Únor 2011

The road

28. února 2011 v 21:08 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Tak jsem se konečně dokopala k napsání příběhu:)
Jako obvykle hodně krve a mrtvol a tak. Hapyjénd?
Who knows.
Budu ráda za každou kritiku:)
Jop. Mjůzik dole.
*
Ohlédni se. Vidíš tu spoušť, kterou jsi za sebou zanechala? Lze to opravit? Nebo zapomenout? Ne. Ale..zítřek, včerejšek. Nic z toho teď neexistuje. Jen dnešní noc.
*
22:10
Hodila modrou cestovní tašku do kufru auta. Nastoupila do černého wolfswagenu a hlasitě bouchla s dveřmi. Otočila klíčkem v zapalování a dupla na plyn.
Auto se s kvílením rozjelo po silnici. Všude bylo prázdno, ticho a klid. Ještě víc dupla na plyn. Projela několikrát na červenou, než konečně zpomalila. Začal vyzvánět mobil. Zamračila se na volajícího, otevřela okénko a vyhodila ho. Věděla, že se dřív nebo později bude muset vrátit. Věděla, že vysvětlit to bude stát hodně úsilí. Ale teď ne. Teď je to jenom hnusnej debil, co si nic jinýho nezaslouží. Jen ať se bojí. Jen ať se trápí co s ní asi je. Je to jeho problém.
V slzách a s třesoucíma se rukama hledala v přihrádce krabičku cigaret. Vyndala jí a za střídavého sledování silnice se pokoušela jednu vyndat. Pak si rozklepaně zapálila, otevřela okénko a nohou přimáčkla pedál s plynem až k podlaze. Projela několika městy a lesem. Neměla ani tušení kde je. Když už z balíčku vyndavala pátou cigaretu, byla klidnější. jen tak tak si všimla auta před ní a dupla na brzdu. Skřípění. Naštvaný řidič ukázal prostředníček jejím směrem a jel dál. Zato ona konečně zastavila na krajnici. Nemohla zpomalit dech, ruce na volantu, oči zavřené. Přemýšlela.
23:30
Opět nastartovala auto, otočila volantem, jela zpátky. Bylo by krásné prostě jet dál
a přesto se vracela. Tolik jí na něm záleželo. Vždycky měla svůj klid..ale on jí dokázal tak vyvést z míry jako nikdo jiný. Kdyby nebyli stejná krev, nejspíš by se sním vůbec nebavila. Vyhýbala by se mu obloukem a pomlouvala ho. Ale byli rodina. Měli jenom sebe a to bylo to hlavní. Ať jí kolikrát zklame, ať kolikrát ona zklame jeho, vždycky se jeden z nich vrátí. Láska má mnoho podob. A ta rodinná je jedna z nejsilnějších. Už si vduchu připravovala proslov jak to zas podělal a že už je to vážně naposled co mu to odpouští.
0:40
Dorazila před dům. Už ani světla v oknech nesvítila. Zaparkovala, vypla motor, zatáhla ručku.
Už s větším sebeovládáním zavřela dveře a šla k hlavnímu vchodu. Klíče zachrastili v zámku, ale než stihla otevřít, stiskl kliku a díval se přímo na ní.
Nasadila naštvanej výraz, ale všechno to, co chtěla říct zapomněla.
Promiň...neměl jsem to říkat, jsem kretén. Vrhla se mu do náručí a před košili zahuhlala jo..seš kretén.
Jsme dobrý?
Vzal jí za ramena a koukal na ní.
Nezbývalo jí, než se usmát. Fajn. Sme dobrý.
Tak pojď..udělám kafe.
Jo. Budu potřebovat novej mobil...
*
Ohlédni se. Vidíš ty lidi v troskách, které si za sebou nechala? Byli tvoje všechno a ty je teď necháváš v dálce bez odpovědí a vysvětlení. A oni místo aby byli naštvaní, hledají chybu v sobě a snaží se tě najít, protože pro ně jsi byla vším ty. Neni ti to ani trochu blbý?
*
Já vím že je to asi tak příběh o ničem, ale..no. Nějak mě opouštějí nápady.

Because we love dumb articles of dumb people

25. února 2011 v 23:42 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Obrázek ze záhlavka...z Déáčka. Ještě jsem tak úplně nepřišla na to, jak v tomhle novym nastavení vkládat odkazy.
Né, že bych neměla co napsat, to ne. Ale jsem moc líná.
Jo. Tak líná, že už se ani nevymlouvám že nemám čas. Never mind.
Things go wrong.
Little bit.
Chtěla jsem napsat o prázdky tolik příběhů..tolik článků..udělat tolik věcí.
A co že jsem to stihla? Jo.
Nic. Vůbec nic. Ale co.
Z tohohle tejdne mám pár bezva zážitků, náramek a modrý kalhotky s opicema.
*
Tenhle hlod se jí vážně poved. No. I když takhle hlodá furt.
Já: zdálo se mi, že tancuju s Ježíšem.
Š: Ten by s tebou netancoval. Už jednou vstal z mrtvých a podruhý by se mu to nemuselo povést.
*
Pořád mě uráží. Ale tak ňák hezky. Jí to nemůžu mít za zlý.
Jo. Taky k tématu týdne jsem chtěla něco napsat. Něco chytrýho a ironickýho a tak. Screw you téma týdne.
Článek o ničem. No. Snad zejtra vymyslim něco lepčejšího. Něco víc úžasňáckýho.
A víte co? Hlavně že to bude dávat smysl.
Bye guys. And normal dreams.
Tohle kreslila Š. Já to jen pořád a pořád upravuju. Původně tam mám za to, byl jenom strom. Kde se tam vzala ta koule, nemám tušení.
Edit: žíši! Dyť já mám růžovej design! Kill me.
Coto...? Blog asi blbne. Nebo jsem se nebourala někomu na účet. Nějak.



Daddy´s home

22. února 2011 v 19:46 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Jenom na skok. Chtěla jsem napsat něco na téma týdne. Potom. A příběh. Potom.
Mrkněte na tohle. Je to...No.
Po minutě jsem začala fňukat. A vydrželo mi to celých deset minut. Nesuďte mě, vy budete fňukat taky. Nejspíš.
*




Scent of flowers-Tell me

18. února 2011 v 17:55 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Sice jsem chtěla pokráčko napsat až zejtra, protože je mi ňák blivno, ale mučit vás mýma článkama mě baví. No. A ještě na přání Miralen.
Takže..snad se bude líbit:) A snad tam nebude tolik chyb. Jop. Minule jsem slíbila čokoládu...vymstilo se mi to, už to neudělám ;P. A za každou kritiku vděčná, jako dycky;)
Mjůzik..pusťte si něco sami, podle vlastního výběru, ňákej doják nejlíp:)
*
Jak přesvědčit pevně rozhodnutého sebevraha, aby nedělal hlouposti?
Těžko.
*
Než jsem odpadl, chvíli jsem jí pozoroval jak spí. Ve vteřině z jejího obličeje zmizelo všechno napětí, strach i výčitky. Vypadala smířeně. A nebýt rozmazané řasenky, nepoznali by jste, že tomu kdy bylo jinak. Celý další den prospala. Střídavě s pláčem. Skoro nevstala z postele.
Hledal jsem nějaký důvod...nějaký řešení. Cokoli. Nic.
Osm večer. Do okenní tabule právě začal dost hlasitě bubnovat déšť. Jdu se na chvíly projít Avo. Nedala nijak najevo, že mě slyší.
*
Šedivý hnusný město. Navíc byla zima. Stál jsem opřenej o most a pozoroval řeku podemnou. Zavřel jsem oči a přemýšlel. Slyšet bylo jen proudění vody, kapky deště a hlasy lidí.
V baru už jsem taky dlouho nebyl. Ale to není teď důležitý. Jak dlouho jsem tam stál? Moc dlouho ne. Nic mě nenapadlo. Vůbec nic. Sledoval jsem lidi kolem a přemýšlel, jaký asi oni mají důvod.
*
Jako pokaždé. Výkřik, náraz, krev a nakonec probuzení. Kolikrát ještě tenhle okamžik prožije?
Ne. Mockrát už ne. Věděla, že tohle nemůže dělat napořád. Ležet v posteli. Ale v tuhle chvíly jí to bylo úplně ukradený. Bez síly se vztekat. Bez síly dělat cokoli. A už i bez síly brečet. Dole. Hluboko a moc vzdálená od života a všedních starostí. Byla už s tím skoro smířená. Rozhodla se to ukončit..a pak přijde on a zase to všechno rozdmýchá.
Jeden den. Dva dny.
Klepaní na dveře. Stočená v klubíčku, neodpověděla.  
Avo? Nick stál ve dveřích. Musím ti něco říct.
Fajn. Tak už to konečně vzdal.
Klekl si na zem před ní. Nebudu ti hledat žádný důvody.
To je přece to, co celou dobu chtěla. Tak proč se snaží zakrýt další slzy?
Nemůžu ti to ukázat, nebo říct. Ty si to musíš najít sama. A když to ani nechceš najít..
Podíval se jí přímo do očí. Nechtěl, aby odešla. Věř mi..že jsem přemýšlel o všem a hledal nějaký způsob. Ale všechno je to na tobě. Jediný člověk, co něco může změnit jsi ty.
Prosím, pokus se aspoň.
Před pár dny a hodinami by řekla že ne. Ale při pohledu na něj..v jeho výrazu bylo očekávání a naděje že přikývne. Jakoby jí dodával sílu. Nemohla nesouhlasit.
Ale já...začala zuřivě kroutit hlavou. Bolí to..šeptala. Přitisknul svoje čelo k jejímu.
Chci...chtěla bych ho najít.
 *
Mírně se pousmál. Nenáviděl se za to, že s ní takhle manipuluje, ale jiné řešení neviděl.
Poď, vstaň. Podal jí ruku. Kam jdeme? Mastné, pár dní nemyté vlasy, pořád ještě řasenka na obličeji. 
Ven.
Nemůžu teď ven...
Jo..! Ještě tohle..na stole v kuchyni ležela nažloutlá složka a v ní hromada papírů. Jeden vytáhl. Čti. Tohle mám z dopravního inspektorátu..
Jak si..? Tázavě na něj pohlédla.
Ne, radši se neptej..jsem prostě schopnej barman.
Vzala si od něj papír a prolétla text očima. Jak to že..
Tady se ale píše že..
Jo. Že chyba byla straně řidiče. Tebe. 
Proč mi to ukazuješ? Říkal jsi..
Splet sem se. Setři je pod drnem kvůli tobě.
Jak to může bejt má vina? Dyť tam vjel! To já byla na hlavní! Měla jsem přednost!
Hnusnej pocit co? Bejt za to opravdu zodpovědná...
Proč seš najednou takovej hajzl?
To NEBYLA má vina! 
Jop. Mrknul na ní. Tak proč si to za vinu dáváš? Né, nebyla to tvoje chyba. Nemohla jsi vůbec nic dělat. 
Tohle je..pochopila.
Jo. Čteš špatnej papír. Nejdřív se tvářila naštvaně, pak mě začala nejspíš nenávidět. Roztrhla papír, práskla dveřma a odešla. 
*
Vyběhl jsem za ní ven. Deset ráno. Po pár metrech jí došlo, že je venku.
Ty manipulativní..snad poprvý se trochu usmála. 
Promiň, jinak to nešlo. 
Cos dělal předtím, než si byl barman? 
Nebyla v pohodě. To ani náhodou. Ale byla venku a usmívala se. Sice trošku ironicky, ale..
V jejích očích se něco zalesklo. Něco, co tam předtím nebylo. Bude se dál v noci budit, bude jí chybět sestra, ale já tu budu s ní. Nevěděla, že já jí teď potřebuju ještě víc, než ona mě. Ale tím jí hlavu zatěžovat nebudu.
Podle toho úsměvu jsem poznal, že si našla důvod. Nebo alespoň na chvíly všechno konečně hodila za hlavu a snažila se to neřešit. Přistoupil k ní a chytl jí za ruku. Jejich rty se blížili k sobě a lidi kolem zakrývali dětem oči a mumlali si a pomlouvali. 
*
Jak přesvědčíš pevně rozhodnutého sebevraha, aby nedělal hlouposti?
Stačí, když mu ukážeš cestu a budeš ho trošku popostrkávat správným směrem.
A další den třeba bude začátkem něčeho nového.
*
Happyend? Jsem ze sebe zklamaná...
Jo. Úplně upřímně. S tímhle nejsem spokojená. A původně jsem plánovala jeho smrt..ale happyend semtam musí bejt..;D

Když nevíš o co jde, směj se a kejvej hlavou.

16. února 2011 v 18:53 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Tohle měj bejt článek úplně o něčem jinym. Ale...
Koukám na společnou fotku mě a kámošek z asi osmičky a přemejšlim, kolik věcí se změnilo.
A taky o tom, proč tam mám zrovna tuhle fotku.
Jasně. Jinou hodící-se nemám.
Ony se změnily, já se změnila. V něčem. Se dvěma se vídám jednou za uherák a s jednou každý ráno v lavici. No. A tu poslední vídám v zrcadleHroznej xicht ta holka.
Fotky. Všichni se tvářej tak šťastně. Protože musej. Kdo se kdy na fotkách tvářil smutně?
Momentky se nepočítaj.
*
K novinkám. Znáte to, když se vám rozbije sluchátko? Jak je otravný poslouchat jenom na půlku?
Takhle nějak to mám teď s uchem. Nový sluchátka jdou koupit. S částí těla už je to horší.
A tak chodim po bytě s ponožkou přitisklou k uchu, protože to začalo mírně bolet. A furt se ptám lidí co? CO? CO? Protože slyšim každý třetí slovo. Už je to začíná štvát. Bych řekla. Mě by to štvalo.
Btw: Úterý. Blond-sadistkou vyvlečena násilně do fitka. Ztrapněna na veřejnosti. Úplně novej level, lidi.
*
He´s awesome. Fantastic. And my god..I can´t talk anything but nonsenses when he´s close to me.
Jump to the wall. I wanna do this everytime I say something fu*king stupid. 
It´s very often.
AND DANCING IN THE RAIN! With him!


Scent of flowers-guilt

13. února 2011 v 20:52 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Pokráčko. Snad se bude líbit:) Jako obvykle budu za každou kritiku véry hépy.
Kdo najde nejvíc pravopisnejch chyb, má u mě tabulku čokolády.
A mjúzik:

*
Seděla na sedadle spolujezdce a pozorovala mě. Mlčela. Možná litovala, že na něco takového vůbec přistoupila.
Nevěděl jsem, jestli to zabere, ale...za pokus to stálo.
Nakonec promluvila. Proč to děláš?
Neodpověděl jsem a zastavil. Vystup. Jdeme kousek pěšky. 
Odpověz mi. 
Řeknu ti to na místě. Batoh jsem si hodil přes záda, vykročil po lesní cestě a doufal, že to ještě najdu. Po půl hodině bloudění a zápasení s keříky ostružin se zastavila.
Začínám si myslet, že nevíš kam jdeme. Opřela se udýchaně o strom.
Na to jsem se usmál a ukázal před sebe. Jsme tady. Prosííím..! Naznačil jsem rukou, aby šla první.
Vyšla na mýtině. Ta byla plná květin a protože v noci pršelo, na okvětních lístcích se třpytily kapičky vody. Vzalo jí to dech. 
Postavil jsem se vedle ní. Nádhera co?
Co to je za květiny? Vypadají jako lilie, ale uprostřed lesa..?
Nevím. Pojď.
*
Chytl mě za ruku a vedl mezi květinami. Opět začalo pršet. Teď jsme stáli přímo uprostřed toho všeho. Co teď? Byli jsme úplně promočení. Naskákala mi husí kůže.
Tohle mě má jako přesvědčit, abych žila? Nechápala jsem.
Ne. Usmíval se. Jen...rozhlédni se kolem sebe.
Všude kolem v lese jsou poházené odpadky a tady uprostřed..je něco tak krásného. Nikdo to tu nezničil, protože ani nikdo neví, co tady uprostřed je. A když nic takového nehledáš, nenajdeš to. To ovšem neznamená, že to neexistuje. Kapiš?
Co ty seš sakra za barmana? A jak si to tu našel?
Zazubil se. Někdo mi to ukázal. Mimochodem..jsem Nick. Podal mi ruku.
Gesto jsem opětovala. Ava.
A kdo?
To není důležitý.
Ava se znovu rozhlédla kolem.
Je to vážně nádherný..děkuju. Ale...jsou to jen květiny. Jenom pár hezkejch minut.
Probuď se. Tohle nic nezmění. Vezmi mě prosím zpátky domů.
*
Ava a Nick naproti sobě seděli u kuchyňského stolu. Oba byli zticha.
Jestli je to všechno cos mi chtěl ukázat, tak odcházím, řekla.
Vypadl proud. Neproniknutelná tma mezi nima.
Sakra. Nemám svíčky.
Nevadí, tma mi vyhovuje. 
Proč..proč se vlastně chceš zabít? 
Zavrtěla hlavou a vzdechla. Promiň, nemůžu...nemůžu o tom mluvit.
Jasně. Zvýšil hlas. Prostě tu budeš sedět a litovat se. myslíš že tvoje problémy jsou horší než problémy ostatních lidí? MYSLÍŠ, ŽE OSTATNÍM SE NESTÁVAJ HNUSNÝ VĚCI? Ale víš co? Žijou dál, nebo se o to aspoň pokoušej!
Co..proč na mě křičíš?! Já se tě o nic neprosila...
Noo..jasně. Cítíš se důležitá, když vykládáš ostatním, že se chceš zabít?! Ty seš takovej ten typ lidí, co celej život jenom seděj a říkaj, jak je k nim svět nespravedlivej.
Stoupla si. Drž už sakra hubu! Myslíš, že jsem se nesnažila žít dál? Myslíš, že jsem nikdy nebyla šťastná? Ale víš co?! Tak si zkus sledovat, jak ti přímo před očima umírá sestra...zkus se podívat rodičům do očí, protože to ty si seděl na místě ridiče! To ty si jí měla přece chránit! A víš co? Dávají ti to za vinnu tak dlouho, že i ty nakonec uvěříš, že je to tvá chyba...a přátelé? Po čase se ti začnou výhýbat, místo toho, aby něco řekli. Už ne..nechci se zítra probudit. Nechci už si nic vyčítat. Nechci aby mi ONI něco vyčítali..už toho mám dost..
Zadýchaně sklopila hlavu. Už toho mám dost...sesunula se na židli a položila ruce na kolena. 
Nick si kleknul před ní, aby měli oči zhruba ve stejné rovině. Chytl jí za ruku. Já to řekl abych...
Vím proč si to řekl. Vzlykla.
Uložil jí do postele a sledoval jak se stočila do klubíčka a rozplakala se. Lehl si vedle ní a objal jí ramena. Přetočila se k němu, schovala se mu do náručí. 
Nebyla to tvá chyba, šeptal. Nemůžeš za to.
Vážně...co si to za barmana? Řekla mezi vzlyky a po pár minutách usnula.
Jak jí mám po tomhle přesvědčit? Honilo se mi hlavou. Co budu sakra dělat?!
*
Konec 2. části.

Scent of flowers

13. února 2011 v 15:50 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Další příběh. Trošku se vztahuje k tématu týdne. Trošku.
Za jakoukoli kritiku budu vážně, VÁŽNĚ
neuvěřitelně šťastná.
Jo. Je to doják. A bude mít nejspíš tři části:P Mjúzik dole:)
Pro neÁjináře: Vůně květin.
*
Chodí tam tři typy lidí. Ti, co chtějí zavzpomínat, ti, co si chtějí vytvořit nové vzpomínky a ti, 
co chtějí alespoň na chvíly zapomenout.
*
Přecházel jsem přes místnost. Všude bylo zakouřeno a odevšad zněl smích. Došel jsem až k jukeboxu, nervy v kýblu, kopnul jsem do něj. Nebudeš fungovat, šmejde? Písnička naskočila.
Do putiky vešla žena, zamířila přímo k baru a vklouzla na stoličku.
Mrknul jsem na ní, že už jdu a popoběhl. Byla krásná.
Co si dáte? Pousmál jsem se. Úsměv sice neoplatila, ale chvíli mě sledovala. Měla zvláštní prázdný pohled.
Vodku. A víte co? Nechte tu celou flašku.
Obsloužil jsem jí a opřel si lokty o bar. Slavíte?
Tak nějak. Tohle je moje poslední vodka v životě. Řekla a napila se.
Jak to?
Chvíly přemýšlela jestli mi má odpovědět. Vážila slova.
Protože ráno už se neprobudím. Zamrkala. Řekla to s naprostým klidem. Fakt, se kterým stejně už nemůže nic udělat.
Zarazil jsem se. 
Aha. To je mi líto. Jsem...promiňte. Nic mi do toho není.
To je v pohodě, řekla a opět se napila.
Jste nemocná?
Ne. Zabiju se. Kopla do sebe další skleničku.
Okamžitě mě napadlo, že bych asi měl zavolat policii, kohokoli..
Jakoby mi četla myšlenky. Nedělejte to, nevolejte nikoho prosím. Odejdu dřív než přijedou.
Chvíly bylo ticho. Jen od okolních stolů zněl hovor.
A jak to máte v plánu udělat? Hypnotizoval jsem jí pohledem.
Prášky. Hodně. Odpověděla.
To nedělejte. Bude trvat hodiny než zaberou a bude to hrozně bolet.
Jste zvláštní barman. Tak si nejspíš stoupnu doprostřed silnice.
To taky nedělejte. Nechcete přece nějakýmu chudákovi zničit život takovouhle nehodou, že ne?
Přihmouřila oči. Tak co mi poradíte?  
Vypadala čím dál víc sklesle. Vodka mizela. Klepající se uzlíček nervů. Bylo vidět, že se čím dál víc bojí.
Můžu vám to nějak rozmluvit?
Napřímila se. její klid byl zpátky. Ne. To nemůžete. Ale...děkuji. To je mnohem víc zájmu, než o mě kdo projevil v minulých měsících. Všimla si křížku na mém krku.
Vy jste věřící?
Ne.
Tak proč ten řetízek?
Dárek. Má mi připomínat, že když v něco věříte..opravdu..a chcete něco změnit, dokážete to.
Zasmála se. Jasně. Už si ani nenalévala do skleničky a pila rovnou z láhve. Dopila. tak..sbohem. Ráda jsem si popovídala. Pousmála se. Tak snad něco změníte. Sklouzla z barové stoličky a mírně vrávorala k východu.
Počkejte! Otočila se, ale jen se opět pousmála a pokračovala ke dveřím. 
Vyběhl jsem ven do tmy za ní.
Počkejte!
Hele...cením si vašeho zájmu, vážně jo.. ale prosím, nechte mě být, ano?
Díval jsem se jí přímo do očí. Snažila se to zakrýt, ale plakala. 
7 dní.
Prosím? Zvedla obočí.
Dejte mi 7 dní, abych vás přinutil změnit názor. Jen jeden týden. Jestli vás nepřesvědčím, klidně vám i pomůžu.
To myslíte vážně? Né! To promiňte ale..sakra nechte mě chlape!
Proč ne? Vždyť nemáte co ztratit! Nevím, proč jsem to říkal. Možná mi svědomí nedovolilo, nechat jí odejít. Chytl jsem jí za loket.
Vytrhla se, ale stála na místě. To by jste vážně...udělal?
Ano..prosím..nechte mě to zkusit.
Proč?
Příští tejden mám volno a nemám co dělat, pokrčil jsem rameny.
Máte pravdu...zamyslela se. Nemám co ztratit a když mi potom pomůžete...fajn. Máchla rukama. Když vám to udělá radost.
A já děkoval té flašce vodky co vypila, nebýt jí...
Vduchu jsem přemýšlel co to proboha dělám. Jak mám sakra překecat sebevraha? Zítra snad bude dost času něco vymyslet. Počkejte tady, prosím...jen řeknu, že odcházím dřív. Byl jsem si téměř jistý, že až opět vyjdu ven, ona tam už stát nebude. Ale byla tam. klepala se zimou. 
Vzal jsem jí do svého bytu hned nad barem a přenechal jí svojí postel.
Nespal jsem. A nebýt té vodky, ona by také neusnula. Co udělám? Jak jí pomůžu?
Ahoj. Ty jsi nespal? 
Sedla si naproti mě. 
Ne, přemýšlel jsem. Dneska tě zavedu na jedno místo. 
Jaké? 
Uvidíš. Za půl hodiny vyrážíme. Pospěš si.
*
Čeho si všimnete nejdříve? Je to jeho vůně? Její rty?
Oči. Když se podíváte pozorněji..uvidíte i věci, které nejdou vyjádřit slovy.
*
Konec 1. části.
PS: poděkování Lole. Díky ní jsem opět objevila tuhle úžasnou skupinu:P



Lemra tvoří...

9. února 2011 v 21:22 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Nazvala jsem to...když chorá mysl tvoří.
Za pár let to určitě bude stát miliardy...tak si to užijte :D
Né vážně. Mě by měli zakázat vídat se s Photoshopem.
Enjoy;)
*

Three minutes

6. února 2011 v 22:30 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Rádoby příběh. Za každej komentář budu extrémně šťastná.
Happyend? Nechte se překvapit. 
Mjůzik dole, neumim to zmenšit. Pitomej google chrom.
 Énjoy;)
*
Čtyři stěny. Tři na tři metry. Po zbytek tvýho života.
Můžeš řvát, můžeš se bránit, klidně si breč. V čem je to kouzlo?
Všichni tě slyší. A všem je to jedno, protože každý má svůj vlastní malý kousek nebe. Vlastní šílenství.
Probouzíš se uprostřed noci a křičíš? Lituješ?
Pozdě. Kam můžeš utéct..před sebou samým.
*
Dlouhá chodba. Tiché klapání tvých bílých tenisek na dlaždicích. Na rukou i nohou tě škrtí a studí želízka. vedou tě do malé místnosti. Co to je uprostřed? Ale no tak...
To přece poznáš. Je to křeslo. A naproti je okno. Velké okno. Zatím je zatažené, ale ty za ním tušíš lidi.
Posadíš se a oni ti už utahují kožená pouta. Na hlavě tě zastudí mokrá houbička.
Tvoje poslední přání?  
Závěs se roztahuje. Tvoje rodiče. Dříve byla v jejich očích láska. Teď tam je jen smutek a slzy.
Sedí tam dívka. Její pohled je plný opovržení a nenávisti. Nikdo jiný nepřišel.
Můžou ti odpustit? Nečekej to. Nedočkáš se.
Poslední slova? Ale copak...došla ti snad řeč? Najednou nemáš co říct? Nezaslouží si ti lidé alespoň omluvu?
Máš pravdu. Ta stejně nic nezmění.
Dvacet let ses bál tohohle dne. Křeče v žaludku a panika ovládající celé tvé tělo, kdykoli sis na to vzpomněl.
Jeden pohyb ruky. Zeshora dolů. A setina vteřiny. 
Celý tvůj život. Teď by ti před očima měli prolétnout všechny vzpomínky. Ale je tu jen jedna. Výstřel, vůně střelného prachu, vyděšené hlasy. Tělo kácející se k zemi. A krev na tvých rukou.
Nic neucítíš. Trvá to jen několik setin vteřiny, říkali.
Tak proč máš křeče že se nedokážeš ani nadechnout? Ani vydat hlásku? Strašně to bolí, co?
A pak..něco tě rve z těla ven. Někam pryč. Strašnou silou. Tvoje hlava klesá na rameno.
Ale ta bolest? Proč nepřestává? Jakoby ti něco trhalo hrudník. Jakoby se tvoje hlava měla rozletět na kousíčky. Proč je to horší a horší? Závrať. Popáleniny na tvých rukou. Vlastně...všude. Chuť krve v ústech. A pak konečně...tma.
Připadá ti to jako věčnost? Ale byli to jen pouhé tři minuty.
Věčnost..? Tu budeš trávit na mohem horším místě.
*
So sweet dreams guys;)






Pants theory

6. února 2011 v 16:24 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Proč pants theory? Easy to explain.
Kamarádka. Spala u mě z pátku na sobotu. Přijela s tím, že až bude odjíždět, kalhoty jí budou stejně volný, jako když přijela. 
Nebo mi prej dá přesdržku.
Byli, díkybohu.
V bodech.
Horor. Ona se smála. Já byla schovaná pod peřinou a modlila se ať už to skončí. A to je to většinou naopak. Ironie? Hned jak skončil, na jinym programu začal znova.
Starej, s fakt...trapnýma efektama. A stejně sem byla vyděšená k smrti.
Bruslení. Barvení hlavy na černo. Pohodička. 
Pracuju na dalšim příběhu. Mám mraky témat, ale nemůžu se pro žádný rozhodnout.
Takže, mi prosím pomozte ;).
 Bye fellas;)


Sviť, sviť hvězdičko...

2. února 2011 v 18:43 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Téma týdne..noční obloha. Tohle téma si taková klišoidní osoba jako já, prostě nemůže nechat ujít.
*
Nebudu psát příběh ani o hvěždičkách a ani o jinym vesmírnym svinstvu.
Budu psát o třech hvězdplných nocích v mém životě, které si pamatuju do dneška.
*
Před pár lety, já a Š., Jesenice, asi dva tejdny v malý plesnivý chatce.
Skoro poslední večer jsme byli vzhůru dlouho do noci. Ani nevím, proč jsme šli nakonec na břeh rybníka (ještě s jednou obyvatelkou kempu..Luckou, mám za to), lehly jsme na záda a zíraly na nebe. Já se rozplývala, jak krásný to je a Š. taky (a to mě většinou za podobný keci seřvává).
Byla nám sice zima, ale stálo to za to. Prostě jsme tam tak leželi v mikinách, kecali a smáli se. A všecko bylo fajn.
Noc, na kterou nezapomenu.
*
Asi rok po Jesenici. Pohádala jsem se svýma nejlepšíma kamarádkama a od tý doby jsem byla v dost velký depce. Tak mě V. vytáhla do tanečních. Dodneška si pamatuju, jak úžasně jsem se bavila. Potom jsem přišla domů a před spaním jsem skrz okno zírala na hvězdy.
Došlo mi, že i když se s Š. a N. neusmířím, budou tu ještě jiní lidé, které mám ráda.
Noc, na kterou nezapomenu.
(Do třech měsíců bylo po hádce)
*
Před pár měsíci.
Potkala jsem pár nových a úžasných lidí. Mezi nimi E. a Hrb. A od tý doby mi už nemůže z tváře zmizet ten otravnej zubatej úsměv. Mám ty nejlepší přátelé, jaký si jenom dovedu představit. A sem tam se mrknu na hvězdy abych si připomněla všechny ty noci předtím, kdy jsem musela řešit úplně jiný záležitosti ale i to, že teď je konečně všechno ólrajt.
To oni jsou moje hvězdičky. To k nim vzhlížim. 
A tak si klidně i v zimě otevřu občas okno, zírám na nebe a přemýšlím o všech hovadinách, co mě napadnou.
*
Proč sleduješ ta malá světýlka? Myslíš, že svítí pro tebe? Ne.
Ale nebe je otevřená kniha a každá z těch hvězdiček může být vzpomínkou. A ty jí kdykoli můžeš otevřít a číst.
*
Jo. trapný klišé, ale co. Zabte mě za to. A taky za ty pravopisný chyby. Né, vážně. Jestli jste nějaký našli, dejte prosím vědět :D