Listopad 2010

Broskev to jistí

30. listopadu 2010 v 19:49 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Téma týdne...má oblíbená kniha.
Napíšu o knížce, kterou si sice nečtu před spaním, zato jí ráda vyprávím někomu jinému.
Je to dětská knížka a jestli bych měla o nějaké napsat, je to právě tahle.
Před xxx dobou u mě spala kamarádka a nemohla usnout. Tak jsem vytáhla
Jakuba a obří broskev od Roalda Dahla a četla. Okamžitě usnula :D
Po čase se z toho stala něco jako tradice a začátek knížky znám prakticky nazpaměť. Začátek proto, že hned potom pokaždé usne.
Je to sice trošku drastičtější knížka, kde nosorožec a obří broskev zabíjí lidi, ale co. Já ten příběh kdysi měla hodně ráda. Takže...
Jakub Tamtudy šťastně žil s tatínkem a maminkou v krásném domě u moře...
...


In the fog

25. listopadu 2010 v 23:17 | L.o.u |  ...My World...
Hi, guys;)
Další z mých pochybných příběhů. Za pravopisné chyby se předem omlouvám :) Jestli máte náladu, prosim, přečtěte si to a zkritizujte:) Byla bych moc vděčná;P
Mjůzik:
***
Pro neÁjináře: v mlze :)
4:00
Tu noc nespala. Seděla u okna a pozorovala jak se město ztrácí v mlze. Chtěla si pročistit hlavu, trošku se vzpamatovat a uklidnit, ale nešlo to. Hlavou jí prolétavaly různé věci, beze smyslu, bez pochopení proč se to děje a jak to vyřešit. Ale pokaždé se vrátila k té samé. Nenávidí to tu. Jak moc se těší až vypadne z tohohle města, pryč, kamkoli.
Za pár hodin půjde do školy. Byla neuvěřitelně unavená. Víčka zakryla zarudlé oči a dívka usnula na parapetu na založených rukou místo polštáře. Nevěděla, jestli zvládne další den.
4:10
Tu noc nespal. Vzal si kytaru a sedl si s ní na postel. S prsty odřenými skoro do krve hrál už po několikáté tu samou písničku i když mu to působilo bolest. V koši pár metrů od něj roztrhaná fotka dívky. Nemohl na ní přestat myslet. Na ní, a na to jak moc chce pryč z tohohle města, s ní. Nemohl jí nenávidět. Chtěl. Bylo by to jednodušší. Nakonec složil kytaru a zavřel oči.
Na několik hodin bude vše v pořádku. Nevěděl, jestli zvládne další den.
4:20
Tu noc nespali. Mladý pár ležel v posteli a měl zhasnuto. Oba dva chtěli rozsvítit a promluvit si, ale to by nic nezměnilo. Navíc jediný pohled by řekl všechno. Bylo to nesnesitelné. Nejradši by se oba dva sbalili a odjeli pryč. Teď hned. Už se nikdy nevrátit, nechat všechno za sebou a zapomenout. Už nikdy z vedlejšího pokoje neuslyší dětský pláč ani smích i když jim v uších zní pořád. Zavřeli oči, aby alespoň na pár hodin zapomněli. Nevědeli, jestli to vydrží další den. 
4:30
Tu noc nespala. Už proto, že jí odpojili topení a byla strašná zima. Svíčky už dohořívaly. Natáhla si další svetr a při malém světýlku si prohlížela fotografie. Většina z nich měla nažloutlou barvu a byly vybledlé. Lidé na nich už byly dávno mrtví. Ale na fotkách se usmívali jako by to byl nejšťastnější den jejich života. Přestože žena neviděla na obličeje těch lidí, toto album už si prohlížela tolikrát, že věděla kdo na které fotce je a jaký příběh k ní patří. Nenáviděla tohle město. Nechápala proč byla poslední. Proč musela vidět umírat své blízké. Nenáviděla to tu tak moc. Chtěla ho spálit do základů. Na poslední stránce jí album vypadlo z rukou a jí se zatmělo před očima. Nevydržela další den.
***
Dívka se probudila. Sakra! Zaspala. Sbalila si věci do školy a vyrazila. Začalo sněžit. Hustě. Sníh jí křupal pod nohama a ona neviděla ani na krok. Ale protože stejnou cestou chodila už několik let, bylo snadné trefit. Když šla skrz park zarazila se. Něco bylo špatně. Přestalo sněžit, ale objevila se mlha. Otřásla se. Byla ve špatné části parku. Tudy přece nikdy nechodí. Jak se sem vůbec dostala? Jediné co bylo vidět byl starý mrtvý strom. Párkrát tu byla, proto věděla, že jde špatným směrem. Rozhlédla se. Ten strom...
Něco jí připomínal. Chtěla jít blíž. Lákalo jí to. Došla až k němu a jejím tělem projel chlad a divné tušení, že se tohle už někdy stalo a že to, co bude následovat nebude dobré.
Za sebou zaslechla kroky. Nadskočila a ohlédla se. V mlze nebyl nikdo vidět. Je tam někdo?
Kroky utichly. Osoba vyčkávala.
Haló?
Pořád nic. Pak kroky zrychlily. Dívčino srdce začalo hlasitě tlouct. Buch-buch. Teď už ho uviděla. Buch-buch. Opět normální tep. Znala ho. Chodil na stejnou školu. Mladík se před ní zastavil. Co ty tady Miki?
Já vlastně nevím. Šel jsem do školy ale asi jsem se ztratil. Ta mlha je hrozná. Divný, co? Chodim tudy každej den.
Dívka se zasmála. Jo, já taky. Tak pojď ať to stih..pššt. Mike se zaposlouchal. Slyšíš to?
Další kroky. Tentokrát dva páry nohou. Mladá dvojice. Ahoj děcka, nějak jsme se ztratili, mohli by jste nás nasměrovat?
Tak pojďte s náma.
Vyšli po zmrzlé hliněné cestě. Po několika metrech bylo rozcestí. Ani jsem nevěděla, že je ten park tak velký, řekla žena. Mlha byla stále hustší. Dívka se zakoukala do dálky. To neni možný.
Ten strom...
Velký, uschlý...
Asi jsme to nějak obešli, řekl muž z páru. Ne. To neobešli. Mike popošel ke stromu a obrátil se ke zbytku. Tak...skusíme to tudy? Ukázal na jinou cestu. Okej. Dívka šla první.
Po několika metrech konečně uviděli branku ven. Uff, dívka si oddechla. Nemohla se zbavit divného pocitu. Tak nashledanou! Mike a Ruby se rozloučili s párem. Meg se ale zarazila a šťouchla do Jasona. Hele, vidíš to taky? Mimo mlhu bylo vidět jen jediné. A to velký mrtvý strom. Ruby se zatočila hlava. Lidi...tohle je divný. Podívej, něco tam leží. Jason to poznal. Co to..
vedle stromu ležel medvídek. Malý plyšový medvídek. A větrem se nesl dětský pláč. Slyšíte to? Meg přikývla. Slyšíme co? Ruby se zaposlouchala. Nic.
Žena se přitiskla k manželovi. Co to je? Myslíš, že...
Ne, zlato. Je to jen nějaká ozvěna, odpověděl jí Jason.
Jaká ozvěna? Mike také vypadal zmateně. O čem to mluvíte? Vůbec nic neslyším.
Ale ten medvídek..někdo ho tady asi jen zahodil, odpověděla si vyděšeně Meg.
Konec první části
Podle komentářů se rozhodnu jestli bude ještě nějaká druhá :D 

Born to be sarcastic

20. listopadu 2010 v 13:12 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Začnu chodit kanálama.
Představte si chodbu...úplně prázdnou až na jedinou třídu co stojí před zamčenou učebnou...
a mě běžící pozdě do hodiny..
a mě zakopávající o vlastní nohavici..
a mě házející držku...až prej to mlasklo..
ale nesmáli se...prej..:D prý ta držka byla tak velká, že se báli, že se mi něco stalo :D
shit
Myslim, že se na mě povařila i učitelka co šla za mnou.
Kolem mě se teď děje dost pochybných věcí. S některýma nemůžu nic dělat a štve mě to. A s některýma jo, ale to se mi zas nechce. S bytem to kvůli financím krachlo.
Takže žádný bydlení ve vysněnym malym bytečku s E.
Jinak...byla jsem s E. na koncertě. Byla to prdel...a možná že ještě větší, kdyby na nás zbyli lístky a dostali by jsme se dovnitř :D
A tak jsme zamířili do Japonský restaurace a ona mě naučila jíst hůlkama. A pak mekáč, protože měli zavíračku. Moc boží večer :D Jestli to někdy budeš číst...díky ti E. :D
***
Rozhodla jsem se užívat si život na 100%. Dělat divný a šílený věci.
Bohužel jsem ten typ, co už o půlnoci zívá, do alkoholu se mu taky dvakrát nechce a radši než na kalbu si někam zaleze s knížkou. Spočítáno a podtrženo...už jsem vlastně napůl mrtvá.
Tolik k užívání si života. Aspoň to skoušim :D
I když...užívání si vlastně znamená pro každýho něco jinýho, takže co je pro někoho příšerná nuda a trapnost, může bejt pro druhýho...fajn.
Bye guys;) 
do soutěže...aktualizováno

CrapArt of one Dummy

18. listopadu 2010 v 20:50 | L.o.u |  ...My World...
Hello guys;)
Chtěla jsem něco napsat, ale lenost.
místo toho házím nějaký mnou vyfocený a upravený čehosi.
Vím, že do něčeho extra a dechberoucí to má hoodně daleko, ale dělala jsem, co jsem mohla:) a tak nebudu psát, že se mi to ani trošku nelíbí;)
Dyžtak zdroj :) Jinak vás čeká něco nepěkného.Nejhraj si s ohněm :P
Trochu v depce :D
Leopard-kalypsa
Candle light
Fialová příšera

Let it snow..let it snow..let it snow

17. listopadu 2010 v 14:17 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Téma první sněhová vločka...jsem sněhomaniak, takže si to nemůžu nechat ujít:)

Je jenom jedna a v okamžiku kdy spadne, rozpustí se. Ale než si to uvědomíte, začnou padat stovky jejích bratříčků a sestřiček a vy máte promočené boty, ponožky i kalhoty až pod kolena. Nebo hůř, válíte se v závěji a snažíte se vyndat si sníh zpoza krku, protože vám právě někdo podrazil nohy a ještě se vám zlomyslně směje do xichtu. Ještě je tu ale jedna možnost,pro vás mnohem zábavnější-uděláte to někomu vy.
Ta malá vločka někdy spustí lavinu, protože když jí uvidíte, hned si vzpomenete na další věci s ní spojené. Zima, Vánoce, sníh...
Na sněhu je úžasné to, že si ho užíváte ať už je vám pět, patnáct, nebo dvacet. Prostě se vaříte na lidech, co zrovna uklouzly na ledu, chodíte bruslit, Lyžujete, nebo vezmete kus igelitu a prostě sjíždíte kopce. Každá ta vločka má svůj vlastní tvar, je zvláštní a originální, stejně jako věci, které zažijete po tom co spadne a které si budete připomínat až do konce života a smát se jim. Tolik k vločkám;) 

Highway to nowhere-her story

13. listopadu 2010 v 21:48 | L.o.u |  ...My World...
Hello guys;)
Rozhodla jsem se pro napsání dalšího pochybnýho příběhu, který stejně nikdo nebude číst. Jsem za něj na sebe naštvaná už proto, že tam netečou potoky krve ani nenajdete scény mládeži nepřístupno.
Stejně doufám, že se najde nějaká dobrá duše, co si to přečte a napíše kritiku:)
*
The explosion in the sky-your hand in mine
Piano cover
*

Její příběh
***
 Muž za barem se zrovna ohýbal pod pult pro další flašku vodky, když se otevřely dveře a čerstvý vzduch zvenčí trošku provětral zakouřenou hospodu. Dovnitř vešli dva lidé. Dívka, bylo jí né víc než 20, a chlapec ve stejném věku. Sedli si na barové stoličky a začali si povídat. Barman je nenápadně poslouchal.
No a co budeme teda dělat? Dochází nám benzín i peníze a jsme uprostřed ničeho. Na to se dívka obrátila k barmanovi. Prosím vás, jak daleko jsme od civilizace?
Asi 10 km odtud je Sunsetville. Odpověděl a vrátil se k utírání skleniček.
Dívka se zamračila.
Co je?
To jméno...už jsem tam někdy byla. Mračení se změnilo na pochopení. Seskočila ze stoličky, chňapla přítele za paži a táhla ho ven. Co děláš? Nashledanou! Křikla dívka a rozrazila dveře od putiky. Musíme tam jet. Teď hned. Vypadala rozrušeně. Okej a řekneš mi proč? Zmatený mladík odemknul auto. Uvidíš.
Motor zarachotil a dvojice vyjela zpět na prázdnou noční dálnici. O deset kilometrů dále už míjeli malé rodinné domky. V žádném už se nesvítilo. Tady, zastav. Na okraji města stála obrovská budova. Okna i dveře měla zatlučené a vypadalo to, že je už mnoho let opuštěná. Dívka došla ke vchodu, chvíli si ho prohlížela a pak se skelným pohledem vzala za prkno a snažila se ho strhnout. Pomůžeš mi, nebo tam budeš jenom tak stát a koukat? Rozhlédl se, jestli je nějaká šance, že je někdo uvidí a když usoudil že ne, přidal se k ní.
Za chvilku už chytala za kliku a vcházela dovnitř.
Obrovský sál. Byly tam desítky židlí, velký zaprášený lustr ležel na podlaze a úplně ve předu bylo pódium. Dívka šla rychlou chůzí uličkou mezi židlemi, za sebou zanechávajíc stopy v prachu. Přítel jí pomalu následoval.Jejich kroky se hlasitě rozléhaly místností. Tak řekneš mi, kam jsme se to právě vloupali? Na podiu byl nějaký předmět. Zdálky to vypadalo jako obří krabice. Dívka přistoupila až k tomu, a rukou z toho setřela prach.
Teď to konečně poznal. Byl to klavír.
Sedla si k němu a otevřela ho. Klávesy, po roky dobře chráněné před prachem a špínou zvenčí, byli v měkkém měsíčním světle prosvítajícím skrz otvory mezi prkny v oknech dobře vidět. Vložila na ně prsty, jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Začala hrát. Zvuk se rozléhal celou budovou. Hrála krásně. Mladík se opřel o klavír a poslouchal. Bylo to to nejkrásnější, co kdy slyšel někoho hrát. Bylo v tom tolik smutku a štěstí. Když dohrál poslední tón vzhlédla k němu. V očích se jí něco zalesklo. Tady už jsem hrála, začala vysvětlovat. Před několika lety jsem objevila hudební školu. Tady se konalo přijímací řízení.
 Prosila jsem , aby mě sem vzala a nakonec jsem přesvědčila. Hrála jsem přes deset minut a všem se to líbilo. Řekli, že mě berou. Při téhle vzpomínce se zasmála. To bylo to jediné, na čem jsem přežívala, víš? Na tom, že v září odejdu a už nikdy je neuvidím. 
Jak se ukázalo, ona mě na to řízení vzala jen proto, že myslela, že nemám šanci. Před koncem prázdnin, když jsem hrála...zrovna utírala prach na klavíru. Prý to byla nehoda. Zavírání pod rukama spadlo a rozdrtilo mi všechny prsty pravé ruky. A škola byla v háji. Kdybych potom nepotkala tebe..nevydržela bych to tam.
 Jenom...chtěla jsem si naposledy zahrát. kapičky slz padaly na klávesy.
*
Pohladil jsem jí po tvářích. Víš, něco mě napadlo..vzpomněl si na něco, co viděl v hospodě. Ale nejdřív mi ještě prosím zahraj. Líbí se mi to. Usmál jsem se na ní, a ona znovu vložila prsty na klávesy. Při hraní zavřela oči a nepřestávala se usmívat.
Při tónech písničky jsem přemýšlel nad tím, co řekla. O svojí rodině moc nemluvila, ale když už, v dobrém to nebylo. Věřil jsem, že co se stalo, nehoda nebyla určitě.
*
Dohrála jsem a pomalu klavír zase zavřela. Jaké by to asi bylo, kdybych na tu školu odjela? Hodněkrát už o téhle možnosti snila. To bych ale nepotkala jeho. Najednou jí škola už nijak nelákala. Peníze sice už skoro došli, auto sotva jede a jídlo z bufetů nestojí za nic, ale mají sebe. I přes všechny mínusy byla spokojená.
*
O několik hodin později dívka opět seděla za klavírem. Ale né za tím samým. Vrátili se zpátky do té malé putiky. Stál úplně v rohu místnosti, kde si ho jen sotva kdo všiml. Peníze za několik hodin hraní stačili na jídlo i benzín. Opět zavřela oči a její přítel, opět opřený o klavír visel na jejím úsměvu.
*
Tak nějak jsem nenapsala, že je to volný pokráčko z minula. Ale řekla bych, že i tak to dává celkem smysl..:P Doufám. Přeslazený. Prosím, neukamenovat, autor má křehké tělo :D Za jakoukoli kritiku budu moc vděčná:P




You touch my snack, and I chop your hands off!

12. listopadu 2010 v 16:53 | L.o.u |  ...My World...
Hello sunshines;)
Pátek. Místo abych měla konečně pokoj, musim vyřídit ty mraky věcí, který jsem přes týden odložila protože o-víkendu-bude-určitě-dost-času.
Zejtra to vyřídim :P
Když už se Š. nesnaží poškodit mé křehké tělo obrovským modrým míčem (dneska byl tělák), mrzačim se sama. Vrážim do dveří, zasekávám se..
Schválně mi míč přistál na obličeji jen třikrát. Ostatní prý byli jen nehody :D
Držka.
Po xxx měsících jsem potkala Ch. Ani bych si ho nevšimla, kdyby milovaná Š. nezačala tiše a taktně na celej obchoďák křičet..Héj, neni to tvuj bývalej? Moje zoufalý pohledy byly ignorovány.
Vykvet mi vánoční kaktus. Přehnanou péčí to nebude.
Děje se toho hodně. Hodně..moc. Každej den děkuju, že jsem přestoupila na tuhle školu.
Sice je ještě brzo na nikdy-se-tam-s-nikym-nepohádám keci, ale mám to tam ráda. Tak, jak někdo může mít rád školu. Mějte se, fellas :)
By me..:)
Flame in soul

Dvě půlky jednoho úsměvu

8. listopadu 2010 v 20:20 | L.o.u |  ...My World...
I wish to have wings, to give you them, with hope that you maybe never fall down again, my friend.

Přátelství.
Tohle téma týdne si nemůžu nechat ujít.
 Osoba, na kterou se bezděky usměješ, když jí uvidíš. Která tě podrží a rozesměje když je potřeba. Někdo, koho uvidíš třeba jen na několik vteřin a hned máš lepší náladu. Někdo, kdo pro tebe znamená teméř všechno, nezradí tě. Někdo, komu můžeš říct vše. Někdo, kdo ti po hádce zavolá a pokusí se vše urovnat i když to nebyla jeho chyba. Je těžké podobného člověka najít a udržet si ho. Ale stojí to za to. O to víc bolí, když někoho takového ztratíme. Ať už vás rozdělí cokoli. Potom zbyde jen hromada krásných vzpomínek, které už nikdy nechcete, nebo nemůžete vyhnat z hlavy. Přátelství je důvod proč brečet, smát se, šílet, nevzdávat se. A já jsem strašně, strašně moc ráda, že jsem našla lidi, kterým můžu říkat opravdoví přátelé. Protože představa, že mám komu zavolat, až mi bude opravdu hrozně je úžasná a krásná. A to je vlastně všechno, co jsem chtěla napsat. Miluju vás lidi a budu se snažit být tu pro vás, stejně tak, jako jste tu vy pro mě. A pro ostatní, kteří někoho takového ještě nenašli...vydržte, existuje;)

Highway to nowhere

7. listopadu 2010 v 20:26 | L.o.u |  ...My World...
Evening sunshines;)
Jedna z mých fellas se ptala po příběhu, tak tady ho má :D Už sem se k napsání něčeho chystala dost dlouho, takže jsem ráda že do mě někdo dloubnul, jestli víte, jak to myslim;) Jestli čekáte happyend..tak jste vážně naivní.

Zabouchnutí dveří. Křupající štěrk pod nohama. Zvuk silného větru. Dívka si sedla na kapotu černého Chevyho a dala si ruce do kapes. Měl si pravdu, řekla osobě sedící vedle ní. Je to tu nádherný. Stoupla si a otřela slzy, které jí způsoboval vítr. Snažila se zkrotit vlasy, ale nešlo to. Jak si tohle místo vůbec našel? Rozhlížela se po okolí a přecházela sem a tam.
Jejich auto bylo zaparkované na kopci, pár metrů před srázem.
Už ani nevím.
 Stoupl si před dívku a chytnul jí za pas.
Ona uhnula hlavou na stranu a zavřela oči. Už nemůžu, zašeptala. Vzali mi všechno co jsem měla. A teď mi chtějí vzít i tebe. Vzhlédla na nebe a snažila se potlačit slzy, které tentokrát s větrem neměli nic společného. Já už se tam nemůžu vrátit.
Tak pojeď se mnou. Prosím, zašeptal. Dnes v noci. Odjedeme pryč a už se nikdy nevrátíme. Ironicky se usmála. A kam by jsme jeli?
To je jedno. Kamkoli by jsme chtěli. Podívala se mu do očí jestli to myslí vážně. Doufala v to.
Myslel. Ta představa jí lákala. Víc než to. Měla chuť začít se nahlas smát a okamžitě souhlasit. Ta myšlenka odjet pryč s ním, teď, byla už jediná hvězdička na jinak temné obloze.
Tak co?
To přece nejde! Co by jsme dělali..?
Políbil jí. Moc přemýšlíš. Trochu peněz máme, zbytek by jsme dořešili po cestě. Ani nevěděl, kde všechny ty odpovědi bere. Prostě mu vycházely z úst.
Jsi vážně šílenej, víš to?
Úplně hořela. Neměl tušení co řekne. Byla nepředvídatelná. Měnila rozhodnutí i názory tak rychle.
Zoufale se na něj podívala. 
Pochopil, že nikam neodjede.
Pustil její boky, nastoupil do auta a chytl kožený volant.  Po pár vteřinách si sedla na sedadlo spolujezdce.
Tak jo.
Co?
Tak jo! Jedem! Pryč odsud! Už se nikdy nevrátíme! Stěží zadržovala záchvat smíchu. Vážně to myslela jen na půl, ale v momentě, kdy ta slova řekla na hlas, stalo se z toho 100%. Tohle byla nejšílenější a nejlepší věc, co se jí kdy stala. Jak by mohla říct ne.
Otočil se k ní, usmál se a políbil jí. Miluju tě.
Motor naskočil. Jeli neznámo kam, ale oba dva měli jasno v tom, že ať to bude jakékoli a ať je potká cokoli, už se nikdy nevrátí zpátky.

Happyend? Lidi...já potřebuju proplesknout :D Vážně, vražte mi jednu. Měla jsem připravenej tak krvavě krvavej konec..áchjo.
A kdyby jsme prosím mohli napsat upřímnou kritiku, byla bych moc moc vděčná:)




Purple spirit day/ hoď se do fialový

6. listopadu 2010 v 19:08 | L.o.u |  ...My World...
Purple spirit day/ Fialový den
Takže konečně mám čas a náladu něco o něm napsat:)
Je to můj překlad z cizí stránky, takže to prosím neberte moc doslovně :D
Žádný česky psaný info jsem nenašla, tenhle den je nejspíš známej jenom u Amíků:/ 
Takžé..
Tenhle den jste sice už prošvihli, ale příští rok by jste si mohli vzpomenout.
Dne 20. října vás jistá skupina GLAAD (podporuje gaye a lesby) žádá, aby jste z šatníku vyhrabali co nejvíc fialových věcí jako připomínku šesti homosexuálních mladistvých, kteří kvůli výsměchu a urážkám spáchali sebevraždu.

Fialový den má ukázat dalším mladých gayům, lesbám, bisexuálům a transexuálům, kteří jsou  šikanovaní kvůli orientaci, že je tu velká skupina lidí, kteří je podporují. A jestli je chcete taky podpořit, vemte si něco fialového.
Fialová proto, že tahle barva značí odvahu.
Ze všech těch článků, co jsem tak nějak přeložila, má tenhle den reprezentovat konec nenávisti.
Vemte si fialovou, aby jste ukázali svojí podporu těmto lidem. A  co si myslíte o zločinech z nenávisti na nich spáchaných.
Vemte si fialovou na počest lidí co zemřeli, co neunesli bolest. Vzpomeňte si na ně a ukažte, že jste si vzpomněli i ostatním. Nošením fialové ukážete, že tito lidé nejsou sami.
Nošením fialové se sice nic nezmění, ale když na ulici potkáte mraky takových lidí, dodá to odvahu, protože je vidět, že je tu někdo, kdo tyto lidi podrží a je s nimi.
Jen nošením fialové neskončí sebevraždy, ale když nás bude hodně, možná se něco pohne a věci se změní. někde začít musíme, tak proč ne se stylem?
Překlad z víc stránek.
Takže lidstvo. Příští rok vás chci vidět ve fialový! :D Povinně! Já měla šálu:) Jo, a jsem hrdá bisexuálka:)
PurpleSpiritDay

I just can´t stop smiling..

4. listopadu 2010 v 20:56 | L.o.u |  ...My World...
Hello my fellas;)
Poslední dobou nepíšu..a vyjímečně to neni z lenosti. Škola..škola..škola.
Navíc o víkendu budu mít možná brigádu, takže ani na volno se těšit nemůžu. Navíc poslední dobou ubývají důvody proč se smát. Ale stejně to dělám :D
Díky několika people mám pořád na xichtě ten ošklivej křivozubej výraz.
Dneska byla snad nejlepší polední pauza ever. Proč že to?
Já, Š. a K., která má řidičák jsme se sebrali a odjeli doslova nad propast, kde zaparkovala, pustila mjůzik a já potom fotila jejich šílený pózy. Do školy jsme to stihli a ještě zbyl čas.
Já si na řidičák budu muset ještě nějakých pár let počkat. Takže sbohem road tripy..Ááádrž!
Někdy bych chtěla s někym si vyjet uprostřed noci do divočiny, pustit oblíbenou muziku, lehnout si s ním na kapotu auta a pozorovat hvězdy. Jo. Je to klišé, vražte mi. Ale takhle nějak si představuju dokonalej večer.
Musím si ještě napsat taháky, doučit se to, co na ně nevypíšu a...fajn, vážně nestíhám :)
Creepy and bloody nightmares wish...
                                                                          L.o.u
You MUST be nerdy!
!BEHANCE.NET!