Březen 2011

Dummies RULEZ!

31. března 2011 v 18:00 | L.o.u |  ...My World...
Jop. Mohla bych se vymluvit na mraky věcí proč jsem jakože nemohla napsat dřív.
Nebyla jsem líná.
Času bylo dost. Ale..mám prostě na přemýšlení jiný věci.
Nikdy..fakt nikdy, jsem nemyslela, že budu řešit TOHLE. A taky se za to patřičně nesnášim.
A připadám si vážně, VÁŽNĚ jako úplnej...doplňte podle libosti.
Co k novinkám? Naše rozbitá skříňka už není rozbitá.
Né, neopravily jsme jí, jen jsme šlohly jednu funkční někomu jinýmu. Nesuďte nás.
Fakt, že zpívaj ptáčkové a svítí sluníčko mi ještě přidává na ironii.
*
A když se podívám do těch áá bože světle modro šedivejch očí mám chuť se smát úplně jak..a zároveň mlátit hlavou o lavici. Pokud možno do bezvědomí. Když vidim ten naprostej nezájem.
Jop. Je to špatný.
A už ani příběhy nepíšu, protože...mi ále fuj došli slova.

Dostaneš sušenku, TY HAJZLE

26. března 2011 v 14:10 | L.o.u |  ...My World...
Edit: nalezeno v rozepsaných...a když to tak čtu..díkybohu za anonymitu.
Hi guys;)
V jednu chvíli sledujete z busu překrásný západ slunce nad vodní nádrží či co a jen o několik hodin později stojíte s páskou přes oči, spoutaní ve vaně a strašně vás zebou nohy.
A v dálce slyšíte mizející psychopatický smích vaší kamarádky.
Navíc máte na předloktí několik štípanců, který bolely...jaxsviň a mírně zmodřeli.
No a škrábanec na palci od chlupatého stvoření, které vás děsí víc než test z matiky.
To nemluvim o bruslení. Dráha byla dřevěná, cestu vám křížili dráty a na noze jsem měla jenom jednu brusli.
E. mě opět přinutila tancovat.
Pořád mi to nejde, jen tak mimochodem.
A pak...:D
Sečteno podtrženo. Pokaždé když tam jedu se stane něco, co bych vůbec nečekala. A já jsem jí strašně vděčná, že jsem mohla vypadnou z toho hnusnýho města, jet za ní a strávit tak libovou noc..:D
Opět děkuji, zlato xD
Btw: už zas píšu. A fotím. A tak. Myslela jsem, že až se...klišé slovo...zamiluju...všechno půjde mnohem líp. Bude se mi líp psát, fotit, ale né. naopak. Nemohla jsem sesmolit vůbec nic.
Vymeteno. Naštěstí to trošku přechází...uf.
Edit:
Kecám. Jsem...jak bych to popslala...znáte ten pocit, když máte chuť bouchat hlavou do neviditelný zdi a tvářit se strašně tragicky? Nebo se zubatě smát na okolí, což jen tak pro zajímavost vypadá ještě víc tragicky?
Jo. Tak já jo. A je to děsný. Horší než zubař.

Fall on your knees

22. března 2011 v 18:49 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys
Výjimečně je mi kritika ukradená. Tohle není tak úplně příběh.
*
Z lednice vyndala láhev vína a postavila jí na stůl. Zapálila svíčky a pak si uhladila šaty. Při zazvonění zvonku vylítl tep.
Za dveřmi stál muž. Dnes v noci odhazuje všechnu svojí hrdost, zapomíná na vše co mu už tolik let vštěpovali. Zapomíná, že by se to nemělo. Všechna pravidla jdou stranou v momentě, kdy se ty dveře otevřou. Blíž k lásce se totiž ještě za celý svůj život nedostal. Nikdy neměl chuť bojovat za něco, k čemu měl tak málo důvodů. Ještě nikdy si tak nevážil každého okamžiku stráveného v její blízkosti. A bál se. Že právě tahle noc bude jejich poslední společná. Protože on není jediný. On není ten první.
Chtěl jí naslouchat. Chtěl se jí dotýkat. Chtěl její lásku.
Možná je ten druhý. Ale tahle noc je jejich. Jestli je tento večer poslední, zítra nebude prosit, nebude si nic vyčítat. A jako když zhasnou světla a odejdou lidé, jako herec, který nestihl říct všechno co chtěl, ve tmě, odejde z pódia. Se slzami v očích. Představa že už jí nikdy neuvidí mu krade spánek, chuť k jídlu a nutí sledovat holé zdi. Všechny barvy se slily v šeď.
O co všechno přichází.
Časem se to možná zlepší, ale ví, že kdyby za ním uprostřed noci přišla, podívala se mu do očí a zeptala se, jestli může dál, souhlasil by. Neváhal by ani vteřinu. A byl by jeden z nejšťastnějších lidí na světě.
Ta dvě slůvka...
Ještě nikdy si nebyl ničím tak jistý a úplně mimo zároveň.
Ona k němu nikdy nebude cítit to, co on k ní. A to ho bolí, neuvěřitelně bolí.
*
Ve dveřích stojí usmívající se žena a on už nevnímá. Tahle noc je jen jejich. Skleničky o sebe cinkly a svíčky dohořívají. Něco tak krásného, dokonalého.
Noc patří nám. A ráno nesmí přijít. Protože pak příjde bolest. Tak silná a tak hrozná.
A jediná jistota je, že není cesty jak bys unikl. Že tohohle se jen tak nezbavíš.
Nemůžeš nic udělat.
*
Protože jediný člověk, kterému je to určeno, si to nikdy nesmí přečíst.
Protože úsměv, co není určený vám, je přesto tak nádherný.
Je tam až moc ze mě.
*


Bacha, pod proudem.

21. března 2011 v 17:52 | L.o.u |  ...My World...
Ladies and gentlemen
Téma týdne že je trest smrti? Ok.
*
Tak především, jsou dva úhly pohledu. A nemůžete jeden z nich prostě ignorovat.
Ano, jsou lidé, co udělali věci, za které by měli hodně zaplatit.
A áno...ta oblíbená věta..vzal jí/jemu život, nezaslouží si žít. A kdyby někdo vzal život někomu, na kom mi záleží, taky bych nejspíš zaplula do fronty pryč s ním.
Ále...
Co pochybnosti? Byl to vážně on? Nedostatek důkazů? A další oblíbená věta..můžeme snad někomu vzít život? Máme na to právo? Jsou přece horší věci než smrt. Nechte ho shnít ve vězení. Do konce.
A nejspíš všichni jste si vzpomněli na Aničku.
*
Taky můžete argumentovat, že v mnoha zemích funguje trest smrti. Proč né i tady.
Musíte si ale uvědomit, za co všechno se tam zabíjí. V některých zemích...stačí mnohem míň než vzít někomu život. Mnohem míň.
*
Vlastně...nevím. Ještě jsem se tak úplně nerozhodla.
Ne. Ano. Jak už jsem psala, jsou horší věci (když se teda z vězení nedostane po pěti letech, že).
Teda takhle. Zavedla bych ho jako výhružku. Aby se lidé víc báli následků. Jestli víte, jak to myslím. Nebo bych nechala rozhodnutí na někom, koho se to přímo dotýká. Při dostatku důkazů. Někomu, kdo někoho podobným způsobem ztratil. Ale to už je asi trošku mimo.
*
Jop. Toť vše.



The lake

20. března 2011 v 14:51 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Už musim vážně vymyslet jiný oslovení.
Ráda za kritiku..x)
Písnička dole-Damien Rice- 9 crimes
*
Břehy toho jezera byli pokryté jílem a blátem. Muž se každou chvíli zabořil a vrávoral. Až se zastavil před klidnou hladinou a unaveně lapal po dechu. Uprostřed toho jezera tušil osobu. Na malé loďce, na přídi. A jediným zvukem bylo pádlo tiše roztínající vodu.
Muž netrpělivě čekal a natahoval krk k loďce. Tma, ticho a ten zvláštní až mrtvý klid kolem něj způsobovaly otupělost. začínalo mu být jedno, kde je, dokonce ztrácel přehled o čase a důvod, proč je na tomto místě. Postava na loďce připlula až k němu a beze slova čekala až muž nastoupí.
Ten na ní chvíli zíral, pak jednou nohou nastoupil do pramice. Pak oběma. Něco mu říkalo ať to udělá, že tak je to správně. Tak to udělej, hlásek tiše šeptal. Jako loutka. Přivázaný na provázcích. Dřevo už bylo strouchnivělé a osoba opět začala pádlovat. nechápal, proč se na začátku tak bál. Vždyť nebylo čeho. Rozhlížel se kolem, ale viděl jen vodu.
*
Pádlo se zaseklo. Byli na mělčině. Osoba uvázala loďku zrezlým řetězem a vyskočila. Pak rukou pokynula i muži. Vystup si, jsme tady.
Už-už vystupoval. Jednou nohou došlápl na betonovou cestu. V tu chvíli se loďka začala kolébat a on ztratil rovnováhu. Přepadl přes okraj přímo do studené vody. Nestihl se nadechnout a potápěl se níž a níž.
Snažil se vyplavat, oči upínající nahoru. Bezmocnost. Ať dělal cokoli..klesal ke dnu. Černá vodní hladina se opět uzavřela. Zavíral oči a jediné co cítil byl chlad.
*
Otřásl se. Jakoby jeho tělem projel elektrický proud. A kolem najednou všude světlo. Bodalo ho do očí. A vzduch. Zhluboka se nadechl a rozkoukal. Nad ním se skláněla rozmazaná osoba v červeném a něco nesrozumitelně mumlala. Na něj, možná.
Vzpomněl si. V tu vteřinu si to uvědomil. Všechno, co se kolem něj děje. Našli mě v čas.
Opět uvnitř pocítil tu bodavou bolest, která na tu malou chvíli kdy byl tak blízko konci přestala. A s každým dalším nádechem nabývala na síle.
Bude žít dál a s ní. Jiná cesta není. Nějak to bude muset zvládnout.
*
Co dodat. Odraz mého současného duševního rozpoložení. ;)


Vydržíš to dýl jak pět hodin?

20. března 2011 v 13:50 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys...jsem zpět ;) Po psaní mám prostě absťák.
Téma týdne že je kouření? Fájn...
*
Zapal to, típni to..vyndej další. Někdo kouří, protože začal a nemůže přestat, někdo proto že chce zapadnout, někdo proto, že si připadá víc jánevim cool, někdo proto, že si chce zničit zdraví záměrně. Důvodů je hodně. Někdo začne a skončí jakoby nic. Někom to vydrží do smrti. A u někoho je to dokonce její příčina. Nikoho s cigaretou neodsuzuju a nevyhýbám se jim, protože je to jeho věc a o charakteru člověka mi to taky celkem nic moc neřekne. Ale úplně jiná věc je, když za váma příjde malá copatá holčička a ptá se, jestli jí nepřipálíte.
Tohle mi příjde už trošku zvrácený. Vysvětlujte tý malý holce že by to dělat neměla.
Kouření sice ničí zdraví všem, ale....dvojí metr. Komu by jste tu cigaretu od pusy odcvrnkli radši. Dvacetiletýmu chlápkovi nebo tý malý holce?
***
Já nekouřim.
Teda...příležitostně. Jenom, když se vidim s V. a to většinou jenom jednu. Navíc V. vídám jednou za uherák.
Leze to do peněz. No. To nemluvim o tom jak děsně to smrdí.
Jednou jsem začala kouřit, kamarádka to zjistila a jako důkaz její lásky, za což jsem jí teď vděčná, mi krabičku vzala a její obsah roztříhala na kousíčky. Samozřejmě v tu chvíly jsem jí chtěla zabít nebo jí nějak jinak fyzicky ublížit.
***
Sečteno, podtrženo...klidně si kuřte. Ale ty malý děcka kolem vás to berou jinak a třeba vám chtěj bejt podobný. A budou to dělat taky.
Ještě si chcete zapálit?
Joo..to nemluvim o tom, že nejspíš ani nemáte tušení, co vlastně kouříte.
*
Trošku spřeházenej a zmatenej článek, ale myslim, že všechno co jsem chtěla napsat tam je.


Let´s go get lost

19. března 2011 v 14:16 | L.o.u |  ...My World...
Yeees.
Tohle je nejspíš jeden z posledních článků vůbec.
Končim s psaním, vlastní tvorba...a tak.
Udělala jsem blbost..no. Bylo jich víc, ale...
Ňák se mi to vymklo. Shit.
Z důvodů který zná jenom E. to sem nemůžu napsat.
Ale jestli to chcete vědět, prosim.
Oblíbený blogy budu obcházet dál...vaše články budu dál komentovat...:)
Have a fun.

Please, believe

16. března 2011 v 21:25 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
No. Asi jste slyšeli o událostech v Japonsku.
Za kritiku budu ráda.
Sakra, ňáký moc krátký. Enjoy.
*
Hned jak ucítila pod nohama záchvěvy půdy, věděla, co dělat. Mami..?
Schovala se a chránila si hlavu. Nesnášela to, ale časem si prý zvykne, říkali.
Bylo to silné. Silnější než jindy. 2 minuty pro ní dlouhé několik hodin skončily.
Najednou z venčí uslyšela rány. Byli to padající domy, lidé křičící nesrozumitelné věci.
Na tohle nebyli připravení, tohle se vymklo kontrole. Nerozumněla ani slovu, ale z jejich hlasů bylo slyšet jen jedno, strach. Sirény. Odevšad. A pak...ticho. jako před bouřkou. Jakoby všichni najednou ztratili řeč a jen sledovali jak se město kolem nich bortí, jako domečky z karet. Jakoby svět končil a oni s otevřenými ústy sledovali tu hrůzu. Padající sutiny, lidé hledající pomoc a netušící že to horší se teprve blíží.
Mamii..? Děvčátko se schovalo do roku místnosti a objalo si kolena. Hlavu stále skloněnou.
Neměla ani tušení co se tam venku děje a moc se bála na to, aby se šla podívat. neměla tušení kolik toho už bylo srovnáno se zemí a že voda, naštěstí hodně vzdálená od ní, smetla vše, co jí stálo v cestě.
Upřeně sledovala dveře. za chvíli určitě příjde. Nic se jí nestalo. A každá vteřina nekonečně dlouhá. Oči se jí zalili slzami. Mamíí...kde jsi?! Začala jí děsit představa, že nikdo nepříjde.
*
Když se země přestala chvět, jen zděšeně sledovala lidi kolem a pak plná obav utíkala pryč. Vyhýbala se troskám a ignorovala pláč a křik. A pak...výbuch. Obrovský mrak se vznášel nad její hlavou a prach s kouřem jí dusili. Nezastavila se. věděla, že kdyby ano, musela by ochromeně sledovat oheň a následky toho všeho. Po deseti minutách už viděla svůj byt.
Vběhla do dvěří a zoufale hledala malé děvčátko. Nakonec jí našla schoulenou a uplakanou v koutě. Ze srdce jí spadl obrovský kámen. Vzala jí do náručí. Díkybohu. Pevně jí stiskla a její slzy stékaly do hebkých černých vlásků. Mamíí... Zavřela na chvíli oči a i s dcerkou se schoulila do rohu. Mám tě, zlatíčko. Už se neboj...jsem tady.
*
Protože ne všichni rodiče našli své děti.
Protože ne všechny děti se dočkali.
Protože hodně lidí ztratilo všechno co měli a také lidi co milovali.
A protože svět je hnusnej.
*
Pray for Japan. Because It´s all I can do.


Dark surround you

14. března 2011 v 18:43 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
V poslední době jsem se ňák rozepsala..:D
Takže. Prosím, berte ohled na to, že mě to napadlo kolem půlnoci a v jednu už bylo všecko sesmolený..ale dala jsem si extra záležet.
Za každou kritiku budu strašně moc ráda..:) Ale to už nejspíš víte.
Pro neÁjináře: Obklopen tmou
Jo. A mjůzik dole.
*
Asi znáš ten pocit. ležíš v posteli, už skoro usínáš, když se ti v hlavě začnou promítat, v ten nejhorší moment, zvláštní představy. Věci, na které bys raději nemyslel. Všiml sis, že tma je každým okamžikem hustší a hvězdy vyhasly? A ticho takové, že bys slyšel i špendlík spadlý na zem.
Bojíš se otevřít oči a i když zdravý rozum vše popírá, panika je silnější.
Stíny kolem začínají mít tvary, které předtím určitě neměli. Snažíš se sklidnit plíce a tep, ale je to horší a horší. Nakonec rychle otevřeš oči, abys to měl rychle za sebou. Neblázni. Nic tu není.
Omyl.
Z tvého hrdla se místo zděšeného výkřiku ozve jen chraptění. Díváš se do očí. Cizích očí.
Jsou bílé, nevidomé, upřeně tě sledují a obličej toho je protkaný stovkami tenkých krvavých žilek. Nemá ústa. Jeho slepota mu ale nebrání, aby viděl přímo do tebe.
Šílíš. Blázníš.
Zalapáš po dechu. Vedle něj tiše a nehnutě stojí další něco. Má černý plášť a kapuci, ale ty pod ní tušíš bílou, uplou a trochu zvrásněnou popelavou kůži popínající lebku. Důlky zejí tmou a prázdnotou. A přesto se dívá. Vyzařuje bolest a smutek. Celá ta bytost, jakoby se v něm celá utápěla. Zavíráš oči, počítáš do tří. Nepomáhá to.
Nezmizeli. A ty hned za nimi tušíš něco mnohem horšího. Adrenalin ti stoupne neskutečnou rychlostí a v místnosti se ochladí. Ta věc, stín, je jiný. Víš, že ti chce ublížit. Roztáhne přes celý pokoj černá rozdrásaná křídla a ty ucítíš závan zatuchliny. Usmívá se. Znepokojivým způsobem. Nevidíš to, ale cítíš to. Cítíš na sobě jeho oči. Ona ví. Ví všechno. Kdo jsi, co jsi udělal a co se stane. A také to, že nemůžeš utéct. Jsi jen bezmocná troska zahnaná do rohu, klepající se strachem a nemáš nejmenší tušení co bude následovat. A vzduchu ubývá. Zoufale toužíš po tom zhluboka se nadechnout ale jen mělce lapáš alespoň po trošce vzduchu. Zmizela naděje a zbyli jen slepé oči nepřetržitě tě sledující. Bojíš se? Vždyť jsou jen v tvé hlavě. Zbav se jich, nebo to udělají první. Vidí, co je uvnitř tvé duše, protože oni jsou uvnitř. Přiznej si to, to tys je tam pustil.
Najdi někoho, kdo ti pomůže je zahnat. Najdi někoho, než bude příliš pozdě na útěk, jako právě teď, protože oni tě uniknout nenechají. Krev stéká po stěnách a v místnosti už je jen jeden pár nevidomých očí. Těch tvých.
Noc. Bojíme se právě proto, že nemáme nejmenší tušení, co se skrývá ve tmě. Ale mnohem horší věci, jsou uvnitř nás samotných.
*
Uf. Váš názor? ;) Doufám, že se líbilo....zubatej smajl.



Supernatural Fanfic-Broken

13. března 2011 v 17:35 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Pro někoho, kdo by mi klidně moh dát pásku přes oči, spoutat mě a nechal stát zoufalou v mokrý vaně.
Samozřejmě, kdyby chtěl,že..?:D
Rádoby fanfiction na Supernatural.
*
Miloval. A ztratil jedinou osobu, pro kterou by byl ochoten vzdát se všeho.
Během jediné noci se život malého Sammyho, jeho bratra Deana a jejich otce proměnil v noční můru.
Stojící na ulici, klepající se zimou, s miminem v náručí a starším synem přitisklým pevně k tělu sledoval jak jejich život doslova spalují plameny. Hasiči dělali, co mohli, ale bylo příliš pozdě. Vzpomínky, stejně jako tělo jeho manželky a matky dvou dětí shořely jako papír. Vzduchem se nesl popel a jeho oslepovalo červeno-modré světlo policejních aut. Hlavou mu probíhaly poslední okamžiky, zmateně a rychle.
A přesně v tuhle chvíli začíná příběh. V tom okamžiku si John slíbil, že udělá vše, aby ochránil své dvě děti a pomstí se tomu, kdo mu způsobil tolik bolesti a připravil děti o matku. A přesně v tuhle chvíli ho oslepila nenávist a jediné na co byl schopný myslet, byla pomsta.
*
Černá Chevy Impala jela po opuštěné dálnici a na zadních sedadlech seděli dva chlapci. Jeden spal a druhý sledoval krajinu míhající se před špinavým okýnkem. Jejich otec v dálce uviděl poutač nabízející levné ubytování a okamžitě zabočil doprava po prašné cestě. Zabrzdil, vystoupil a bouchl s dveřmi. Pak otevřel zadní dveře. Vstávejte kluci. Jsme tady.
Domov? Domov ztratili už dávno. Jediné co by vzdáleně mohlo připomínat domov byla právě Impala. Kolik hodin v ní už strávili? Od města k městu, nová škola každých pár měsíců.
Johnovo tělo bylo plné jizev. Ale mnohem horší jizvy měl uvnitř. Chlapci se mnohokrát ptali od čeho. A dnes nadešel den, kdy jim to všechno řekne.
Z kufru vyndal velkou zelenou tašku a ubytovali se.
*
Seděl na gauči a mnul si oči. Kluci? Pojďte sem na chvilku.
Dean i Sam okamžitě přiběhli.
Chcete slyšet kam pokaždé odcházím?
Zakývali hlavou na souhlas.
Posadil si Sammyho na koleno a Deana přitáhl blíž k sobě.
Víte...na tomhle světě jsou ošklivé věci. Zlé. Většina lidí o nich neví. Skrývá je noc a ubližují lidem. A já...já je hledám.
Chvíli byli zticha. Nakonec se ozval malý Sammy. A proč tati? Proč je hledáš, když ti chtějí ublížit?
Dean se koukal do země. Jedna z těch věcí zabila maminku, že jo? Šeptl.
Sam vytřeštil oči a tázavě pohlédl na otce.
Ten přikývl. Ano. A já jí stále hledám.
My ti pomůžeme! Vykřikl Dean. Pomůžeme ti jí zabít tati! Sammy mlčel.
John se trošku pousmál. Byl rád, že to slyší. Tohle je plán Deane. Ale nejdřív mi musíš něco slíbit. Deanovi oči se zadívali hluboko do Johnových. Byli hluboké a plné smutku. A kolem nich tolik vrásek. Viděl v něm svůj vzor. Cokoli tati.
Musíš dát pozor na Sammyho. Za každých okolností. Je to tvůj mladší bráška..a kdyby se mi něco stalo...slib mi to.
Slibuju tati! Vykřikl bojovně. Neboj se, ochráním ho.
Já se bojím! Sammy konečně promluvil tenkým hláskem. Tati...prosím. Už neodcházej pryč! Co když tě ta věc zabije? Co když už tě neuvidím? Zafňukal a z jeho očí vytryskly horké slzy.
John se opět pousmál. Neboj se. Zašeptal. Já se o sebe umím postarat. Obejmul ho a sammy se pevně přitiskl k jeho rameni.
*
Rodina. Nejsilnější pouto mezi lidmi. Oni nevědí, že právě tento okamžit změnil jejich životy. Oni nevědí, nebo by neměli vědět, co se tam venku skrývá ve stínech.
Oni nevědí, co se stalo jejich matce a co se už brzy stane jejich otci.
A právě tahle chvíle určila, že v budoucnu ztratí skoro všechny kolem sebe, které tak milují, budou krvácet, budou mnohokrát ve tmě, budou samy a stanou se tím, kým jsou. A právě tahle chvíle mezi nimi vytvořila pouto, které nemůže nic přervat ani zničit.
*
The end. Zlato, jestli se ti to líbí, můžu napsat pokráčko..:D



The field

12. března 2011 v 15:01 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Příběh. Za každou kritiku budu ráda..:)
*
Pod Davidovýma nohama křupala hlína a stébla žluté uschlé trávy. Už se skoro setmělo a začínal foukat studený vítr. Stál uprostřed pole, na kterém už roky kromě plevele a semtam keříků nic nerostlo. Rozhlížel se kolem. S každým dalším krokem byl soumrak temnější a temnější.
Šel dál a všiml si, že je naprosté ticho. S tmou jakoby se z pole vytrácelo všechno živé. V dálce viděl stín postavy.
Byl přesně uprostřed.
Dlouhou dobu váhal, jestli má pokračovat v cestě, chladný vítr a čím dál větší zima způsobovali, že se David klepal a plíce jakoby měli každou chvíli prasknout, jak mu v nich bodalo.
Na kůlu stál přibitý strašák.
Ruce a nohy měl z otýpek slámy, staré potrhané oblečení. Neměl obličej, jen špinavý míč místo hlavy. David k němu přišel co nejblíže a podíval se na něj. Tohle mu kluci neuvěří. On to opravdu dokázal. A to říkali, že je slaboch, že by to nikdy neudělal. Ale on to dokázal. Dojít až doprostřed.
Vždyť na tom nic není. Utrhl kousek strašákova oblečení, jako důkaz. Otočil se a šel zpátky.
Už byla úplná tma. Hvězdy nesvítili, bylo slyšet jen jeho kroky. Nádech, výdech.
Zastavil se. V dálce uslyšel křupnutí větvičky.
To nic není. Zrychlil. Teď už byli jasně slyšet dva páry kroků.
Už skoro běžel. A něco za ním. Běžel jak nejrychleji dovedl, po pár metrech se udýchaně zastavil a pozorně naslouchal. Kromě větru bylo opět naprosté ticho. Oddechl si. Zvolnil a normálním krokem pokračoval v cestě.
*
Z pole se ozval výkřik Byl plný děsu a bolesti a nebyla osoba, která by ho slyšela. Nebylo osoby, která mohla pomoci. Mladý šestnáctiletý chlapec, jen malý kousíček od svého domova. Ve tmě zanikl jeho výkřik, na hroudách zmrzlé hlíny leží bezvládné tělo s otevřenými ústy a očima dokořán, plnýma strachu.
A uprotřed toho pole stojí strašák zahalený tmou, nehybný, bez známky života, tak jako vše kolem, jen cáry oblečení se pohupují ve větru.
*
:)


Because of sunshine all around me

7. března 2011 v 20:21 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Po tomhle krásném a prosluněném dnu mám chuť udělat už jenom jednu věc. A to strčit hlavu do trouby a zapnout plyn.
It was very bad day.
Protože když vám nějakej ten tentononc na rovnátkách na jedný straně padá a vy se bojíte že se udusíte ve spaní a na druhý straně vám z nějakýho důvodu otekla dáseň do nepřiměřených rozměrům je to otrava. A ještě větší otrava je, když vám někdo tvrdí, že si jako furt jenom stěžujete.
Protože jsem dneska slyšela asi 10x jak jsem strašně blbá.
Už si to myslím taky.
Protože jsem dostala dvě čtyřky.
Viz. bod nadtím.
A protože tenhle blog ztratil na anonymitě, takže nemůžu napsat úplně všecko.
Protože mám zákaz psát si s BrazilskymBrazilcem.
Protože prostě proto, že mi to můžou zakázat.
Shit.
Takže. Úsměv a dělej jakože všecko v pohodě.
Bye guys

When bubble snaps

3. března 2011 v 21:30 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
K tématu týdne...:)
*
Ať už jde o děcko, co na vás kouká jako na blba, když se ho zeptáte, co dostalo od jéžíška.
Ať už jde o ženu, které dojde, že její muž opravdu nemá pořád přesčasy.
Ať už jde o puberťačku, která si konečně uvědomí, že u něj nemá šanci,
nebo třeba o někoho, koho srazili na kolena takovým způsobem, že ztratil všechny iluze o tom, že svět je plnej milejch usměvavejch lidiček v jedné jediné vteřině.
Příjde chvíle, kdy je ztratíme. Někdo dřív, někdo později..a někdo v nich žije celý svůj život.
Je dobře, když se to stane. Žít v nich je sice krásné, ale kdo chce vnímat svět kolem takový, jaký je...nemůže žít v růžové bublině.
A i když je to nejspíš bez všech těch iluzí hnusný a tak, je to lepší než žít s něčím, co je tak daleko vzdálený od reality. Je to sice dost krátkej článek, ale nějak už se nedokopu napsat víc.
*
Jestli vám z toho nějak došlo, že nemám iluze...
Mám. A hodně. A někdo už by mě měl konečně proplesknout.
Ale nebojte. Oni se časem rozplynou.
A nejspíš to bude..éé..bolet.
*