Prosinec 2010

From the ashes

29. prosince 2010 v 20:04 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Příběh, pro změnu :D
Za jakoukoli kritiku budu ráda:)
Pro neÁjináře: z popela
A mjúzik:)
*
Je to jako zhasnout svíčku. Nedohořela a plamen ještě nechce zhasnout. Je silný, velký a stejně tak i jeho žár..
Právě proto nemůžu připustit aby z tvých očí zmizel. nemůžu dovolit aby tvůj plamen zhasl, když chce tak strašně moc hořet.  Ať to bude stát cokoli.
*
Ahoj, jmenuji se Thomas, je mi 17 a vedu celkem šťastný a spokojený život.
Moje matka je zubní dentistka. Můj otec pracuje pro místní stavební firmu. Je to nudný život o kterém nikdo rád nečte. Nemám sourozence a ve škole mi to jde dobře.
Vždycky jsem si myslel, že rodina je tu, aby vás podržela, až vám bude nejhůř, ale není to pravidlem. Když jsem jim řekl pravdu, kterou jsem tak dlouho ze strachu tajil přede všemi, uvěřili mi? Ne. Mysleli, že jsem se zbláznil a poslali mě za doktorem. Neměli mě spíš podpořit?
Matka celou noc plakala a otec odněkud vyndal flašku alkoholu. Došlo mi, že odejít by možná bylo nejlepším řešením. Křičel jsem, prosil je, bez účinku. Stejně nevěřili. Ale...asi by jsem vám ještě měl říct, co mému činu předcházelo...
*
Sobotní noc, pár měsíců po 17-tých narozeninách, tehdy to začalo. Mighty bar v centru města. byla tam dívka. Krásná. Prošel jsem tanečním sálem až k ní, opírala se o bar. Basy jsem cítil až v žaludku, barevná světla mě každou chvíli oslepovala. Prohlídla si mě a usmála se...měl jsem z poloviny vyhráno.
Přiznávám..byl jsem trochu d*vkař.
Nenápadně jsem se dotknul její ruky..
Sykla a odtáhla se. Auu!
Co je?
Strašně hoříš! Vypadala vyděšeně a otráveně.
 Sáhl jsem si na ruku. Nebyla horká. Nejsem..
Už odešla.
Začala se mi točit hlava. Světla byla všude, horko, hudba zcela utichla a já jsem cítil jak padám na zem, z opravdu velké výšky. A zaslechl jsem pláč. Hlasitý, tak blízko a plný bolesti.
Po pár minutách jsem se probral. dav nademnou. Zvedl jsem se. Když jim došlo že je mi už fajn, jak jsem taky několikrát zopakoval, rozešli se. Dál tančit..dál popíjet. A nechali mě tam zmateného a s otázkami.
*
Další dny probíhali normálně. Až na pondělní noc.
Něco mě probudilo. Tlak v hlavě mě donutil zůstat ležet. Asi chřipka.
V životě jsem se moc často nebál. A nikdy né tak moc jako teď, když jsem se nemohl ani pohnout. Pěkně divná chřipka. Křičím, ale z hrdla mi nevyšla ani hláska akorát už nemůžu dál dýchat normálním tempem. Kámen na plicích. Znovu skouším křičet, ale tentokrát se mi z hrdla vydere strašný řev. Okno praskne a rozletí se na tisíc kousků. V okolních oknech zhasnou světla. Nábytek i moje postel se třese. Lustr se kýve nad mojí hlavou. Přestanu. Všechno utichne. Elektřina opět naskočí. Zavírám oči, zkouším se sklidnit. Když je otevřu podruhé, můžu se pohnout, všechno je opět v pořádku.
Všude ticho a klid.
Rodičům to nedokážu vysvětlit.
*
Chovám se podivně tiše. Učitelé volají naše do školy, že nejspíš beru drogy. Samozřejmě. Když se někdo změní..hned za to můžou drogy.
Mám zaracha. A ani nevím za co.
Začínají se mi zdát noční můry. Padám. Strašně mě bolí záda. Ta bolest mě většinou i probudí. Ale když ne, dopadnu do tmy. Obklopuje mě. Celé mé tělo. Chlad. Vydechuju obláčky páry. Někde v dálce stojí muž. Mluví na mě. Neslyším ho a ani mu nevidím do tváře. Vím, že jeho slova jsou důležitá, ale když se začnu blíž soustředit, probudím se.
Co se stalo? Kdy se z mého klidného života plného přátel, budoucí univerzity a krásné přítelkyně stalo tohle? A kde jsou ty přátelé teď? O stipendium jsem přišel kvůli zhoršenému prospěchu. Ale cítím..že sám nejsem. Nikdy jsem nebyl.
*
Ne. nezmění mi to život, ať už je to cokoli. Je pondělí. Čas zapomenout na všechny ty pitomosti a vrátit se do normálu. Zvoní. Vejdu do třídy, hodím batoh na předposlední lavici u okna. Jenom klid. Tome..mohl bys..? Mandy. Naklání se ke mě se svým obrovským výstřihem a já jí vidím až do krku. Podává mi růžový papír a usmívá se. V sobotu. Pařba. U mě. Mám narozky, tak přijď. Pak si dá blond pramínek za ucho a nakloní se zpět. Čtu si papír. Je to víc než pozvánka. Je to vstupenka zpátky k normálnosti. Vejde učitel dějepisu, ale to už jsem duchem dávno mimo. pozoruju lidi chodící před oknem. A vtom si všimnu jí stojící opřenou o roh. Její tvář...
Nic tak..odporného jsem ještě neviděl. Má tolik puchýřů a jizev. její oči upřené přímo na mě. Zaujatě a trochu překvapeně mě sleduje. Jak to, že si jí nikdo nevšímá? Vždyť je tak..tak..nevydržím to a pozvracím se přímo do uličky. Mandy mě zhnuseně pozoruje. Ale fůj. Svraští čelo, vezme si růžový papír zpátky a něco šeptá kamarádce. 
Byla to vůbec žena? Ženské rysy, ale..ten obličej..
*
Co když ale, je plamen moc silný? Uchráníš ho před zhasnutím, schováš do dlaně. A on časem nabyde takové síly, že tě popálí. A pak už ten žár nelze zastavit.
*
Konec 1. části:)
Edit: není to moc nudný? Kritika prosím :D  

The End

26. prosince 2010 v 22:30 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Jeden z dalších veselých příběhů s happyendem :D
Né. Tenhle má vážně happyend..dalo by se říct.
No. A pusťte si k tomu mjúzik:)
Jo. Pro neÁjináře: konec.
*
Jeden večer. Jen několik hodin stačilo k tomu, aby se vše změnilo.
Několik dní před Šťědrým večerem 2009 seděl snad celý svět před televizními obrazovkami
Snad celý svět na těch několik vteřin zatajil dech. Snad celý svět měl oči plné strachu a napětí.
A pak to přišlo. 
9-ti letý David se při zvuku výbuchu rozplakal. Na všech kanálech ve všech zemích běželo to samé. Záběry atomového hřibu a pod ním titulek: 3. světová válka začala.
Korea nedodržela slib.
Po tomto výbuchu začali po celém světě nepokoje. Jako domino.
Svět tak, jak ho známe je v troskách.
Miliony lidí zemřou.
Miliony lidí budou trpět.
A ve vzduchu jediná nevyřčená otázka...můžeme si za to sami?
Davida chytla sestřička jen o pár let starší než on, za ruku. Jejich matka si tiskla ruce na ústa a držela slzy, aby nevyděsila děti. Jejich otec se ani nemohl nadechnout.
O patro výš, v pokoji 123 se na televizi dívala těhotná Madison.
Sledovala vyděšené reportéry jak pobíhají sem a tam, aby se skryli a možná i přežili.
Sledovala hroutící se stavby a lidi vykřikující, že tohle je konec.
Po tváři jí stékaly slzy. Do tohole světa já přivedu dítě?
Jak bude žít? Tep se jí zrychlil. Srdce hlasitě tlouklo. Dole, pod záběry zničeného světa běžela jména lidí, co nepřežili a mohli je identifikovat. Jméno jejího manžela tam nebylo, ale neoddechla si, protože obětí beze jmen bylo přes sto tisíc.
Ještě o patro výš sledoval televizi starý pár. Zažili spolu plno krásných let. Vychvali dvě děti a měli tři vnoučata. Jejich život byl dlouhý, šťastný. Přesto oba dva plakali. Milovali svět a právě proto jim trhalo srdce, že všechno skončí teď a takhle. Kolik lidí se nikdy nezamiluje, kolik lidí ztratilo někoho milovaného. Kolik lidí má teď oči zalité slzami a plné popela.
Chytli se za ruce a modlili se.
Ještě o patro výš bydlel mladík. O výbuchu se dozvěděl ve chvíli, když se vracel z kuchyně s plechovkou piva v ruce. Několik minut nehybně sledoval obraz, pak zahodil pivo, sebral bundu, vyběhl na chodbu, pak z budovy a nakonec se zadíval na nebe. Bylo plné mraků. Žádné hvězdy, ani měsíc.
Padl na kolena a začal se modlit. Nikdy předtím nebyl v kostele. Vlastně ani nevěřil v Boha.
A přesto teď klečel uprostřed silnice, hlasitě oddechoval a snažil se sklidnit srdce.
Prosím, šeptal. Pak to zakřičel. Nakonec opět zvedl uslzené oči k nebi a stoupl si.
Nic už nemělo být jak bývalo. Všechno se mění. K horšímu.
Voda vyschne. Zdroje energie se vypotřebují. Jídlo se nedostane do všech koutů světa.
Bude tu ještě víc bolesti a smrti.
A přesto se ten muž usmál.
Skrz husté temné mraky totiž prosvítalo světlo. Jen trochu, ale na záblesk naděje to stačilo. Svítání.
Třeba...mají lidé ještě šanci...
*
Budu moc ráda za jakoukoli kritiku:)

F*ck you Grinch! This Christmas are awesome.

25. prosince 2010 v 22:11 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Právě jsem dokoukala příběh o jedný mrtvý holce s libovym zelenym červem v oku a..Tim Burton je prostě geniální. Jen tak btw:)
Poslední dobou píšu jen pochybný příběhy. No.
Poslední dobou nepíšu vůbec nic.
Protože Vánoce. Nechce se mi sedět u kompíku.
*
Pár novinek.
Co dokáže vážně vážně poničit štěstí z úplně nový vysněný fascinující a úchvatný lávový lampy, je, když si omylem rozkřápnete žárovičku do ní. A ani nevíte, jak se to ku*va stalo.
Dostala jsem hromadu knížek.Jop;)
A óóóbří zásobu svíček na domácí pálení:P
A pana prase, což je, jen tak mezi řečí taková ta dlouhá věc co se dává ke dveřím, aby netáhlo dovnitř. A pan prase protože..no. Protože prostě vypadá jako prase. Big surprise. 
Ale co mě fakt odrovnalo...ukecala jsem naše, aby se mnou skoukli jeden díl Supernatural/Lovců duchů. To mě...pff. Co říct. (Byli už trošku podnapilý;)
Ale taky je mi jasný, že už se to nikdy nebude opakovat:D
Jo. Abych nezapomněla. Mám rovnátka. A je to Rrrghh!
Tolik k tomu. Víc se říct nedá. Zatim si zvykám.
Jinak...tohle jsou snad nejlepší Vánoce. Né kvůli dárkům.
Ale protože jsou kolem mě tenhle rok lidé, které mám vážně strašně ráda.
Je tu Š., která semnou byla už tolik Vánoc a snad jich ještě hodně zažijeme, zlatí.
Je tu E. a A., který mám děsně ráda a během těch několika měsíců, co se známe, mi neuvěřitelně přirostly k srdci. Navíc naše Vánoce se SN atmoškou byli...nezapomenutelný :D
Pak jsou tu lidé, se kterýma jsem se sice dlouho neviděla, ale to chci napravit. A., V., N.
Kteří tu jsou i když devítka je už hoodně dlouho za náma a vzpomínky na ně, mi vždycky zvednou náladu.
No. A ještě nová třída. Jsou to úžasný lidi. A já jsem děsně ráda, že jsem narazila na úžasný lidi.
Nevíte jak.
A samozřetelně moji netoví přátelé. Vás taky žeru.
Vůbec to celý nezní jako debilní klišé. Nesuďte mě, musela jsem to napsat.
A teď se dám do psaní dalších pochybných příběhů, protože nápadů mám hodně.
Že dobrejch, neřikám.
Enjoy rest of the Christmas holidays;)
MyMade:)

Untie me

19. prosince 2010 v 23:24 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Slíbila jsem E. ňáký to sadomaso...takže kámo..užij si to :D A koukej mi k tomu napsat komentář..když už to dělám místo sledování umpalumpů :D
Btw: Postavy ze Supernatural. Ale kdo nesleduje...taky pochopí;)
pro neÁjináře: rozvázej mě.
*
Dva páry nohou. Kroky se rozléhaly prázdným hangárem. Osoby došli až doprostřed sálu. Tam seděl spoutaný muž v bezvědomí.
Jeden z těch dvou měl v ruce kýbl s vodou. Napřáhl se a polil ho.
Muž se zakuckal a pomalu otevřel oči.
*
Au! Moje hlava! První myšlenka po návratu vědomí. Měděná pachuť v ústech. Z koutku mi vytékal pramínek krve. Na rukou husí kůži, hlasitě tlukoucí srdce. Ten sval né a né spomalit. Zvedl jsem hlavu abych si dobře prohlédl ty dva. Mluvili na mě, ale já je slyšel jakoby z dálky. Byli netrpěliví. Ptali se dál, jako bych snad mohl nebo chtěl odpovědět. Když moje mlčení trvalo až moc dlouho, ten nalevo se naštval a vrazil mi. Silná tepající bolest. Zlomili mi nos. Musel jsem na chvíli zavřít oči. Blesklo mi hlavou, že je to jen sen a až je opět otevřu..oni tu už nebudou. Nebyl. Ale ani po téhle ráně jsem neřekl ani slovo. Znervózněli. Podívali se na sebe. Jejich pohledy mluvili za vše. Strach. Jeden z nich pokrčil rameny, obrátili se a byli na odchodu. Hlasitě zabouchli železnou bránu. Chvíli bylo naprosté ticho rušené jen kapkami vody padajícími ze stropu hangáru. Bylo šero. Moje ruce...pevně svázané provazem za mými zády. Při každém nádechu mě píchlo na hrudníku. Nejspíš mi zlámali několik žeber. Přesně jsem věděl co chtějí slyšet, proč jsem tady. A taky jsem přesně chápal proč jsou tak nervózní, když se jim nedostává odpovědi. Jejich šéf bude naštvanej, oni první po ruce...
Brána se opět otevřela a zavřela. Ticho. Jen mé chraptění. Potom se ozvaly kroky. Ale nebyli to ti dva. Byli tišší. Šla pomalu, jakoby měla celé moře času. Vyvádělo mě to z míry.
*
Tenisky, džíny, bílé tílko a nakonec její obličej. Až nepřirozeně zelené oči a černé vlasy po ramena.
Ironicky se usmívala. Oplatil jsem jí to, znám jí. Bohužel až moc dobře. Vrazila mi facku. Ahoj, Same. Prej nejseš moc sdílnej.
 Veronico! Moc rád tě vidím.
Obkročmo si na mě sedla a jednou rukou mi pohladila pravou tvář. Na té levé byla totiž ošklivá rozšklebená rána. Ucukl jsem. Její dotek se mi hnusil.
Ale..ale. Tak co, Sammy? Řekneš mi, co chci vědět?
Ušklíbl jsem se a hlasitě zasmál. Z tvářě jí zmizel ironický úsměv. To mě potěšilo. Vstala, otočila se zády ke mě. Udělám cokoli, abych to zjistila, zašeptala. Musím to vědět...tak mě nenuť...
K čemu jako? Jak jsem ti vůbec mohl věřit, ty mrcho? Tohle byl celý tvuj nápad, že jo? Neodpověděla.
Když se opět otočila, měla slzy v očích. Když nezjistím, kde je...zabije mě.
Takže radši zabiješ jeho? Né, promiň, neřeknu ti to.
Proč? Co pro tebe znamená ňáký pitomý dítě? Už křičela.
Nikdy ho nenajdete, neublížíte mu...
Vyndala zpoza opasku nůž a přimáčkla obličej těsně k mému. Chladnou čepelí přejela po mé tváři. Jedním tahem mi pak roztrhla košili a zabodla nůž do ramene. Můj obličej skřivený boletí. To zas potěšilo jí.
Tak co. Už víš?
Zabiju...tě..ty... těžce jsem oddechoval a snažil opět neupadnout do bezvědomí. Ta bolest se nedala snést, rozmazané vidění. Hlava mi spadla na ramena. Už jen napůl jsem vnímal to, že se brána opět otevírá, Veronica vyjekla hrůzou a poté se její tělo zhroutilo bezvládně na zem. Už jen napůl jsem vnímal obličej mého bratra, klečícího předemnou. Sammy? Same! Už jsem tu. neboj, to bude dobrý.
Deane..můj chraplavý hlas. Nechápu, jak mě našel, ale ulevilo se mi. Vždycky mě vytáhne z potíží...
 Rozvázal mě, chytl v podpaždí a vynesl ven.
Už to dál nešlo vydržet, omdlel jsem.
Bude to dobré...zachránil mě. Poslední má myšlenka.
*
PS: já vím, že to neni nic závratně úžasnýho, ale jsem vděčná za jakoukoli kritiku;)

I know, who you are

15. prosince 2010 v 22:49 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
jenom taková blbost na dobrou noc..:D Takovej..polopříběh (?).
Jop. Překlad pro neÁjináře: vím kdo jsi.
A mjúzik;) za jakoukoli kritiku budu vděčná:)
*
Copak už jsi zapomněla? To jsem já...
A ty otevřené dveře před tebou?
Cesta k tobě.
I když ty jsi je neotevřela.
Copak už jsi zapomněla? To jsem já! Vím tvé jméno. Vím, jak vypadáš. Vím, kdo jsou tví přátelé.
Vím, kam chodíš do školy. Kde máš třídu. V kolik chodíš domů.
A kde bydlíš.
A ty o mě nevíš nic. Vůbec nic. Kromě zpráv, co ti posílám. Jako bych cítil tvůj strach.
Že tě někdo sleduje. Jako bych slyšel tvůj křik nocí, když se probudíš z noční můry, kde tě někdo sleduje oknem. Cítím tu paranoiu, když se ohlížíš přes rameno. Cítím paniku a chlad co z tebe vychází a způsobuje husí kůži po celém těle. Slyším zrychlenou chůzi. Ale vdyť víš...
že předemnou se neschováš. Neutečeš mi. Nemůžeš. Blázníš, když slyšíš vítr volat své jméno? Já si vychutnávám tvoje zoufalství. tvoje slzy. Tvůj vystrašený výraz. Domov už pro tebe není bezpečné místo. Křeče v břiše z nervozity jen tak nepřestanou. Bojíš se..?
Ale zlatíčko...to bys měla.
Protože až příjde ten správný čas...


Takže Ježíšku, piš si...

13. prosince 2010 v 16:19 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Téma týdne: co si přeji k Vánocům.
Vyjímečně to nemá bluetooth, neprodlouží to řasy a ani se do toho nemůžu navléct popřípadě  zavázat tomu tkaničky. Moje letos největší přání-a i když to zní možná jako klišé- je zdraví.
Kdybych to slovíčko slyšela, okamžitě bych začala jásat a ostatní dárky by možná začali žárlit.
Víc než hmotné věci už mě těší například jen to, že se zrovna s nikym nehádám, že mám tak úžasné přátele, že sedim s rodinkou u telky, koukám na nějakou blbost a cpu se cukrovim.
Samozřetelně že ňákym tim dárkem nepohrdnu, ale jsem za něj ráda né proto, co to je, ale proto, že si ten člověk vůbec vzpomněl a něco mi dal. Že jsem pro něj důležitá. Kouzlo Vánoc;)
Á..jo. To je všechno:) Takže Šťastné a Veselé:)

In the fog-behind the veil

9. prosince 2010 v 23:39 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Poslední část mýho pochybnýho příběhu:) Jsem moc ráda že se ty minulý části aspoň někomu líbily a napsali mi komentář:) Díkys moc lidičky:D♥
Kdyby se našel někdo kdo si přečte a napíše kritiku i na tuhle část, budu moc vděčná;)
Pro neÁjináře: za závojem, jo! A pusťte si mjúzik:)
***
Půda před nimi byla zapadaná sněhem, nikde žádný strom ani keř. Vypadalo to, jakoby tu nikdy nestály domy, neprocházeli se tu lidé. Všude pusto a prázdno.
Ruby popošla pár kroků vpřed a rozhlížela se.
Nemohla tomu uvěřit. Stále ještě s otevřenou pusou se obrátila k Mikeovi, ale nevydala ani hlásku. Možná jí to sevřené hrdlo nedovolilo, možná prostě nevěděla co říct.
Mike na tom byl stejně. Kde...vypadlo z něj nakonec. Uslyšeli tiché křupání ve sněhu. Někdo se k nim blížil.
Neviděli jste Meg? Jason vypadal zoufale.
Ne.
 Nemůžu jí nikde najít! Ztratila se mi v mlze a já..já už jí hledám nejmíň tři hodiny.
Tak dlouho? Ale..
Ruby vytáhla mobil. Fungoval, ale pořád neměla signál. Chvíli se na něj koukala. Lidi?
No?
 Tohle nechápu...
Jason se ironicky zasmál. Mike to ignoroval a přešel k dívce.
 Koukni na datum, řekla.
Asi se ti rozbil, nebo tak něco. Řekl to s naprostou jistotou v hlase.
 A co když ne?

In the fog-The silent night

4. prosince 2010 v 15:26 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Pokráčko od minula. Doufám, že se bude líbit:) Prosím, kdyby jste měli chuť si to přečíst (to se nejspíš nestane) napište mi kritiku, budu moc ráda:) A pusťte si k tomu mjúzik:P
Jo! A pro NeÁjináře: v mlze-Tichá noc
***
Mlha kolem nich byla hodinu od hodiny čím dál tím hustší. Jako zeď. Ale nebyla to jediná zeď kterou kolem sebe měli.
Ruby už asi po desáté obcházela strom. Mike přešlapoval na místě a sledoval Jasona. Ten seděl u své ženy a objímal jí, protože v rukou stále ještě držela medvídka a snažila se zastavit pláč.
Zachrchlala do ticha: ať už to přestane! Prosím! Ať tím myslela cokoli, slyšely to jen oni dva.
A ono to přestalo. V tom momentě si Meg otřela oči a radši se schovala Jasonovi ještě na chvíli do náručí  protože pláč malého dítěte už sice nebyl slyšet,ale v jejich uších se jeho ozvěna rozléhala dál. Jason držel kamennou tvář kvůli své ženě ale vduchu si promítal poslední dny jejich života, kdy ještě byli šťastní.
*
Teď napjal uši Mike. V naprostém tichu se rozezněla kytara. Písnička, kterou tolik nenáviděl, ale hrál jí stále znova a každý tón se mu zavrtával do hlavy. Připomínala mu . Až tohle skončí, až se odtud dostanou, všechno řekne. Jak nenávidí za to co mu udělala, jak moc by jí chtěl ublížit. Mike byl hodný člověk a dobrý přítel, ale ona ho změnila.  Nevěděl, jestli by mu nějak pomohlo, kdyby viděl trpět, kříčet, svírat se na zemi v bolestech, ale přál si to. Moc si to přál. A proto musel vypadnout. nelíbilo se mu na co myslí před spaním. Chtěl aby jí zůstala jen bolest a nenávist jako jemu. Pryč z tohohle hnusnýho města.
Přešel k Ruby.
*
Slyšíš to? Zavrtěla hlavou. Tóny byly tak hlasité. Musela to slyšet.
Vážně ne?
Ne. Vůbec nic. Začal foukat vítr.
Auu! Ruby si zakryla tvář. Co se stalo? Všichni tři se vyděšeně koukli na dívku. Ta zvedla hlavu a ohmatávala si na tváři tenkou ranku, jako by jí něco švihlo. Možná větvička stromu.
 Co to...?
Mezi hnědými listy se něco zablesklo.
Mike se sehnul a zvedl to z promrzlé země. Byla to kytarová struna. Ještě trošku od dívčiny krve. V tu chvíli to Meg už nevydržela, vstala a šla rovnou do mlhy. Dost! Nic z toho nedává smysl! Ten...strom, mlha, ty zvuky?! Jdu domů! Zaslechli vzdalující se slova. Jason běžel za ní a snažil se jí zastavit. Za chvíli utichly i jeho kroky.
Mlha ještě zhoustla a ochladilo se.
Mike s Ruby si sedli pod strom a opřeli si hlavy o kůru.
Nechápu to. Co se děje? Jak dlouho tu jsme? Mike se podíval na hodinky, ale ty se už před dlouhou dobou zastavili. Navíc tu nebyl signál. Bezvadný. Byl nervózní. Z těch zvuků, mlhy. A z toho stromu. Nedokázal si vysvětlit proč se na něj pořád musí dívat a držet se blízko něj. Nechápal, jak mohla Meg odejít. Musel tady zůstat. S Ruby. Sedět a čekat až něco příjde, něco se změní.
Všiml si jak Ruby zvedla hlavu. Pootevřela ústa a stoupla si. Taky něco slyšela.
Co je?
Já...já..bylo vidět jak moc je zmatená a přísahal by, že na setinku vteřiny se jí obličejem mihl výraz plný bolesti. Ale ten okamžitě skryla, otočila se k němu...taky už to slyším. Její hlas se třásl.
Co slyšíš..?
Ty...slova...vyčítá mi to...téměř šeptala. Po tváři jí stékaly slzy.
Popošla pár kroků a začala mluvit do vzduchu. Omlouvat se někomu, koho neviděl a ani neslyšel.
Moc mě to mrzí...ale..já za to nemůžu! Já tě nenutila abys to udělal?! Její dech se zrychlil a zmizeli i poslední zbytky sebeovládání.
JÁ TĚ NENUTILA...auu! Přitiskla si ruce na uši, bolestivě vyjekla. Mike jí v čas chytnul před dopadem na zem. Ztratila vědomí. Ruby...Ruby!
Přesně před 17-ti lety se v místní nemocnici narodil chlapec. Dostal jméno Patrik, po svém dědečkovi. Vyrostl z něj milý a hodný chlapec, ale trošku labilní. U opačného pohlaví se mu moc nedařilo a každá ho po čase odkopla. Proto byl čím dál tím zoufalejší a zoufalejší. Až narazil na Ruby, které připadal úžasný. To se po pár schůzkách ale změnilo a on už jí nedal pokoj. Pořád s ní chtěl být, každou volnou chvilku jí volal, psal a ona už to nemohla snést, chtěla mít volnost.
O Štědrý Den téhož roku, když slavila s rodinou, přišel k ní. Nepochopil, že s ním teď nechce být. Nechápal, proč se na něj naštvala a nechtěl odejít bez vysvětlení. V dívce, ve které vřel už nějkou dobu vztek se něco zlomilo a začala na něj ječet ať jí dá pokoj. Ať už jí nikdy nevolá a odejde. Rozbrečel se a řekl jí, že jí miluje a že jestli ho nechá odejít, zabije se. To jí ale ještě víc rozzuřilo a zabouchla mu před nosem.
O pár hodin později stál Patrik na okenní římse a litoval se. Přemýšlel o svém životě a nakonec rozpřáhl ruce, zavřel oči a nechal své tělo spadnout doprostřed sezam street. Poslední jeho myšlenky patřily a koledě tichá noc která se ozývala z některého z okolních bytů.  
Ruby se o tom dozvěděla druhý den ráno. Od té doby si to nepřestala vyčítat a užíralo jí to zevnitř. Každý den se probouzela s nesnesitelnou bolestí a chtěla odejít. Pryč z města, začít znovu. Nový život kde Patrik nikdy neexistoval.
*
Všude se rozhostilo ticho. Tíživé dusno. Takové to ticho, kdy víte, že se každou chvíli něco stane. A ta chvíle právě teď přišla.
Ruby se probudila. Uff, díkybohu. Mike jí přidržoval kdyby náhodou opět omdlela. Vidíš to? Zadívala se někam za něj.
Co..?
Ta fontánka...předtím přece nebyla vidět! Ani támhleto ne...mlha konečně mizí!
Usmála se a vyběhla na cestu. Branka ven.
Počkej Ruby! Mike jí následoval. V dálce viděl Dívku jak se zastavila a rozhlédla se. Něco se mu na tom nezdálo. Ruby? Doběhl jí a zalapal po dechu. Celým jeho tělem projel chlad a nemohl se ani hnout. Krev proudila rychleji a slyšel tlukot dívčina i vlastního srdce. Tak nahlas.
Co to sakra...?
Kolem nich byla jen promrzlá, sněhem pokrytá půda. Po vesnici, Meg a Jasonovi nikde ani stopy.
Konec druhý části;)
Opět podle ohlasu se rozhodnu jestli bude nějaká třetí:D

Čas se zastavil. Konkrétně v půl devátý.....došla mi baterka.

2. prosince 2010 v 21:23 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Stalo se něco, čemu asi většina z vás neuvěří.
Něčeho se chyťte.
Mám přítele. Přes tejden. A už ho toužim něčim hodně těžkym praštit, pokaždý když na mě promluví. Takže teď musím vymyslet nějakej dobrej způsob jak mu říct, že se chci rozejít.
Po tom všem co mi řekl...sakra! Tohle mu nemůžu udělat.
Jsem kráva. Kráva. Kráva. A to hrozná.
Ze začátku to bylo pěkný...všechny ty smsky a starost...ale teď?
Řekněte...nevyděsilo by vás 15 nepřijatých hovorů? A věta...zůstanem spolu navždy na třetim rande? A hned na to miluju tě? Teď chce abych ho představila rodičům. 
ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ
Vycouvat, vycouvat, vycouvat!
Nechci mu lhát. Nechci mu ublížit ale taky s ním nechci být.
Někdy mám vážně chuť vrazit mu facku za to, jak se chová. Nebo začít ječet a utéct. Pokud možno daleko.
Jojo. Jsem nejhorší přítelkyně na světě.
Nejhorší člověk nejspíš taky.
I´m such a bitch!
...
Hehé...dostala jsem zelenýho psa. Chápejte-takovej ten dlouhej balónek, ze kterýho je udělanej pes :D Jmenuje se Fido a je zelenej. A je to pes.
už je na půl mrtvej-chápejte-rozvázanej.
Pádim:) prosím...nesuďte mě :D
I´m on the highway to hell....