Hi guys;)
No. Asi jste slyšeli o událostech v Japonsku.
Za kritiku budu ráda.
Sakra, ňáký moc krátký. Enjoy.
*
Hned jak ucítila pod nohama záchvěvy půdy, věděla, co dělat. Mami..?
Schovala se a chránila si hlavu. Nesnášela to, ale časem si prý zvykne, říkali.
Bylo to silné. Silnější než jindy. 2 minuty pro ní dlouhé několik hodin skončily.
Najednou z venčí uslyšela rány. Byli to padající domy, lidé křičící nesrozumitelné věci.
Na tohle nebyli připravení, tohle se vymklo kontrole. Nerozumněla ani slovu, ale z jejich hlasů bylo slyšet jen jedno, strach. Sirény. Odevšad. A pak...ticho. jako před bouřkou. Jakoby všichni najednou ztratili řeč a jen sledovali jak se město kolem nich bortí, jako domečky z karet. Jakoby svět končil a oni s otevřenými ústy sledovali tu hrůzu. Padající sutiny, lidé hledající pomoc a netušící že to horší se teprve blíží.
Mamii..? Děvčátko se schovalo do roku místnosti a objalo si kolena. Hlavu stále skloněnou.
Neměla ani tušení co se tam venku děje a moc se bála na to, aby se šla podívat. neměla tušení kolik toho už bylo srovnáno se zemí a že voda, naštěstí hodně vzdálená od ní, smetla vše, co jí stálo v cestě.
Upřeně sledovala dveře. za chvíli určitě příjde. Nic se jí nestalo. A každá vteřina nekonečně dlouhá. Oči se jí zalili slzami. Mamíí...kde jsi?! Začala jí děsit představa, že nikdo nepříjde.
*
Když se země přestala chvět, jen zděšeně sledovala lidi kolem a pak plná obav utíkala pryč. Vyhýbala se troskám a ignorovala pláč a křik. A pak...výbuch. Obrovský mrak se vznášel nad její hlavou a prach s kouřem jí dusili. Nezastavila se. věděla, že kdyby ano, musela by ochromeně sledovat oheň a následky toho všeho. Po deseti minutách už viděla svůj byt.
Vběhla do dvěří a zoufale hledala malé děvčátko. Nakonec jí našla schoulenou a uplakanou v koutě. Ze srdce jí spadl obrovský kámen. Vzala jí do náručí. Díkybohu. Pevně jí stiskla a její slzy stékaly do hebkých černých vlásků. Mamíí... Zavřela na chvíli oči a i s dcerkou se schoulila do rohu. Mám tě, zlatíčko. Už se neboj...jsem tady.
*
Protože ne všichni rodiče našli své děti.
Protože ne všechny děti se dočkali.
Protože hodně lidí ztratilo všechno co měli a také lidi co milovali.
A protože svět je hnusnej.
*
Pray for Japan. Because It´s all I can do.






Nutíš mě brečet... Možná je to z toho, že už nebude víc ubrečenejch, happy end obsahujících příběhů, ale...
Jo. I kdyby Japonci zabili sebevíc velryb, byli jakkoliv neuznávající náš politickej systém a v podstatě cokoliv, tohle si nikdo nezaslouží. Je to strašný, zvlášť, když si uvědomíme, že "Smrt jednoho je tragédie. Smrt milionů je statistika." což je sice citát Stalina, ale to neni důležitý. Krutá pravda.
A stejně dokonale mrazící příběh..