close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

White walls

31. srpna 2010 v 0:27 | L.o.u |  ...My World...
Ták joo..tady je ten slibovanej příběh:)

Z reproduktoru na bílé chodbě smrdící desinfekcí se nesl neznámý hlas. Na lavičkách po stranách té chodby seděli tři lidé. Mladý muž v otrhaných džínách, se skloněnou hlavou. Rukama si podpíral hlavu. Matka s dcerou. Dívce tekly slzy, ale neobtěžovala si je setřít. Jen tiše seděla a hleděla do prázdna. Odevšad se ozývaly zvuky, přesto bylo v chodbě naprosté ticho. Otevřeli se dveře a vykoukla sestra. Paní...nestačila to ani doříct. Černovlasá dívka se zvedla na nohy a s neuvěřitelnou mrštností proběhla kolem sestry do pokoje. Matka jí s kamenným výrazem následovala. A pan Thompson? Ano? Zvedl muž zarudlé oči. Vy taky můžete jít. V chodbě už nebyl nikdo. Nikdo, koho by jste mohli vidět. Muž si sedl na postel. Před ním ležela žena se zavřenýma očima. Vím, že nespíš Amando, řekl klidným hlasem. Žena otevřela oči a opřela se o předloktí. Proč jsi tady, Davide? Upřela na něj šedivé oči. Nic si nepochopila, že ne. Řekl chladně. Pochopit co..
Si sobecká. Zlá a sobecká. Řekl už trošku zvýšeným hlasem. Žena otevřela a pak zase zavřela ústa. Na to neměla co odpovědět. Já?
Nechápeš, že bych tu zůstal? Nepochopilas..Zvedl se z postele, otočil se a přešel na druhou stranu místnosti. Ženě vytryskly slzy. Já..nevěděla jsem, co jiného dělat..strašně jsem jí milovala, Davide..hlas se jí třásl. I kdyby ti každej člověk..každej na kom ti na tomhle blbym světě záleží..umřel. Přidřepl k posteli a vzal její obličej do dlaní. Její slzy mu kapaly po hřbetu ruky. Já tu jsem Amando. Miluju tě, chápeš. Promiň, Davide. Byla to chyba, kdybych to mohla vzít zpátky. Prosím, slib mi, že už to nikdy neuděláš. Jen zakývala hlavou. Z celého jeho obličeje viděla jen tmavě hnědé oči. Miluju tě Davide, šeptla. Políbil jí na čelo.
Ve vedlejším pokoji si zatím černovlasá dívenka sedla na postel a chytla za ruku mladší sestru. Deseti-letá blondýnka měla zavřené oči a klidný výraz. Do okna bušil déšť. Po pár minutách se probrala. V okamžiku, kdy je uviděla, začala ječet, ale z hrdla se jí vydral jen podivný zvuk. Chytla se za krk. Pššt, holčičko, řekla matka. Radši nemluv. Starší sestra opět začala plakat a tvářit se vyděšeně. Do místnosti vešel doktor. Takže paní Millerová. Co přesně se stalo? Koukal do papírů a potom na ní. Žena vážila každé slovo. Včera večer, jako vždycky jsme si sedli ke stolu na večeři. Pak přišel zákusek. Melanie si vzala kus dortu, a pak se začala dusit. Říkala to s úzkostí v hlase. Potom jí z úst začala téct krev. Tak jsem se jí podívala do krku a vytáhla jsem žiletku. Měla jí zabodlou v horním patře. A..máte tušení, jak se tam mohla dostat? Ne. Žena si přitiskla svetr blíž k tělu a zuřivě zavrtěla hlavou. Byl kupovaný. Hmm. Doktor něco psal do papírů. Vaše dcera už zítra bude moci odejít. Pousmál se. Po zaklapnutí dveří se matka vrhla na starší sestru. Chytla jí za ramena a začala s ní třást. Zlostně syčela. Nikdy, nikdy nikomu nesmíš říct, co se včera večer stalo, rozumíš? Ano, mami. Řekla vyplašeně holčička. Sedla si k sestře a chytla jí za ruku. Za chvilku jsem tady holky, usmála se matka a odešla. Neboj se..šeptala sestřičce. Už ti nikdy neublíží. Slibuju ti to. Mladší sestra jí pevně sevřela ruku a vykulila na ní velké modré oči.
V dalším pokoji ležela žena. Napojená na snad tisíc trubiček. Už víc jak půl roku v kómatu. Dnes jí měli odpojit. Kdyby jste se jí zeptali jestli chce zemřít, a ona byla vzhůru aby vám odpověděla, řekla by že ne. Chtěla žít. Strašně moc. Doktor vešel do pokoje. Sáro Talbotová. Je mi to líto. Né, prosím, dejte mi ještě čas, křičel neslyšitelný hlásek. Můžu se ještě probudit. Doktor zmáčkl čudlík a za pár vteřin se ozvalo protáhlé pípání. Přesně v tom momentě tělo Sáry Talbotové začalo dýchat a otevřelo do široka oči. Posadila se. Snažila se sklidnit zrychlený dech. Doktor na ní jen zíral, jako by nevěřil vlastním očím. Zasmála se a zakroutila hlavou. Žádný umírání, ne dneska.
Za okny nemocnice se setmělo. Ruch uvnitř byl ale pořád stejný, stejně jako zápach desinfekce. Prostě další normální den, jakých budou ještě stovky.

David Cook-Permanent
Doufám že se vám to alespoň trošku líbilo, protože o kvalitě tohohle příběhu trošku pochybuju. Uff..? To jsem jako nenechala nikoho umřít jo? Sakryš ale...! :D Snad tam nemám moc pravopisných chyb. Snažila jsem se je všecky najít, ale jsem trošku tupá a navíc je..jo. Půl jedný. Takže mě prosím omluvte prdi :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 CuLLeN-QuAcKS CuLLeN-QuAcKS | Web | 31. srpna 2010 v 0:35 | Reagovat

peknej dess :)

2 Čokoℓádová žabka Čokoℓádová žabka | Web | 31. srpna 2010 v 11:50 | Reagovat

Mě se líbí :-)

3 Áťa Áťa | Web | 1. září 2010 v 12:07 | Reagovat

Jé, díkes...
Nevěděla jsem, co budu za chvilku dělat, tak si to přečtu a pak.. si dáme Deli :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama