Hi guys;)
Příběh. Za každou kritiku budu ráda..:)
*
Pod Davidovýma nohama křupala hlína a stébla žluté uschlé trávy. Už se skoro setmělo a začínal foukat studený vítr. Stál uprostřed pole, na kterém už roky kromě plevele a semtam keříků nic nerostlo. Rozhlížel se kolem. S každým dalším krokem byl soumrak temnější a temnější.
Šel dál a všiml si, že je naprosté ticho. S tmou jakoby se z pole vytrácelo všechno živé. V dálce viděl stín postavy.
Byl přesně uprostřed.
Dlouhou dobu váhal, jestli má pokračovat v cestě, chladný vítr a čím dál větší zima způsobovali, že se David klepal a plíce jakoby měli každou chvíli prasknout, jak mu v nich bodalo.
Na kůlu stál přibitý strašák.
Ruce a nohy měl z otýpek slámy, staré potrhané oblečení. Neměl obličej, jen špinavý míč místo hlavy. David k němu přišel co nejblíže a podíval se na něj. Tohle mu kluci neuvěří. On to opravdu dokázal. A to říkali, že je slaboch, že by to nikdy neudělal. Ale on to dokázal. Dojít až doprostřed.
Vždyť na tom nic není. Utrhl kousek strašákova oblečení, jako důkaz. Otočil se a šel zpátky.
Už byla úplná tma. Hvězdy nesvítili, bylo slyšet jen jeho kroky. Nádech, výdech.
Zastavil se. V dálce uslyšel křupnutí větvičky.
To nic není. Zrychlil. Teď už byli jasně slyšet dva páry kroků.
Už skoro běžel. A něco za ním. Běžel jak nejrychleji dovedl, po pár metrech se udýchaně zastavil a pozorně naslouchal. Kromě větru bylo opět naprosté ticho. Oddechl si. Zvolnil a normálním krokem pokračoval v cestě.
*
Z pole se ozval výkřik Byl plný děsu a bolesti a nebyla osoba, která by ho slyšela. Nebylo osoby, která mohla pomoci. Mladý šestnáctiletý chlapec, jen malý kousíček od svého domova. Ve tmě zanikl jeho výkřik, na hroudách zmrzlé hlíny leží bezvládné tělo s otevřenými ústy a očima dokořán, plnýma strachu.
A uprotřed toho pole stojí strašák zahalený tmou, nehybný, bez známky života, tak jako vše kolem, jen cáry oblečení se pohupují ve větru.
*
:)






Dobrý..