Jop. Držku chytlo psaní. Když napíšete cokoli budu ráda. Líbí-nelíbí. Už jenom fakt že to někdo čet mě přivádí do rozpaků.
Studený vítr, který ještě před chvíli proudil skrz plíce a způsoboval ostrou bolest, si už jenom jemně hrál s prameny černých vlasů. Bylo slyšet tupý pád na promáčenou zem vteřinu potom, co vzduch prořízl blesk. Kapky deště oplachovaly nehybný obličej. Mrtvého těla na kopci si dlouho nikdo nevšimne a už vůbec nepochopí důvod proč se tam ocitlo.
V očích dívky jste mohli spatřit touhu, ale né po smrti, ale po vášni. Jako když se zapotácíte na hraně propasti nebo vás někdo tvrdě praští do zad. Na tu chvíli nejste schopni se nadechnout a čas je pomalejší. To on byl ta pěst. Jeden večírek, na který ani neměla jít. Chtěli to oba. Ty okamžiky když jí tvrdě přitiskl ke zdi a zahodil svršky oblečení. Husí kůže a chlad projíždějící jejím tělem při doteku jejich rtů, horký dech na svém krku. To bylo něco, co se už nenávratně vrylo do její paměti. Bylo to chvilkové, ale měla přitom pocit, že žije naplno. Ta vášeň, která jí probudila a ochromila ale odešla s prvními slunečními paprsky. Důvodem všech jejích výstředností byla ona. Chtěla jí znovu zažít. A proto teď ležela na mokré zemi mrtvá. Blesk, který jí měl znovu přivést k životu a měl být příčinou adrenalinu proudícího žilami. To nebezpečí, proto tam stála. Zažila to, ten pocit po kterém tak toužila. Ale dala za něj všechno. Důkazem byl jen stuhlý úsměv.
Milow- Ayo technology
Kdysi dávno jedna z mých nejoblíbenějších






Teď jsem z toho trošku pomotaná (nedostatek spánku
) přečtu si to ještě jednou příště.