Hi guys;)
Příběh, pro změnu :D
Za jakoukoli kritiku budu ráda:)
Pro neÁjináře: z popela
A mjúzik:)
*
Je to jako zhasnout svíčku. Nedohořela a plamen ještě nechce zhasnout. Je silný, velký a stejně tak i jeho žár..
Právě proto nemůžu připustit aby z tvých očí zmizel. nemůžu dovolit aby tvůj plamen zhasl, když chce tak strašně moc hořet. Ať to bude stát cokoli.
*
Ahoj, jmenuji se Thomas, je mi 17 a vedu celkem šťastný a spokojený život.
Moje matka je zubní dentistka. Můj otec pracuje pro místní stavební firmu. Je to nudný život o kterém nikdo rád nečte. Nemám sourozence a ve škole mi to jde dobře.
Vždycky jsem si myslel, že rodina je tu, aby vás podržela, až vám bude nejhůř, ale není to pravidlem. Když jsem jim řekl pravdu, kterou jsem tak dlouho ze strachu tajil přede všemi, uvěřili mi? Ne. Mysleli, že jsem se zbláznil a poslali mě za doktorem. Neměli mě spíš podpořit?
Matka celou noc plakala a otec odněkud vyndal flašku alkoholu. Došlo mi, že odejít by možná bylo nejlepším řešením. Křičel jsem, prosil je, bez účinku. Stejně nevěřili. Ale...asi by jsem vám ještě měl říct, co mému činu předcházelo...
*
Sobotní noc, pár měsíců po 17-tých narozeninách, tehdy to začalo. Mighty bar v centru města. byla tam dívka. Krásná. Prošel jsem tanečním sálem až k ní, opírala se o bar. Basy jsem cítil až v žaludku, barevná světla mě každou chvíli oslepovala. Prohlídla si mě a usmála se...měl jsem z poloviny vyhráno.
Přiznávám..byl jsem trochu d*vkař.
Nenápadně jsem se dotknul její ruky..
Sykla a odtáhla se. Auu!
Co je?
Strašně hoříš! Vypadala vyděšeně a otráveně.
Sáhl jsem si na ruku. Nebyla horká. Nejsem..
Už odešla.
Začala se mi točit hlava. Světla byla všude, horko, hudba zcela utichla a já jsem cítil jak padám na zem, z opravdu velké výšky. A zaslechl jsem pláč. Hlasitý, tak blízko a plný bolesti.
Po pár minutách jsem se probral. dav nademnou. Zvedl jsem se. Když jim došlo že je mi už fajn, jak jsem taky několikrát zopakoval, rozešli se. Dál tančit..dál popíjet. A nechali mě tam zmateného a s otázkami.
*
Další dny probíhali normálně. Až na pondělní noc.
Něco mě probudilo. Tlak v hlavě mě donutil zůstat ležet. Asi chřipka.
V životě jsem se moc často nebál. A nikdy né tak moc jako teď, když jsem se nemohl ani pohnout. Pěkně divná chřipka. Křičím, ale z hrdla mi nevyšla ani hláska akorát už nemůžu dál dýchat normálním tempem. Kámen na plicích. Znovu skouším křičet, ale tentokrát se mi z hrdla vydere strašný řev. Okno praskne a rozletí se na tisíc kousků. V okolních oknech zhasnou světla. Nábytek i moje postel se třese. Lustr se kýve nad mojí hlavou. Přestanu. Všechno utichne. Elektřina opět naskočí. Zavírám oči, zkouším se sklidnit. Když je otevřu podruhé, můžu se pohnout, všechno je opět v pořádku.
Všude ticho a klid.
Rodičům to nedokážu vysvětlit.
*
Chovám se podivně tiše. Učitelé volají naše do školy, že nejspíš beru drogy. Samozřejmě. Když se někdo změní..hned za to můžou drogy.
Mám zaracha. A ani nevím za co.
Začínají se mi zdát noční můry. Padám. Strašně mě bolí záda. Ta bolest mě většinou i probudí. Ale když ne, dopadnu do tmy. Obklopuje mě. Celé mé tělo. Chlad. Vydechuju obláčky páry. Někde v dálce stojí muž. Mluví na mě. Neslyším ho a ani mu nevidím do tváře. Vím, že jeho slova jsou důležitá, ale když se začnu blíž soustředit, probudím se.
Co se stalo? Kdy se z mého klidného života plného přátel, budoucí univerzity a krásné přítelkyně stalo tohle? A kde jsou ty přátelé teď? O stipendium jsem přišel kvůli zhoršenému prospěchu. Ale cítím..že sám nejsem. Nikdy jsem nebyl.
*
Ne. nezmění mi to život, ať už je to cokoli. Je pondělí. Čas zapomenout na všechny ty pitomosti a vrátit se do normálu. Zvoní. Vejdu do třídy, hodím batoh na předposlední lavici u okna. Jenom klid. Tome..mohl bys..? Mandy. Naklání se ke mě se svým obrovským výstřihem a já jí vidím až do krku. Podává mi růžový papír a usmívá se. V sobotu. Pařba. U mě. Mám narozky, tak přijď. Pak si dá blond pramínek za ucho a nakloní se zpět. Čtu si papír. Je to víc než pozvánka. Je to vstupenka zpátky k normálnosti. Vejde učitel dějepisu, ale to už jsem duchem dávno mimo. pozoruju lidi chodící před oknem. A vtom si všimnu jí stojící opřenou o roh. Její tvář...
Nic tak..odporného jsem ještě neviděl. Má tolik puchýřů a jizev. její oči upřené přímo na mě. Zaujatě a trochu překvapeně mě sleduje. Jak to, že si jí nikdo nevšímá? Vždyť je tak..tak..nevydržím to a pozvracím se přímo do uličky. Mandy mě zhnuseně pozoruje. Ale fůj. Svraští čelo, vezme si růžový papír zpátky a něco šeptá kamarádce.
Byla to vůbec žena? Ženské rysy, ale..ten obličej..
*
Co když ale, je plamen moc silný? Uchráníš ho před zhasnutím, schováš do dlaně. A on časem nabyde takové síly, že tě popálí. A pak už ten žár nelze zastavit.
*
Konec 1. části:)
Edit: není to moc nudný? Kritika prosím :D






Nudný to neni ani za mák, jen ta čeština... Jéééžiš
Btw, kolik to bude mít dílů? :)