Hi guys;)
Jeden z dalších veselých příběhů s happyendem :D
Né. Tenhle má vážně happyend..dalo by se říct.
No. A pusťte si k tomu mjúzik:)
Jo. Pro neÁjináře: konec.
*
Jeden večer. Jen několik hodin stačilo k tomu, aby se vše změnilo.
Několik dní před Šťědrým večerem 2009 seděl snad celý svět před televizními obrazovkami
Snad celý svět na těch několik vteřin zatajil dech. Snad celý svět měl oči plné strachu a napětí.
A pak to přišlo.
9-ti letý David se při zvuku výbuchu rozplakal. Na všech kanálech ve všech zemích běželo to samé. Záběry atomového hřibu a pod ním titulek: 3. světová válka začala.
Korea nedodržela slib.
Po tomto výbuchu začali po celém světě nepokoje. Jako domino.
Svět tak, jak ho známe je v troskách.
Miliony lidí zemřou.
Miliony lidí budou trpět.
A ve vzduchu jediná nevyřčená otázka...můžeme si za to sami?
Davida chytla sestřička jen o pár let starší než on, za ruku. Jejich matka si tiskla ruce na ústa a držela slzy, aby nevyděsila děti. Jejich otec se ani nemohl nadechnout.
O patro výš, v pokoji 123 se na televizi dívala těhotná Madison.
Sledovala vyděšené reportéry jak pobíhají sem a tam, aby se skryli a možná i přežili.
Sledovala hroutící se stavby a lidi vykřikující, že tohle je konec.
Po tváři jí stékaly slzy. Do tohole světa já přivedu dítě?
Jak bude žít? Tep se jí zrychlil. Srdce hlasitě tlouklo. Dole, pod záběry zničeného světa běžela jména lidí, co nepřežili a mohli je identifikovat. Jméno jejího manžela tam nebylo, ale neoddechla si, protože obětí beze jmen bylo přes sto tisíc.
Ještě o patro výš sledoval televizi starý pár. Zažili spolu plno krásných let. Vychvali dvě děti a měli tři vnoučata. Jejich život byl dlouhý, šťastný. Přesto oba dva plakali. Milovali svět a právě proto jim trhalo srdce, že všechno skončí teď a takhle. Kolik lidí se nikdy nezamiluje, kolik lidí ztratilo někoho milovaného. Kolik lidí má teď oči zalité slzami a plné popela.
Chytli se za ruce a modlili se.
Ještě o patro výš bydlel mladík. O výbuchu se dozvěděl ve chvíli, když se vracel z kuchyně s plechovkou piva v ruce. Několik minut nehybně sledoval obraz, pak zahodil pivo, sebral bundu, vyběhl na chodbu, pak z budovy a nakonec se zadíval na nebe. Bylo plné mraků. Žádné hvězdy, ani měsíc.
Padl na kolena a začal se modlit. Nikdy předtím nebyl v kostele. Vlastně ani nevěřil v Boha.
A přesto teď klečel uprostřed silnice, hlasitě oddechoval a snažil se sklidnit srdce.
Prosím, šeptal. Pak to zakřičel. Nakonec opět zvedl uslzené oči k nebi a stoupl si.
Nic už nemělo být jak bývalo. Všechno se mění. K horšímu.
Voda vyschne. Zdroje energie se vypotřebují. Jídlo se nedostane do všech koutů světa.
Bude tu ještě víc bolesti a smrti.
A přesto se ten muž usmál.
Skrz husté temné mraky totiž prosvítalo světlo. Jen trochu, ale na záblesk naděje to stačilo. Svítání.
Třeba...mají lidé ještě šanci...
*
Budu moc ráda za jakoukoli kritiku:)






Čim dál tim katastrofičtější... Ale přesto nádherně napsaný. Achjo, jak já ti tenhle talent závidím :))
"Naděje umírá poslední.Ale o to je její smrt bolestivější..." Tenhle citát miluju.