close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

In the fog-behind the veil

9. prosince 2010 v 23:39 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Poslední část mýho pochybnýho příběhu:) Jsem moc ráda že se ty minulý části aspoň někomu líbily a napsali mi komentář:) Díkys moc lidičky:D♥
Kdyby se našel někdo kdo si přečte a napíše kritiku i na tuhle část, budu moc vděčná;)
Pro neÁjináře: za závojem, jo! A pusťte si mjúzik:)
***
Půda před nimi byla zapadaná sněhem, nikde žádný strom ani keř. Vypadalo to, jakoby tu nikdy nestály domy, neprocházeli se tu lidé. Všude pusto a prázdno.
Ruby popošla pár kroků vpřed a rozhlížela se.
Nemohla tomu uvěřit. Stále ještě s otevřenou pusou se obrátila k Mikeovi, ale nevydala ani hlásku. Možná jí to sevřené hrdlo nedovolilo, možná prostě nevěděla co říct.
Mike na tom byl stejně. Kde...vypadlo z něj nakonec. Uslyšeli tiché křupání ve sněhu. Někdo se k nim blížil.
Neviděli jste Meg? Jason vypadal zoufale.
Ne.
 Nemůžu jí nikde najít! Ztratila se mi v mlze a já..já už jí hledám nejmíň tři hodiny.
Tak dlouho? Ale..
Ruby vytáhla mobil. Fungoval, ale pořád neměla signál. Chvíli se na něj koukala. Lidi?
No?
 Tohle nechápu...
Jason se ironicky zasmál. Mike to ignoroval a přešel k dívce.
 Koukni na datum, řekla.
Asi se ti rozbil, nebo tak něco. Řekl to s naprostou jistotou v hlase.
 A co když ne?

Ruby podala telefon i Jasonovi.
Ten display chvíli pozoroval.
Tak počkat. Leden? Vím určitě, že když jsem se ráno probouzel, byl ještě Listopad.
Trošku blbost ne?
Nech si ty keci, jo? Mike už vypadal dost naštvaně.
Jason se jen ošil, vrátil Ruby mobil a neřekl už ani slovo.
Když dorazili na místo, kde dřív bývalo náměstí na chvíli se zastavili. Všude bylo naprosté ticho. Mrtvé ticho. Začalo opět sněžit.
Co budeme dělat? Zeptala se Ruby. A co se to děje? Kam...kam zmizely všechny ty domy a lidé a...moje rodina? Oči se jí začali plnit slzami. Mike letmo zavadil o její ruku a když neucukla, pevně jí sevřel. To bude dobrý, neboj. S pochybami se na něj podívala.
Jason se od nich mezitím vzdálil. Po chvilce zaslehli řev, při kterém jim tuhla krev v žilách.
*
Jason klečel ve sněhu ale nevnímal chlad, v náručí lidské tělo. Přes slzy už ani neviděl tvář svojí ženy. Jako by spala, až na to, že byla zmrzlá na kost. Zkoušel jí probudit i když věděl, že to nemá žádnou cenu. Zabořil hlavu do jejích zmrzlých vlasů.
Bolest. Přerývavě dýchal, nemohl chytit tempo a dusil se. Nakonec ho ze země zvedl Mike a Jason, jako plačící dítě, se zhroutil na chlapcovo rameno, prsty pevně zaryté do jeho bundy. Ruby to celé sledovala s odstupem, očima těkala od mrtvého těla k plačícímu muži, jen tak tak se držela. Bylo jí z toho špatně.
*
Meg slyšela jak jí manžel volá, ale naštvaná a vynervovaná běžela stále dál a dál do mlhy. Po pár minutách bloudění, když jí vztek trochu přešel, jí došlo, že by se nejspíš měla vrátit.
Otočila se a běžěla zpátky, ale ať se snažila sebevíc, vždy končila na tom samém místě odkud vyšla. Volala Jasona. Neodpovídal. Uplynuly hodiny. Soumrak. Noc.
Zavírali se jí oči, ale neusnula. Bála se smrti. Nakonec vyčerpaně padla do sněhu druhý den zoufalého bloudění. Sledovala vločky. Pomalu se snášely jedna za druhou...všude naprosté ticho.
Myslela na Jasona. Horká slza jí na tváři během několika vteřin zmrzla. Zavřela oči, v mysli obraz vysokého hnědovlasého muže. Usmíval se. Jasone..zašeptala, pousmála se.
Meg usnula s umrzla o několik minut později, smířená se vším, co se jí kdy stalo.
*
Ruby ani Jason nevěděli co dělat, ale v Mikeovi něco hlodalo. Bál se to říct nahlas, takže to z něj vypadlo až když došli i nesmyslné a šílené nápady. Měli by jsme se vrátit k tomu stromu.
Proč? Zeptal se nakonec Jason.
Mike přešlápl na místě. Já vlastně nevím...jenom..myslím, že by jsme tam měli jít. 
Tak jdem!
 Ruby nasadila rychlé tempo. Třásla se, měla toho všeho už dost a při pohledu na sotva se držícího Jasona jí opouštěly i ty poslední síly. O deset minut později v dálce uviděli vysoký mrtvý strom. Stál uprostřed prázdného zasněženého pole, jako poslední připomínka toho, že tu kdysi byl život. Ruby se zastavila. Lidi?
Jo? Vy..tady žijete celý život jako já, že jo. Přikývli. V tomhle parku jsem byla už nejmíň tisíckrát...předtím mi to nedošlo, ale...konec parku...ten je ohraničenej vysokou zdí a přísahala bych, že ta zeď vede kolem fontánky. Tenhle strom...v parku přece nikdy nestál!? Jason přešlápl na místě. Máš pravdu..co je vedle parku? Ale jakoby měl v hlavě závoj. Nemohl si vzpomenout, nebylo důležité to vědět.
 Tak pojďte už! Zavolal na ně chlapec z dálky. Šel napřed, neposlouchal co si povídají. Něco v něm vřelo. Čím blíž byli, tím víc ten pocit sílil. Něco leželo ve sněhu, hned vedle stromu. Malá knížka. Černá, vázaná v kůži. Listy ale nebyli promáčené a písmo čitelné. Mike jí třesoucíma se rukama otevřel. Na deskách stálo Eleanor Stealová.
Eleanor...?
Jo! Jasně! Naše sousedka. Jason se zamračil. Co to tu dělá? Co s tím má společného ona? Pokud vím tak zemřela.
Ruby vyvalila oči. Ela je mrtvá? Co se jí stalo?
Zemřela dnes ráno...teda nejpíš před dvěma měsíci, nejspíš na infarkt, nebo stáří. Odkud jí znáš?
Pomáhala jsem jí uklízet a tak...když už se nemohla moc hýbat. A mě před nějakou dobou doučovala matiku, vzpomněl si Mike. 
Byl to deník. Mike četl nahlas poslední zápis. Když skončil, všichni na chvilku ztichli.
To je ono. Zašeptala nakonec Ruby. A co jako? Jason i Mike na ní nechápavě zíral.
Co je ono?
Nenapadlo vás, proč zrovna my jsem tu uvízli? Tohle je jediná věc co máme společnou. Zasmála se a otočila se k nim zády. My všichni i tady Ela nenávidíme tohle město. Co...co když nám dala druhou šanci? Tímhle? Možná věděla, že sami by jsme nikdy pryč neodešli..
Promiň Ruby, ale jsi blázen. Mrtvá žena zničila celý město, aby jsme zrovna my mohli být volný?
Zrovna my...?! Co tím myslíš?
Mike ukázal na Jasona. Oni dva ztratili dítě. Od té doby jsem Jasona neviděl jinak než s flaškou v ruce a Meg už dlouho nevyšla ven v kraťasech, nebo v tričku s krátkým rukávem, jestli víš na co narážím. Ty...promiň, že to takhle řeknu, ale tvůj přítel se zabil a celá vesnice z toho viní tebe. A já...já měl nakročeno k tomu, aby se ze mě stal vrah. Ironicky se zasmál. My...my jsme úplně v hajzlu Ruby! Nejsme žádný kladný postavy, ale lidi, kterým se každej vyhýbá a nesnáší je!
Ztichl a těžce oddechoval. Jestli měl někdo zmizet, měli jsme to být my.
Z Rubyina obličeje se vytratily poslední zbytky barvy a pomalými kroky vzad se vzdalovala od Mikea. Ne...to není...Ela nám chce ukázat cestu...dala nám novou šanci...přestala mluvit a zarazila se. Sníh pod jejíma nohama totiž zmizel. Místo něj tam byl asfalt. Stála uprostřed silnice. Co to...
S otevřenou pusou sledovala světlo. Při bližším pohledu zjistila, že světlo vychází z reflektorů blížícího se volkswagenu. ZASTAVTE!!
Rozpřáhla ruce a křičela. Řidička vedle ní zabrzdila a stáhla okénko. Sympaticky vypadající mladá žena. Něco zvláštního z ní vyzařovalo. Usmíval se. Co pro vás můžu udělat?
Můžete nás prosím svést do nejbližší vesnice..? My...jsme se ztratili.
Jen chviličku vypadala zmateně.
 Jasně! Otevřela dveře spolujezdce. Tam si sedla Ruby. Jason a Mike zabrali zadní místa.
Tak ztratili, jo? Nebojte, teď už jste na správné cestě. Dupla na plyn. Ruby se ohlédla dozadu, Mike jen pokrčil rameny a z okénka sledoval míhající se krajinu. Že by už to konečně skončilo? Nevěděl, jak to vysvětlit, ale cítil úlevu. Teď už je všecko v pořádku.
*
Za šedivým vlnícím se závojem, přes který nemohli vidět, za kterým čas běžel jinak, a který byl sice tenký, že jste mohli vidět stín člověka stojícího za ním, ale dostat se na druhou stranu je téměř nemožné, stála vesnice. Byli tam smějící se lidé, kvetoucí rostliny, ale i ti co to vzdali, uschlé květiny u pomníků, márnice...
Doktor v místní nemocnici právě sděloval ženě, že po dvou měsících v kómatu její manžel bohužel zemřel. Také připomněl, jaké má ona štěstí, že se z něj vůbec probudila.Že požár, který vypukl v jejich domě jí způsobil jen lehké popáleniny a oxid uhelnatý nezpůsobil žádné vážnější poškození mozku. Ona jen smutně sklopila hlavu. Alespoň, že Jason zemřel ve spánku. Nejdřív ztratila dítě, teď muže.
 Nikdo kromě jí a Jasona ale nevěděl pravou příčinu toho požáru.
Je to jako usnout miláčku, říkal. Během pár minut upadnem díky kouři do bezvědomí a bude po všem, konec trápení...jeho slova jí stále zněla v hlavě. Ale co má teď dělat ona?
*
V bytě zazvonil telefon. Zvedl ho postarší muž a hlubokým naštvaným hlasem se zeptal: co je?
Na druhém konci někdo pár vteřin mlčel a pak muži sdělil, že jeho syn po dvou měsících kómatu žemřel. Že ztráta krve byla prostě moc velká a že dělali, co mohli. Chlapec jménem Mike teď leží v márnici s hlubokou ránou na zápěstí, které si přeřízl kytarovou strunou.
*
Ten samý člověk ještě zavolal na jedno číslo. Na gauči seděli rodiče dívky jménem Ruby a už dva měsíce se každý den modlili za zázrak. Oba dva bledí, hluboké kruhy pod očima. Při zazvonění telefonu sebou žena trhla a roztřeseně zvedla sluchátko. Ano? Po několika minutách sluchátko opět položila a objala svého muže. Ten jí objal a i když přes vzlyky nerozumněl ani slovu co říkala, věděl, co se stalo.
*
V márnici ale ještě leželo jedno tělo. Už dva měsíce. Nikdo nikomu ohledně tohoto těla nevolal, nikdo si ho nevyzvedl. Žena už totiž neměla žádné příbuzné. To poslední, co chtěla udělat, bylo ukázat někomu cestu na místo, kde si odpočine a kde nebude bolest. To se jí také podařilo. Tři mladé lidi  se kterými měla tolik společného, vysvobodila z dlouhého kómatu a to tím, že se je snažila držet co nejblíže křižovatky v podobě starého stromu a doufala, že dřív, nebo později si je někdo vyzvedne a odveze na druhou stranu.

The end;)
Ehm...jo. Vím, že to mírně nedává smysl a tohle jsem zvorala. Solidně :D Ale snad se vám to aspoň trošku líbilo;)
i přes to, jak strašně dlouhý to je. A celkově...prostě divný..;) Ale budu ráda za jakýkoli komentář:) Samozřetelně kromě reklam.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Áťa Áťa | Web | 10. prosince 2010 v 17:55 | Reagovat

Připadám si jako bych četla sci-fi román, nebo psycho horor. Moc, MOC povedený... Vážně, zkus to někde publikovat, nebo něco takovýho, myslím si, že nejsem sama, kdo to čet s otevřenou pusou úžasem, jak geniální to je.

2 Nikýs Nikýs | Web | 11. prosince 2010 v 17:26 | Reagovat

je to moc pěkné :) nevím jestli ti někdo napíše kritiku ;) to snad ani nejde :DD :)) .. jinak máš moc krásný design ;)

3 Žabinka z čokolády Žabinka z čokolády | Web | 11. prosince 2010 v 20:24 | Reagovat

Souhlasím s Áťou, mohla bys zkusit to někde publokovat. Kdybys vydávala knížky, tak si je kupuju. Píšeš ohromné příběhy, na kterých se stávám závislá :-)
PS: pěkná písnička

4 Lola Lola | Web | 11. prosince 2010 v 23:07 | Reagovat

wow.. nevím co říct.. asi ani není potřeba slov.. bylo to úžasné.. zvláštní a hluboký příběh.. fakt mě to dostalo.. jen teda při té přestavě prořezaných žil stunou od kytary jsem se trochu vyděšeně podívala na svoji kytaru ležící vedle mě... brr něco takového si snad představovat ani nechci :D :D

5 stranger-girl stranger-girl | Web | 12. prosince 2010 v 13:45 | Reagovat

skvělé! :) napsala bych toho víc, ale všechno už řekli ti nade mnou a mně nezbývá než s nimi souhlasit :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama