Hi guys
Výjimečně je mi kritika ukradená. Tohle není tak úplně příběh.
*
Z lednice vyndala láhev vína a postavila jí na stůl. Zapálila svíčky a pak si uhladila šaty. Při zazvonění zvonku vylítl tep.
Za dveřmi stál muž. Dnes v noci odhazuje všechnu svojí hrdost, zapomíná na vše co mu už tolik let vštěpovali. Zapomíná, že by se to nemělo. Všechna pravidla jdou stranou v momentě, kdy se ty dveře otevřou. Blíž k lásce se totiž ještě za celý svůj život nedostal. Nikdy neměl chuť bojovat za něco, k čemu měl tak málo důvodů. Ještě nikdy si tak nevážil každého okamžiku stráveného v její blízkosti. A bál se. Že právě tahle noc bude jejich poslední společná. Protože on není jediný. On není ten první.
Chtěl jí naslouchat. Chtěl se jí dotýkat. Chtěl její lásku.
Možná je ten druhý. Ale tahle noc je jejich. Jestli je tento večer poslední, zítra nebude prosit, nebude si nic vyčítat. A jako když zhasnou světla a odejdou lidé, jako herec, který nestihl říct všechno co chtěl, ve tmě, odejde z pódia. Se slzami v očích. Představa že už jí nikdy neuvidí mu krade spánek, chuť k jídlu a nutí sledovat holé zdi. Všechny barvy se slily v šeď.
O co všechno přichází.
Časem se to možná zlepší, ale ví, že kdyby za ním uprostřed noci přišla, podívala se mu do očí a zeptala se, jestli může dál, souhlasil by. Neváhal by ani vteřinu. A byl by jeden z nejšťastnějších lidí na světě.
Ta dvě slůvka...
Ještě nikdy si nebyl ničím tak jistý a úplně mimo zároveň.
Ona k němu nikdy nebude cítit to, co on k ní. A to ho bolí, neuvěřitelně bolí.
*
Ve dveřích stojí usmívající se žena a on už nevnímá. Tahle noc je jen jejich. Skleničky o sebe cinkly a svíčky dohořívají. Něco tak krásného, dokonalého.
Noc patří nám. A ráno nesmí přijít. Protože pak příjde bolest. Tak silná a tak hrozná.
A jediná jistota je, že není cesty jak bys unikl. Že tohohle se jen tak nezbavíš.
Nemůžeš nic udělat.
*
Protože jediný člověk, kterému je to určeno, si to nikdy nesmí přečíst.
Protože úsměv, co není určený vám, je přesto tak nádherný.
Je tam až moc ze mě.
*






Možná právě proto,že je v tom až moc tebe... Nejsmutnější část příběhu jsou úplně poslední dvě věty. Z těch je člověku do breku...