Duben 2011

Bloodymary pěkně prosím

26. dubna 2011 v 21:10 | L.o.u |  ...My World...
Krev.
*
A jakou měli admini vlastně na mysli?
Tekutinu v našich žilách? Krevní pouto v rodině? Modrou krev? To, že protéká námi všemi bez rozdílu? Chladnokrevnost? Horkokrevnost?
Její složení? Její typy? Její množství? To, že jí potřebujeme? Její spojitost s upírskejma filmama? Drákulou? Se všema těma krvavýma hororama?
Že někomu se hnusí? Omdlívá? Někomu se líbí pohled na ní? Prolévá jí?
Vyber si.
Fakt je, že nám připomíná několik věcí. Naši lidskost, když jí darujeme někomu, kdo jí potřebuje, nebo bude potřebovat. Naší zranitelnost, když krvácíme. To, že každý jsme jedinečný. Už jste někdy slyšeli...máš to v krvi? Proč se vůbec říká, že uvnitř krvácíme, když nás něco srazí na kolena? Vidět rudě? Pít někomu krev? A všichni nejspíš chápeme větu...jó, ty máš stejnou krevní skupinu.
Krev o nás řekně hodně. O našem těle. Všechny ty látky, které v ní proudí.
Jde o ní napsat hodně věcí.
*
Škoda, že tohle je asi všechno, co o ní vymyslim. Slabota. Jo. Kofein došel.
No...a když už jsme u tý krve...

One man show

25. dubna 2011 v 22:23 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Příběh. Enjoy. Písnička dole:)
*
Usmál se do publika. Očima chvíli zkoumal tváře všech přítomných, pak se otočil, sestoupil po schodech po straně podia a zmizel v zákulisí. Lidé netleskali. Jen zmateně zírali, rozhlíželi se kolem, čekali jeho návrat. Otáčeli se nechápavě na své sousedy a něco jim šeptali.
On se nevrátí.
*
Ještě před několika málo minutami bylo v sále naprosté ticho, obecenstvo téměř nedýchalo. Pak se těžká rudá opona roztáhla, rozvířila prach a na prkna vstoupil muž v saku. Nesměle se uklonil. Vypadal zmateně, tázavě hleděl do davu.
Lidé začali tleskat. Mysleli, že je to součást představení.
Rozpřáhl ruce a zakřičel: co mám dělat?
V sále to zašumělo. Pak se ze zadních řad ozval mužský hlas. Hraj!
Pak zas pobavený hlas dívky ve předu. Zpívej!
Zatancuj nám! Radila postarší žena z dvanácté řady. A ještě se ozvalo jdi do hajzlu! A ozvěna smíchu, od party kluků, kteří tam byli se školou na výletě.
Několika-minutové ticho.
Můžu to zkusit! Ale neumím to. Oznámil nakonec muž na prknech.
Tak co tam vůbec děláš?! My chceme herce! Chceme vidět představení! Tak alespoň poslechni nás a zkus, co ti radíme! Tohle řekl netrpělivý muž v první řadě.
*
Podíval se svýma zelenýma očima do reflektoru namířeného přímo na něj, pak do rozhořčeného publika a zkusil tančit. Odměnou mu byl malý potlesk, ale spíše pobavený smích. Snažil se vyvolat dojem, ale místo toho ještě více klesl v jejich očích. Někteří odešli. Někteří ještě zvědavě čekali.
Ano.
Řekl si spíš sám pro sebe.
Máte pravdu.
Já nejsem herec. Ten najednou sebejistý úsměv plný energie, právě to diváky rozrušilo. On už přesně věděl, co dělat.
Můžete se naučit scénář. Můžete hrát. Můžete hrát dobře, nebo špatně. Může vás čekat zesměšnění, může vás čekat nadšené tleskání, pískání a gratulace.
A nebo můžete odejít z podia. Mimo záře reflektoru. Jediný potlesk. Ale za to hlasitější než všechny ty v sále. Váš.
Protože každá role, každá hra se časem omrzí. A vás už nebude bavit hrát dál. Nosit stále tu stejnou masku a kostým.
*
The end
*
Jenom taková blbost na dobrou noc. Dá se tomu vůbec říkat příběh? :D

Keep whistling, dude.

24. dubna 2011 v 21:40 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys
Protože opice.
Já jenom, že...
Dobrou. Dneska nebudu psát radši nic.
*

The weakness

21. dubna 2011 v 0:17 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Slíbila jsem E. pokráčko. Tak tady ho máš.:) A sorry že jsem nepřijela x)
Písnička dole:) Jo..je to takovej...no. Prostě to nemá happyend, takže jestli máte blbou náladu, radši nečíst.
(fuj..fuj! Leze mi tu pavouk...)
*
Skrývá nás, chrání. Tma. To poslední, co vidíme. Poslouchá náš pláč a halí ostatní svět, jako divadelní opona.
*
Během několika dalších let se mnohé změnilo. Ale některé jistoty zůstaly. Teď už 17-ti letý chlapec, otevíral pořád ty samé dveře, každý den. A pokaždé viděl to samé. Měl to být jeho vzor, záchranná síť. Bohužel nebyl jediný, kdo tu síť potřeboval.
Vešel do obýváku, roztáhl závěsy a vyhodil prázdné flašky od chlastu do koše. Cinkání osobu probudilo. Co s tim děláš? Musíš furt dělat rámus? Otrávený ospalý hlas.
Už byli prázdný, tati. Co v práci..?
Dostalo se mu hromady nesrozumitelných slov, většinou nadávek. Už si zvykl.
Rok. Jen jeden rok stačil k tomu, aby ztratil poslední zbytky...života.
Přestaň dýchat, přestaň věřit, vždyť stejně opět spadneš, ještě ses nepoučil? Nic z tebe nebude.
Slovy jde tak snadno někoho zlomit.
Bezcitně ublížit. Někomu, kdo by ve vás měl mít oporu a kdo k vám kdysi slepě vzhlížel.
*
Je to jiné, vidí už to jinak. Jediný člověk, s kterým může počítat, je on sám. Za každou malou prohru a projev jakékoli slabosti se nesnášel.
Ale i přesto všechno to mělo nějakou rovnováhu. I když to byla hrůza, byla tu nějaká jistota. Že každý den, ho uvidí ve stejném křesle.
Pak se v jeho životě ale objevil někdo nový. A místo aby alespoň trošku pochopil..ho ještě více srazil na kolena.
Ona. Divil se, že po tom všem, se může na někoho podívat a vidět...tohle. Tuhle krásu, další bolest. Něco se protrhlo. Jenom blízkost, její pohled. A tep vystřelil neuvěřitelně vysoko. Jeho hlava se plnila myšlenkami na ní a na malou chvíly si myslel, že snad..
*
Protože po stoupání vždy následuje pád a on byl neuvěřitelně vysoko. Protože tma je to, co zbylo. Kryje jeho tvář, když si uvědomí, že nikdy nedosáhne svého snu, jeho slabé tělo. Nikdo, kromě jeho samého mu nepomůže.
Nic.
Vše se slilo do šedivého fleku. Ale ne na dlouho. Ráno opět vyjde slunce a věci kolem získají zpět své barvy a tvary. Lidé se budou dál smát. Tak proč stále vidí šedou? Proč se při každém další pohledu na ní, věci stávají ještě více nesnesitelnější? Copak to nevidí? Nechce vidět?
Ohlédl se zpátky. A někde v dálce viděl svojí rodinu pohromadě. Mnohem blíže ale byl vztek, že se vzdal toho jediného, co chtěl dělat. Nikdy neřekne nikomu vše, co by chtěl. A vědomí toho, že se jí nikdy nedotkne. Své platonické lásky.
Ztrácíš poslední síly.
Noci jsou dlouhé a jeho myšlenky se začaly stáčet jen jedním směrem. Nebral to moc vážně...vždyť s ránem zmizí. Zvládne to. Je silnější.
Po dalším čase. S otázkami, bez žádných odpovědí. Ve slepé uličce, zahnaný do kouta. S posledním tichým slovem na rtech, nechal tmu přijít blíž, utlumit myšlenky a odmítl probdít další noc plnou bolesti. Odmítl se vzpeřít, naposledy zabojovat. Ještě jednou nabrat vzduch do plic...a zkusit to. A odměnou za jeho zoufalý sobecký čin, mu byla nicota a nezodpovězené otázky lidí kolem.
*
The end.
*
( Jen tak pro upřesnění...drahá Evi..tohle není..opakuju, NENÍ o mě :D, snad se ti to líbilo:), kdybys chtěla...někdy...zas pro tebe něco napíšu..:P

The perfect body

17. dubna 2011 v 16:36 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Proč? ..Protože dělám fakt hnusný kafe.
Protože si řikám, kdy mi asi dojde, že to nemá cenu.
Protože jsem extra spešl ráda, za každej váš komentář. So thanx Miri, Žabko, Grace, Lolo a E., která nepíšeš, ale vim že čteš :D
A protože psaní ujetejch čehosi je jedinej způsob jak si alespoň trošku urovnat šrumec v hlavě.
(a jó..E. to pokráčko písnu příště)
*
Silná, pevná a zároveň neuvěřitelně křehká. Všechno závisí na všem. Vše je propojeno. Dokonalost. Propracovanost. Hodinový strojek. Kdyby selhala jedna jediná drobnost, vše se zhroutí jako domino. Stačí tak málo.
Stydíme se ukázat je, protože nám nedochází jak přirozené to je a jak krásná jsou. Naše těla. Jedno jako druhé a přesto každé něčím odlišné.
Sami si je ničíme. Ať už záměrně, nebo nevědomky. Ať už vdechujeme cigaretový kouř, dobrovolně necháváme vytékat krev z ran, prodáváme ho, ničíme si nosní dírky a žíly, nebo prosíme čísla na váze aby se zmenšila. Shit. Už nevim co ještě.
Divíte se pak, že něco nefunguje, jak má? Nesnažíme se tím změnit něco, co s tělem nemá nic společného?
Vše na nich zanechá následky. Od kruhů pod očima, po probděné noci, po vrásky od smíchu.
*
Snašíme se je vylepšit. Nožem. Jakoby to, že nás tíží o několik kilogramů méně, nebo zmizeli naše vrásky, něco změnilo. Nejdříve musíte změnit to uvnitř a pak teprve...
Mají také svou vlastní řeč. Cokoli, co je uvnitř se projeví i navenek, když se nehlídáme. Nervózní pot, husí kůže, slzy. Když se pozorně podíváte, uvidíte to všechno. Nádherný a přesto falešný úsměv, bolest, city, věci, co nikdy neřekneme nahlas. I beze slov můžete tak snadno poznat člověka vedle sebe. Ale ta řeč je i pro nás. Většinou si samo řekne, co potřebuje.
*
A dokud se z nich nestanou unavené schránky bez energie a nepromění se v prach..
Dokud se něco neporouchá..
Proto se smějte nahlas, kuřte pomalu, poslouchejte rytmický tlukot ve vašem hrudníku a neseďte v neděli doma!
Pointa? Tak schválně...příjdete na něco?
*

Don´t run with scissors, d*ck!

14. dubna 2011 v 18:44 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;) Někam..mi zmizela lišta..? Có..? Proč jsem nenapsala dřív? Hahá. Protože jsem chtěla mít co možná nejvíc komentářů k minulýmu článku..tak aby byl teda jakože nahoře. Blbé a neúčinné. Anyway... Byli třídní shůzky. Je to špatný. Dohnala jsem náš počítač k naprostýmu erroru. Je to špatný. Mobil je víceméně na sr*čky. Je to špatný. A upravovat fotky dvou milenců při poslouchání dojáků, je úplně nejhorší. Navíc ve strachu očekávám příchod telefonního účtu. Jakože se učim fyziku, mám zakázanej Skype a xichtbúk a filmy ónlájn, takže mi zbyli jenom knížky a sledování bublinek v lávový lampě. Ale já si nestěžuju. Mě žere jenom jedno. No, jedno. Jeden. A žere a dohání k naprostýmu šílenství (jak to dělá? Nedělá nic, zk*rvený vůbec nic) a shit...ještě pár dní sledování jeho chlupatejch mužnejch rukou, dokonalejch očí a.. Á sklap. Jenom že..dlouho nenapíšu. Mám moc práce s pozorovánim těch bublů a tupym koukánim do někam. A čtením vašich článků, který komentuju jenom občas, ale čtu vždycky:) Bye guys;)
Btw: zpívaj prej o týrání zvířat, ale..kdo ví..:D Text a překlad se mi hledat nechce..každopádně jako budík je to dost účinný. ..;D
*

Blond beauty

10. dubna 2011 v 18:37 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Pro E., který jsem slíbila, že jestli to dokáže, něco pro ní napíšu. No. A ona to dokázala.
Takže..podle instrukcí...slzavý údolí..jen pro tebe:D
Jo. Song dóle.
*
Kde asi může být? Chlapec schovaný pod postelí si přitisknul ruce na ústa a ani se nepohnul.
Tak kedpáák jsi? Veselý ženský hlas se rozléhal po pokoji. Tady je! Chlapec se rozesmál, když ho žena chytla za nohy a vytáhla z pod postele. Jeho obličej se ztratil v záplavě dlouhých blond vlasů, když ho žena obejmula. Dala mu ruce před oči, otočila zády k sobě a odběhla. Teď ty! Zněl z dálky její hlas. Chlapec okamžitě vyběhl z pokoje a prozkoumával jednu místnost domu za druhou.
Domovní dveře se otevřely a zavřely a v domě přibyla další osoba. Haloo? Kdepak jste? Mužský hlas. Plný energie.
*
A všechno se zdálo být dokonalé.
*
Zaklaply dveře bytu 3+1 a z chodby se ozvalo unavené ahoj!. Tak co? Jak bylo ve škole? Osmiletý chlapec zrovna seděl nad knížkou, zaklapl jí a začal okamžitě nadšeně chrlit jednu věc za druhou.
Úsměv. V unavených očích jeho otce se na chvíly objevila malá světýlka. Když si chlapec po chvíly všiml temných kruhů pod jeho očima, zpozorněl. Jak se má maminka?
Muž vážil každé slovo. Pořád bojuje. Neboj se, ona to zvládne. Zítra se za ní můžeme jít podívat.
Dům museli prodat kvůli nečekaným výdajům za léčbu.
*
Žena v nemocnici bojovala o každý doušek vzduchu. V 9:48 se z tří bijících srdcí ve stejném rytmu stala jen dvě. To její bylo moc poškozené. V posledních chvílích, kdy tlak na prsou už nebylo možné vydržet jí vytryskly slzy a zoufale prosila. Modlila se, ale křeče nepřestávaly. Oni to beze mě nezvládnou. Chci je ještě vidět! Bojovala s každou další vteřinou až se jí oči pomalu začali zavírat a ona ani nikdo jiný už nemohl nic změnit. Rozesmátá tvář jejího syna a mažela byla to poslední, co v duchu viděla. Při posledním nádechu se rozpadla další rodina. A při posledním výdechu byla nenávratně poškozena i dvě další srdce.
*
V deset hodin téhož dne zazvonil telefon. Muž chvíly poslouchal hlas v telefonu a pak zavěsil. Nechal chlapce v klidu spát, vzal bundu z věšáku a odešel do noci. Řekne mu to až zítra.
*
Ve špinavém bytě spal v křesle muž. Ruce na opěrkách, hlava skloněná. Kolem něj se válely prázdné plechovky od piva a prázdná flaška.
Blížila se třetí hodina, dveře se otevřely a zavřely, do pokoje vtrhl devíti letý chlapec, po dlouhé době s úsměvem na tváři. Tati...tati! Trošku zacloumal s mužem. Ten se probral a rozkoukal. Co..co je?
Tati! Už vím co chci dělat! Říkal nadšeně. Muž, který se už vzpamatoval, unaveně zvedl obočí. A co?
Budu doktor! Aby už nikomu nemusela umřít maminka! Jiskřičky v jeho očích pohasly, když se otec začal ironicky smát. Né, nebudeš. Tady? A doktor? Budeš rád, když seženeš místo prodavače. S tím se, rovnou rozluč. Nikoho nezachráníš. Zavrtěl hlavou...ts. Doktor. Řekl pološeptem, zvedl se a šel do kuchyně. Chlapec zklamaně zavřel dveře pokoje a schoulil se do rohu. Ve tmě a sám pomalu ztrácel iluze.
*
Ten, kdo je držel pohromadě, byl pryč. Z dobrého otce a milujícího manžela se stala troska. Ironický, sobecký člověk naštvaný na celý svět, co už v nic nevěřil a jediné po čem toužil bylo odejít. Daleko.
A jeho syn si navždy ponese něco z něj v sobě. Vzpomínky vybledly a fotografie rodiny, které měli vyvolávat úsměv a alespoň malou útěchu, spíše než to vyvolávaly hořkost a vztek.
Protože všechno se dříve, či později rozpadne. Protože všichni jednou budeme krvácet. Protože jsme jen lidé a nikdy nevíme. Můžete stokrát tvrdit, že by jste udělali něco jiného. Můžete se semnou klidně hádat, že takhle by jste nedopadli.
Ale děláme chyby. Pak jich hořce litujeme. A pak je uděláme znovu. A ubližujeme lidem, kteří nás milují, protože nám bylo ublíženo.
Protože nikdy nebudeme mít to, po čem tak moc toužíme.
*
The end
(Drahá E., je to dost drastický? :P)

On loud

7. dubna 2011 v 19:54 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Příběh. Překvapivě. Budu ráda za každou kritiku;)
Písnička dole.:P Jo. Pro neÁjináře: nahlas.
*
Z otevřeného okna dokořán, dovnitř pokoje foukal teplý letní vánek a zvenčí byla cítit čerstvě posekaná tráva a sláma. Ta vůně se donesla až k dívce sedící ve tmě na posteli.
Nemohla usnout.
Bylo půl třetí. Na chodbě už se dávno zhaslo, ale semtam byl slyšet ještě smích a kroky některého z ostatních obyvatel.
Zabořila obličej do dlaní a slzy, o kterých se nikdo nedozví, které nikdo nesetře, tiše stékaly po tvářích. O takových nocích jí napadaly různé věci. A poslední dobou o nich přemýšlela čím dál tím častěji. Naprosté ticho. Spánek v nedohlednu. Zvedla se z postele, zavřela okno a chvíly sledovala zataženou oblohu.
A pak zpozorněla. Něco zaslechla. Potichu vyšla z pokoje, chodbou, rovnou do společenské místnosti. Byla rozsvícená jen malá lampička v rohu a někdo seděl za klavírem.
Tiše za sebou zavřela dveře, poslouchala. Osoba si ničeho nevšimla, dál hrála neznámou melodii jen sama pro sebe.
Dívka, trošku v rozpacích, fascinovaně sledovala prsty rytmicky se pohybující po klávesách. Okouzlená každým tónem. Byla to smutná, uklidňující melodie a jí připadalo, že s každou další notou onu osobu poznává čím dál víc, protože do hraní dával vše ze sebe. Deník zapsaný v notách. A pak, po několika minutách, bez publika, které by tleskalo, přestal. Promnul si obličej, zavřel víko klavíru, otočil se a..zarazil.
Teprve teď si mladík všiml dívky stojící u dveří.
Světlo lampičky ozářilo jeho obličej. Chvíly bylo ticho. Mohl...mohl bys mě to naučit? Bylo to moc krásný, dostala ze sebe nakonec.
Mladík stále nic neříkal a tak si vzala židli a nejistě si sedla ke klavíru. Až teď se vzpamatoval. Dobře. Opět otevřel opatrně víko, posunul se. Dívka položila prsty na klávesy. Který mám..? Vzalo její ruce do svých, nasměroval jí. Tyhle dvě. Ze společenské místnosti se ona krásná melodie ozývala ještě hodinu a pak se hudba proměnila ve slova. Ve věty. V dlouhý rozhovor až do rána. Okny dětského domova dovnitř začalo pronikat světlo. A všechno vypadalo trošku míň bezútěšně. Všechny sliby, co si už tolikrát dali sami sobě padly, jen jedna noc stačila k tomu, aby pochopili, co všechno mají společného, že být si blíž, je jediný způsob jak v klidu usnout. Že trávit noci společně u klavíru je mnohem snazší, než být zavřená sama v pokoji, jen s vlastními myšlenkami.
*
Poslouchej tu hudbu, zavři oči, vnímej jí, nech jí projít celým tvým tělem od hlavy, až po konečky prstů a ztrať kontrolu. Jenom tak uslyšíš a užiješ si každý tón naplno. Pak teprve jí budeš moci zahrát i někomu dalšímu.





Je tam asi horko, co?!

4. dubna 2011 v 21:17 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Téma týdne že je peklo? No. Tak fajn. Proč ne.
*
Nebudu psát o chlupatym někom kdo žije pod zemí, má kopýtka a velký vidle.
A nebudu psát ani o pekle, který nám způsobují ostatní. I když to je semtam taky pořádně horký.
Budu psát o tom, do kterého se dostáváme sami a z kterého se dostává asi nejhůř.
Ať už je to něco, za co si můžeme sami, kam jsme se dostali našim vlastním rozhodnutím, nebo něco, do čeho jsme spadli a ani nevíme jak. Nakonec se můžete rozhlédnout kolem, vidět, jak je všechno krásný a ptáčci zpívaj a tak, ale neužíváte si to, protože jste uvěznění ve své vlastní hlavě a nevíte jak z toho ven. Jakoby najednou zmizel všechen vzduch. Jakoby čtyři stěny vašeho pokoje věděli víc, než vaši nejbližší přátelé.
A můžete se stokrát usmívat na ostatní a uvnitř řvát, proboha to jste tak slepí?
Ale ať už je ta situace jakkoli strašná, někdo si všimne, nebo by možná stačilo něco říct a někdo by poslouchal. A nebo spíš ta druhá možnost. Musíte si nějak pomoci sami. Dostat se z toho vlastního pekla. A když to zvládnete, pochopíte, že možná nejste tak slabí, že vždycky se můžete spolehnout alespoň na sebe. A další problémy se budou zdát o tolik snazší.
Je hodně pekel, ale všechny mají jedno společné. Každá cesta z nich vede přes očistec a pak už jenom do rááje. A neberte mi to. Tímhle názorem se snažím přesvědčit i sebe.
Krátký, ale..časem asi poupravim. Třeba mě ještě něco napadne.
The end;P

Spoon of sugar

3. dubna 2011 v 18:55 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Příběh. happyend? Já...no. těžko říct. Má to rysy...dojáku.
Píseň dole..:P
*
Protože každý večer jí ztrácíme a každé ráno nacházíme v těch nejmenších detailech.
*
Prsty zaryla do nemocničního lůžka a sestřička v roušce jí setřela pot z čela. Tvář se jí zkřivila bolestí a sálem se nesl její jekot. Prosila, aby už to skončilo. Modlila se za to. Doktor něco říkal, ale jeho slova zanikla v dalším výkřiku plném bolesti. Pupeční šňůra se omotala kolem hlavičky dítěte.
Jeho tělo, bez známek života, doktor opatrně položil ženě do náručí.
Na chvíli se v sále rozhostilo ticho. Naprosté. A všem došel vzduch. Čas se zastavil a všichni čekali na reakci těch ostatních.
To ticho přerušil až křik dítěte. Rozevřelo oči, jeho malé sdrce začalo být a hrudník se začal zvedat. Napjetí polevilo.
Žena se začala nahlas smát a po tvářích se jí řinuly slzy štěstí. Přitiskla dítě blíž k sobě. A z úst se jí vydralo tiché díkybohu.
*
Jeho prsty se třásly a nervózně polkl. Chtěl vědět, co je uvnitř dopisu, ale zároveň byl radši v nejistotě. Co když to bude špatná zpráva? Radši ještě vydržím. Ještě chvíli chci doufat. Nakonec otevřel dopis a očima kmital ze strany na stranu. Napětí polevilo. Prohrábl si vlasy a zasmál se. Jeho úsměv uklidnil i ostatní v místnosti. Vzali tě?! Zeptala se žena naproti němu. Její prsty stále křečovitě svírali opěradlo židle a její klouby byli úplně bílé. Jo..JO! Vzali! Řekl mladík.
A z úst se mu vydralo tiché díkybohu.
*
Usínala. Ještě než se její oči unaveně zavřeli, podívala se na osobu vedle sebe. Už dávno spala. Pohladila ho po tváři a usmála se. Zavrtěl se, ale neprobudil. Tenhle moment, tahle chvíle, byla dokonalá. Uvnitř ní se rozlilo teplo. Svět kolem byl moc vzdálený a všechny jeho problémy se teď zdály tak nepochopitelné a bezvýznamné. Mám štěstí, neuvěřitelné šťestí, pomyslela si. A z úst se jí, při pohledu na jeho klidnou tvář, vydralo tiché díkybohu.
*
I když nevěříme, na koho spoléháme a ke komu promlouváme a modlíme se v těch nejzoufalejších situacích? A komu děkujeme? A koho se ptáme na důvod, když se z úst dítěte nevydere žádný křik? Koho zavrhujeme, když příjde špatná zpráva? Kdo nám zbyde, když večer usínáme sami, s myšlenkou na to, jaké by to mohlo být?
*
Se západem slunce se sní loučíme. A ve tmě ztrácíme úplně všechno. Nohama pevně na zemi. Ale ráno, při probuzení je opět tady. A přemlouvá nás, aby jsme to ještě nevzdávali, že je o co bojovat. A kdo přestane věřit a doufat, tomu vždy zbydou jen slzy a hořkost.
*




Uklouznout...po slupce od banánu.

2. dubna 2011 v 22:11 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Víte proč?
Protože humor je nejdůstojnějším projevem smutku.
A protože jsem to právě našla na fejsbůku a líbilo se mi to.
*
Good night.



I write, you write, we write

2. dubna 2011 v 14:01 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys;)
Rozhodla jsem se dát dohromady všechno, co jsem kdy napsala. Když mě teda zrovna teď nenapadá nic novýho. Od nejstarších příběhů. Když je tak pročítám, drtivá většina končí špatně a celkově je to všecko plný slz, utrpení a krve. No. A jsou taky dost krátký. Tyhle příběhy jsou jeden z mála důvodů, proč mám pořád tenhle blog. Celkem jsem se na nich nadřela a i když většina z nich možná nestojí za nic, jsem na ně hrdá.xD
*