem dělala do dvou :D. Jop. Blbce konečně došlo jak se vkládaj brushe:P
Castiel ze Supernatural/Lovci duchů.

Cass;)

I remember that night.

23. srpna 2010 v 23:23 | L.o.u |  ...My World...
další z krátkejch příběhů:) 100% happyendovní:)

Byla hluboká noc a dva lidé stáli uprostřed pole. Jeden z nich byl malý osmiletý chlapec a druhý vysoký 28-letý muž. V rukou měli dělobuchy jejihž jiskřičky poletovaly vzduchem. Vedle nich byla plná bedna dalších. Ten menší se smál a poté obejmul toho staršího. Muž vypadal trošku vyděšeně a naprázdno polkl. Nevěděl, jak se sem dostal. Poslední co si pamatoval byla hlaveň brokovnice a bolest. Počkat. Zarazil se. Tohle si pamatuju. To je ta noc, když jsme zapálili to pole. Hlasitě se zasmál. Táta by nám tohle nikdy nedovolil. Řekl tenký hlásek. Díky moc, bráško. Muži po tváři stékala slza. Tohle byla jedna z jeho nejšťastnějších vzpomínek na dětství. Nemáš zač Sammy, tiše odpověděl a otřel si oči. Ozvalo se prasknutí a vše zmizelo. Stál sám ve tmě. Slyšel šumění. Ve vteřině se ochladilo a od úst mu šli bílé obláčky. Ucítil brnění. Začalo v nohou a postupovalo nahoru. Potom ucítil tvrdou ránu do hrudníku, která mu vyrazila dech a začalo mu zvonit v uších, nesnesitelně. Přitlačil si ruce na uši ale nebylo to k ničemu. S řevem padl na kolena a skřivil obličej bolestí. V momentě, kdy to bylo nejhorší otevřel oči. Všude bílo. Po pár minutách se plně vzpamatoval. Ucítil bolest v hrdle. Vedla z něj plastová trubka. Po pravici seděl jeho bratr a spal obličejem přitisklým k posteli. Klidně oddychoval. Muž se uklidnil. Neuměl si vysvětlit co se právě stalo, ale myšlenka na to, že by opustil bratra mu svírala hrdlo. Ach Sammy..

Okej, základ příběhu je ze Supernatural/ Lovců duchů akorát jsem si pár detailů a konec trošku poupravila. Taky to podle toho vypadá že..:P Pro představu přihazuju něco z mojí tvorby;)

That night..when we burned up the field

It´s raining men...Ou yees

23. srpna 2010 v 22:02 | L.o.u |  ...My World...
Hudba.
Už vám někdy naskočila husí kůže při poslechu oblíbený písničky? V jednu chvíli můžete danou písničku poslouchat stále dokola a po pár dnech jí máte už plný zuby. Teda takhle to funguje u mě.
Taky si při poslechu staré písničky vzpomenete na minulost? Máte nějakou spojenou s událostí nebo lidmi?

Neurážím žádný styl hudby, ale něco je prostě..nemůžu si pomoct, prostě hnus.
Ale je to jenom z mýho pohledu a můj názor, takže klid lidi:)
Věřte mi, že kdyby se vaši sousedi rozhodli podělit se s váma o ty jejich hitovky a to dost nahlas a celej večer, taky by jste si zacpávali uši a nadávali do hnusů ;)
Styl hudby může také o člověku hodně říct.

Hudba nás může vyděsit, uklidnit, zvednou náladu. Tohle všechno a víc dokáží tóny.
Já obdivuju lidi co na něco hrají, nebo skládají texty. Co skrze hudbu vyjadřují co cítí.
Ale už jste někdy přemýšleli o lidech co nic neslyší? Jak tihle lidé vlastně bez hudby žijí? Myslím, že co uši neslyší, to srdce nebolí a že mají jinou lásku. Jde hudba třeba nakreslit? nebo popsat?
Hudba dokáže spojovat ale i rozdělovat lidi. Kolik přátel třeba znáte z koncertů? Nebo kdy jste naposledy někoho odsoudili jenom podle toho, že vypadá jako hoper? Nebo metalista?
Já poslouchám hudbu každý den a kdybych už nemohla hodně by mi to chybělo, ale nebudu psát že bych bez ní nepřežila. O hudbě bych toho napsala tolik..ale v tuhle chvíli už mám vymeteno :D:)
  

Far away from home

23. srpna 2010 v 1:08 | L.o.u |  ...My World...
Jop. Tak ještě takovej krátkej příběh:) Vážně se snažim o happyendy :D

Z teplé chodby vyšel ven a hlasitě bouchl dveřmi. Bylo studené únorové ráno. Ledový vítr profukoval děravou koženou bundou. Bylo slyšet policejní houkačky. Dost blízko. To ho nijak neznervózňovalo. Tady byly slyšet každou chvíli. Pokračoval v cestě na parkoviště. Na chodníku se válela otevřená kniha. Vzal jí do rukou. Obal byl vázaný v kůži a stránky byli od bláta a sněhu. Některé promáčené víc, některé méně. Přetočil na začátek. Byl to deník. Podle písma soudil že dítěte.
Přečetl první zápis. Drahý deníčku, dnes je mi 11 let a dostala jsem tebe. Na oslavě byl táta a babička. Až do večera jsme si povídali a jedli dort, ale pak táta musel do práce. Jsem sama doma, nebojím se, ráno se vrátí. A potom zase odejde do práce. Jenom škoda, že tu nemohla být i máma a děda. Hrozně mi chybí a tátovi taky.
Muž otočil stránku. Adresa nikde. Vzal deník a strčil si ho pod bundu. Přešel k parkovišti, nasedl do starého auta a opět ho vyndal. Něco ho nutilo číst dál. Na druhé stránce bylo písmo ještě úhledné ale s čitelností písma na třetí stránce si dívka starosti už nedělala. Papír byl také hodně zvlněný.
Táta se dnes nevrátil z práce. Nepůjdu do školy a počkám na něj. Trošku se bojím, že se mu něco stalo. Babička už odjela zpátky domů. Pár řádků bylo prázdných a pak byl další zápis. Už se stmívá a on se pořád nevrátil, jdu ho hledat ven.
Muž musel další zápis v deníku dlouho luštit.
Milý deníčku, Nemůžu ho nikde najít. Už je pozdě večer, bojím se jít domů potmě takže asi přespím na ulici. Muž si bezděčně představil malou holčičku bloudící po tomhle městě volající otce a sevřelo se mu hrdlo.
Nevím, kde přesně jsem, ale cítím čisté prádlo a je mi hrozná zima. Nevím, jestli usnu. Nevím, co budu dělat zítra.
Muž otočil stránku, ale byla prázdná. Nastartoval auto. Motor se hlasitě rozdrnčel. Po 5-ti minutách zaparkoval poblíž prádelny a rozhlížel se kolem. V rohu budovy našel schoulenou dívku. Od úst jí šly obláčky bílého kouře. Díkybohu, oddechl si. Vzal jí do náručí.
Milý deníčku. Našel mě nějaký pán. Prý mi zachránil život. Občas teď za mnou chodí do dětského domova. Je moc hodný.
Staind- So far away
Objevená před pár minutama a okamžitě mnou zamilovaná

Supernatural/ Lovci duchů-Sam, Madison, Cass, Ruby

22. srpna 2010 v 20:32 | L.o.u |  ...My World...
Nějak mě poslední dobou chytla grafická náladička, takže něco přihazuju :) Všechno ze
Supernatural/ Lovci duchů samozřetelně. Na prvním Sam a Madison, pak panic Cass a nakonec démonka Ruby se Samem. Žeru je..mmm..:)

lady-chrochro.blog.cz
lady-chrochro.blog.cz
lady-chrochro.blog.cz

When the levee break

21. srpna 2010 v 20:40 | L.o.u |  ...My World...
Další z příběhů. Tentokrát mám v úmyslu něco happyendovnějšího, ale jak to dopadne nevim :D

Jedině ve skříni bylo bezpečno. Seděla pod kabáty, osmileté děvče s dlaněmi přitisknutými na uších. Tenký vzlykající hlásek se rozléhal pokojem. Přitáhla kolena pod bradu a snažila se zpívat si. Nepomáhalo to. Zvuky z obýváku byli stále hlasitější. Už tu bezmoc nemohla vydržet. Srdce jí hlasitě tlouklo, těžce dýchala, když se dveře skříně otevřeli. Pojď zlato, musíme jít. Viděla jen záplavu dlouhých blond vlasů a zaplavila jí naděje, když ta slova uslyšela. Matka jí chytla za ruku a táhla pryč. Neboj se zlatíčko, bude to dobrý, utěšovala malou Jessicu. Kam si myslíš že deš? Ozval se hlas. Ty svině..zustaneš tady. V obýváku stál její otec. Sotva chodil, všude byl cítit alkohol. Běž, honem. Postrčila děvčátko žena a otočila se k muži. Nech nás. SLYŠÍŠ?! Ty děvko! Neslyšelas? Ty nikam NEJDEŠ! Vrhl se na ní a vrazil ženě facku. Blond vlasy jí padly do obličeje, její výraz nebylo vidět. Zatřásla hlavou a ani se nepohnula. Sbohem Derecku. Vrazil jí ještě jednou. Tentokrát se žena zapotácela a upadla. Kromě zdvihajícího hrudníku se její tělo nehýbalo. Mami! Zavřískla Jess, přiběhla k matce a třásla s ní. Prosím, probuď se, mami. Jessico pojď sem, slyšela otce. Pojď k tátovi. Vyděšená dívka couvala do kouta. Pojď sem Jess, neboj se..
Neměla kam dál couvnout. Ruce se letmo dotýkali zdi a vyděšeně lapala po dechu. Polkla a zavřela oči. Ozval se výstřel. Okamžitě je zase otevřela. Její otec, s nepřítomným výrazem a s pramínkem karmínové krve tekoucí z jeho úst se sesunul k zemi. Vzduch byl cítit něčím, co dívka dosud neznala. Střelný prach. Potom v místnosti nastalo naprosté ticho. Její matka odložila zbraň a šla obejmout dcerku. Měla napůl odhodlaný a napůl vyděšený výraz. Už je to dobré Jess. Už všechno bude v pořádku zlatíčko. Nikdy nám už neublíží. Chytla jí za ruku a vytáhla z domu. Pojď, pojedeme pryč, řekla s utěšujícím úsměvem.

Trading yesterday-For you only


Jensen Ackles/ Dean Winchester in tears

21. srpna 2010 v 16:51 | L.o.u |  ...My World...
K mojí tvorbě..
Chtěla jsem do soutěže udělat avoš s lovcema duchů/Supernatural, ale ňák jsem neodhadla velikost..jop..takhle to dopadlo :D Děláno ve Photofiltru. Plačící Jensen Ackles :)
Moje hodnocení: fuj. Úprava, ne on. On neni fuj. On je k sežrání..Mmm...

Dean´s tears

Velká Gorilí Samice si mě našla

21. srpna 2010 v 16:40 | L.o.u |  ...My World...
Kdysi dávno jsem se upsala do VGS a až teď se to ňák rozjíždí..takže tohle je můj výtvor do ní :)
Kýťa z babiččiný zahrádky :P
lady-chrochro.blog.cz

Family reunion

21. srpna 2010 v 0:50 | L.o.u |  ...My World...
Áá..protože se mi nechce spát a je teprve půlnoc přihazuju ještě jeden příběh. Zabte mě, vyrvěte mi písmenka z klávesnice..jdu na to :D Opět vděčná za jakoukoli kritiku:) Jo.Už jsem sem dlouho nedala žádnej doják..takže viz. dole :D

Stála ve světlem naplněné místnosti a teplo se jí rozlévalo tělem. Něčí teplá ruka se dotkla té její. Ucítila úsměvy všech přítomných. Před ní stála její matka, vedle otec a malý bratříček. Slzy jí stékaly po tváři a přitom se stále usmívala. Zase spolu i když jen na chvíli. Popotáhla a se vzlykem se vrhla matce do náručí. Maminko, šeptala. Ššš, zlatíčko, hladila jí žena po vlasech. Potom se sklonila k bratříčkovi. Kdy už příjdeš Lil? Nemůžu Ryane, pohladila ho po černých vláskách. Chtěla bych, ale nemůžu. Říkala to ve vzlycích, takže jí bylo sotva rozumět, ale všichni věděli co chce říct. Její otec jí obejmul a zašeptal: dávej na sebe pozor Lilith. Příjemně se usmívali a vzduch kolem voněl deštěm. Můžeme být zase rodina? Zeptal se dětský hlásek. Jak moc bych si to přála Ryane. Cokoli bych byla schopná obětovat aby to tak zase bylo, věř mi. Otočila se k nim zády. Neviděla je, ale věděla, že tam pořád stojí v objetí a usmívají se na ní. Chybíte mi, strašně moc. Šeptala skrz horké slzy. Pevně je obejmula a poté se sesunula na zem. Teplo zmizelo. Chlad se připomínal husí kůží na jejích rukou. Věděla, že nejsou skuteční, ale ta iluze byla tak překrásná. Vstala z betonové podlahy a setřela slzy mikinou. Byli pryč. Šero, chlad a bolest pulzující uvnitř. Lilith zvedla hlavu ke stropu. Prosím..vrať mi mojí rodinu..ze zarudlých očí opět vytryskl proud slz. VRAŤ MI JE!..

Mika-Happyending


Passion of storm

20. srpna 2010 v 21:03 | L.o.u |  ...My World...
Jop. Držku chytlo psaní. Když napíšete cokoli budu ráda. Líbí-nelíbí. Už jenom fakt že to někdo čet mě přivádí do rozpaků.

Studený vítr, který ještě před chvíli proudil skrz plíce a způsoboval ostrou bolest, si už jenom jemně hrál s prameny černých vlasů. Bylo slyšet tupý pád na promáčenou zem vteřinu potom, co vzduch prořízl blesk. Kapky deště oplachovaly nehybný obličej. Mrtvého těla na kopci si dlouho nikdo nevšimne a už vůbec nepochopí důvod proč se tam ocitlo.
V očích dívky jste mohli spatřit touhu, ale né po smrti, ale po vášni. Jako když se zapotácíte na hraně propasti nebo vás někdo tvrdě praští do zad. Na tu chvíli nejste schopni se nadechnout a čas je pomalejší. To on byl ta pěst. Jeden večírek, na který ani neměla jít. Chtěli to oba. Ty okamžiky když jí tvrdě přitiskl ke zdi a zahodil svršky oblečení. Husí kůže a chlad projíždějící jejím tělem při doteku jejich rtů, horký dech na svém krku. To bylo něco, co se už nenávratně vrylo do její paměti. Bylo to chvilkové, ale měla přitom pocit, že žije naplno.  Ta vášeň, která jí probudila a ochromila ale odešla s prvními slunečními paprsky. Důvodem všech jejích výstředností byla ona. Chtěla jí znovu zažít. A proto teď ležela na mokré zemi mrtvá. Blesk, který jí měl znovu přivést k životu a měl být příčinou adrenalinu proudícího žilami. To nebezpečí, proto tam stála. Zažila to, ten pocit po kterém tak toužila. Ale dala za něj všechno. Důkazem byl jen stuhlý úsměv.

Milow- Ayo technology
Kdysi dávno jedna z mých nejoblíbenějších

Blood on your hands

20. srpna 2010 v 0:42 | L.o.u |  ...My World...
Tákžé..můj minulý příběh měl velký ohlas (2 komentáře) a proto jsem se rozhodla napsat další. :D Děkuju moc líďos který to četli a okomentovali :) 

Probudil ho proud ledové vody. Ani si ještě nestihl uvědomit kde je a co se vlastně stalo. Seděl opřený o sloup, ruce za zády a svázané drsným provazem. Vedle něho dopadl prázdný železný kýbl. Pomalu zvedal hlavu. Ty boty matně poznával, stejně tak černé kalhoty a když se dostal až nahoru k obličeji, jen nevěřícně vydechl. Co to..? Mlč. Zasyčela a dala mu pěstí do nosu, ze kterého okamžitě začal téct proud krve. Byl ve staré stodole. Kolem se válela sláma a dívka která ho svázala šla do kouta pro vidle. Ježiši..Samanto! Už je to rok! Zařval. Nemůžeš se s tím prostě smířit? Seš cvok slyšíš? Seš CVOK! Černovlasá dívka se usmívala a šla s vidlemi pořád blíž. Odkopl si mě jako kus hadru kvůli tý děvce. Jako bych pro tebe nic neznamenala..Pro mě seš mrtvej. A teď poznáš i ty jaký to je když ti někdo umře ty hajzle. Jared zvedl hlavu. Prosím odlož ty vidle a rozvaž..kopla ho botou s železnou špičkou do brady, ale né tak moc aby ztratil vědomí. Čemu si nerozumněl na sklapni? Promiň. Omlouvám se za to všechno, říkal pološeptem zatímco na jazyku cítil kovovou chuť krve. Prosím, odvaž mě. Ale tady nejde o tebe Jarede. Sehla se přímo k němu. Dívala se přímo do jeho očí a pohladila po tváři. Ucukl. Ty jsi to ještě nepochopil že jo. Poté se s hlasitým křupnutím podlahy zvedla a odešla někam za něj na druhou stranu stodoly. Do té doby neměl muž ani tušení co je na druhé straně, dokud neuslyšel pláč. Prosím, nech mě. Emily? EMILY! Zařval. Jare..bylo ticho. Nech jí! Emily? Chtěl zakřičet ale skrz sevřené hrdlo se nedostala ven ani hláska. Emily..miluji tě, prosím neubližuj jí Samanto, zašeptal. Tohle je jen mezi náma. Samantiny kroky se přibližovaly. Vedle jeho nohou dopadli zkrvavené vidle. Tekly mu slzy a pořád dokola opakoval její jméno. Emily, Emily..šepot se nesl stodolou. Kromě jeho slov bylo naprosté ticho. Zabiju tě ty děvko! Zařval do prázdna. Slzy nepřestávaly téct. Zabij mě radši taky. Chtěl vidět co je za ním, ale bál se. Blbost..Em přece žije..jeho Em ho za chvíli příjde rozvázat..nemohl jí ztratit, prosím ať přežije, opakoval tiše. Ne. Žij s tím. A neboj, někomu řeknu že jsi tady. Ozvala se tichá ale dobře slyšitelná chladná odpověď. Sbohem Jarede. A nezapomeň..můžeš vinit jenom sám sebe. Dveře stodoly se se skřípěním zabouchly a už bylo slyšet jen tiché Emily..

Jop. Na happyendy si moc nepotrpim :D Budu ráda za jakýkoli komentář;)
Trading yesterday-Love song requiem

Lovely lie

19. srpna 2010 v 13:43 | L.o.u |  ...My World...
Pozor. Blbka se rozhodla něco napsat. Je mi jasný, že to není nic extra dobrýho. A nepíšu to proto, aby jste napsali opak. Jenom prostě vim že ten příběh za moc nestojí :D Dyžtak mi k němu napište kritiku. Jakoukoliv..budu moc ráda líďos;)

Ležel v trávě a přivíral oči před prudkým sluncem. Kapky rosy mu máčely oblečení. Nad jeho obličejem se objevil ten její. Dlouhé vlnité červené vlasy mu padaly do obličeje. Smála se. Opřel se o lokty a políbil jí. Měla horké rty a při polibku bylo cítit, že se usmívá. Všechno bylo jako ze snu. Nemohl být šťastnější. Pevně jí obejmul a zabořil obličej do jejích hebkých vlasů. Horkost se rozlívala jeho tělem a z míst kde se ho dotkla tryskala vařící láva. Znova se k ní otočil, ale ona se už přestala usmívat. Místo trávy ucítil chladný kámen. Její vůni už také nemohl zachytit. Otevřel zalepené oči a naplno si uvědomil kde je. Opíral se zády o její náhrobek a místo toho krásného pocitu ze snu zůstal pach krve a neschopnost se pohnout když z rány na hlavě poprvé viděl téct červený pramen, skoro nerozpoznatelný ve stejně rudých vlasech. Po kůži na tváři ve které jste už dlouho nemohli vidět nic jiného než bolest tekla slza a on ucítil její slanou chuť když se vsakovala do rozpraskaných rtů. Trávil tady hodně času. Každý den nosil čerstvé květiny a mnohokrát už usnul. Miloval ty sny, kdy s ní opět mohl být a nenáviděl ten pocit když se probudil. Už mnohokrát ho ve snění přemlouvala aby šel za ní, ale on nemohl. Nemohl opustit rodinu. Když vkročil na hřbitov vzpomněl si na moment kdy jí ztratil a vidět její hrob mu vyráželo dech  pokaždé stejně bolestivě. Jakoby ho něco ostrého bodalo zevnitř a on s tím nemohl nic dělat. Tohle všechno by jste poznali jen z jeho pohledu. Ale nemohl si pomoct, bylo to místo kde jí byl nejblíž.

Plus doják samozřetelně :D
Jason Walker-Down