18. února 2011 v 17:55 | L.o.u
|
Hi guys;)
Sice jsem chtěla pokráčko napsat až zejtra, protože je mi ňák blivno, ale mučit vás mýma článkama mě baví. No. A ještě na přání Miralen.
Takže..snad se bude líbit:) A snad tam nebude tolik chyb. Jop. Minule jsem slíbila čokoládu...vymstilo se mi to, už to neudělám ;P. A za každou kritiku vděčná, jako dycky;)
Mjůzik..pusťte si něco sami, podle vlastního výběru, ňákej doják nejlíp:)
*
Jak přesvědčit pevně rozhodnutého sebevraha, aby nedělal hlouposti?
Těžko.
*
Než jsem odpadl, chvíli jsem jí pozoroval jak spí. Ve vteřině z jejího obličeje zmizelo všechno napětí, strach i výčitky. Vypadala smířeně. A nebýt rozmazané řasenky, nepoznali by jste, že tomu kdy bylo jinak. Celý další den prospala. Střídavě s pláčem. Skoro nevstala z postele.
Hledal jsem nějaký důvod...nějaký řešení. Cokoli. Nic.
Osm večer. Do okenní tabule právě začal dost hlasitě bubnovat déšť. Jdu se na chvíly projít Avo. Nedala nijak najevo, že mě slyší.
*
Šedivý hnusný město. Navíc byla zima. Stál jsem opřenej o most a pozoroval řeku podemnou. Zavřel jsem oči a přemýšlel. Slyšet bylo jen proudění vody, kapky deště a hlasy lidí.
V baru už jsem taky dlouho nebyl. Ale to není teď důležitý. Jak dlouho jsem tam stál? Moc dlouho ne. Nic mě nenapadlo. Vůbec nic. Sledoval jsem lidi kolem a přemýšlel, jaký asi oni mají důvod.
*
Jako pokaždé. Výkřik, náraz, krev a nakonec probuzení. Kolikrát ještě tenhle okamžik prožije?
Ne. Mockrát už ne. Věděla, že tohle nemůže dělat napořád. Ležet v posteli. Ale v tuhle chvíly jí to bylo úplně ukradený. Bez síly se vztekat. Bez síly dělat cokoli. A už i bez síly brečet. Dole. Hluboko a moc vzdálená od života a všedních starostí. Byla už s tím skoro smířená. Rozhodla se to ukončit..a pak přijde on a zase to všechno rozdmýchá.
Jeden den. Dva dny.
Klepaní na dveře. Stočená v klubíčku, neodpověděla.
Avo? Nick stál ve dveřích. Musím ti něco říct.
Fajn. Tak už to konečně vzdal.
Klekl si na zem před ní. Nebudu ti hledat žádný důvody.
To je přece to, co celou dobu chtěla. Tak proč se snaží zakrýt další slzy?
Nemůžu ti to ukázat, nebo říct. Ty si to musíš najít sama. A když to ani nechceš najít..
Podíval se jí přímo do očí. Nechtěl, aby odešla. Věř mi..že jsem přemýšlel o všem a hledal nějaký způsob. Ale všechno je to na tobě. Jediný člověk, co něco může změnit jsi ty.
Prosím, pokus se aspoň.
Před pár dny a hodinami by řekla že ne. Ale při pohledu na něj..v jeho výrazu bylo očekávání a naděje že přikývne. Jakoby jí dodával sílu. Nemohla nesouhlasit.
Ale já...začala zuřivě kroutit hlavou. Bolí to..šeptala. Přitisknul svoje čelo k jejímu.
Chci...chtěla bych ho najít.
*
Mírně se pousmál. Nenáviděl se za to, že s ní takhle manipuluje, ale jiné řešení neviděl.
Poď, vstaň. Podal jí ruku. Kam jdeme? Mastné, pár dní nemyté vlasy, pořád ještě řasenka na obličeji.
Ven.
Nemůžu teď ven...
Jo..! Ještě tohle..na stole v kuchyni ležela nažloutlá složka a v ní hromada papírů. Jeden vytáhl. Čti. Tohle mám z dopravního inspektorátu..
Jak si..? Tázavě na něj pohlédla.
Ne, radši se neptej..jsem prostě schopnej barman.
Vzala si od něj papír a prolétla text očima. Jak to že..
Tady se ale píše že..
Jo. Že chyba byla straně řidiče. Tebe.
Proč mi to ukazuješ? Říkal jsi..
Splet sem se. Setři je pod drnem kvůli tobě.
Jak to může bejt má vina? Dyť tam vjel! To já byla na hlavní! Měla jsem přednost!
Hnusnej pocit co? Bejt za to opravdu zodpovědná...
Proč seš najednou takovej hajzl?
To NEBYLA má vina!
Jop. Mrknul na ní. Tak proč si to za vinu dáváš? Né, nebyla to tvoje chyba. Nemohla jsi vůbec nic dělat.
Tohle je..pochopila.
Jo. Čteš špatnej papír. Nejdřív se tvářila naštvaně, pak mě začala nejspíš nenávidět. Roztrhla papír, práskla dveřma a odešla.
*
Vyběhl jsem za ní ven. Deset ráno. Po pár metrech jí došlo, že je venku.
Ty manipulativní..snad poprvý se trochu usmála.
Promiň, jinak to nešlo.
Cos dělal předtím, než si byl barman?
Nebyla v pohodě. To ani náhodou. Ale byla venku a usmívala se. Sice trošku ironicky, ale..
V jejích očích se něco zalesklo. Něco, co tam předtím nebylo. Bude se dál v noci budit, bude jí chybět sestra, ale já tu budu s ní. Nevěděla, že já jí teď potřebuju ještě víc, než ona mě. Ale tím jí hlavu zatěžovat nebudu.
Podle toho úsměvu jsem poznal, že si našla důvod. Nebo alespoň na chvíly všechno konečně hodila za hlavu a snažila se to neřešit. Přistoupil k ní a chytl jí za ruku. Jejich rty se blížili k sobě a lidi kolem zakrývali dětem oči a mumlali si a pomlouvali.
*
Jak přesvědčíš pevně rozhodnutého sebevraha, aby nedělal hlouposti?
Stačí, když mu ukážeš cestu a budeš ho trošku popostrkávat správným směrem.
A další den třeba bude začátkem něčeho nového.
*
Happyend? Jsem ze sebe zklamaná...
Jo. Úplně upřímně. S tímhle nejsem spokojená. A původně jsem plánovala jeho smrt..ale happyend semtam musí bejt..;D
Zklamaná... jsem taky. Asi ne ze sebe, ale.. z toho, že nevim na čem jsem a.. nevědět, to je hroznej pocit..