Hi guys;)
Příběh. Enjoy. Písnička dole:)
*
Usmál se do publika. Očima chvíli zkoumal tváře všech přítomných, pak se otočil, sestoupil po schodech po straně podia a zmizel v zákulisí. Lidé netleskali. Jen zmateně zírali, rozhlíželi se kolem, čekali jeho návrat. Otáčeli se nechápavě na své sousedy a něco jim šeptali.
On se nevrátí.
*
Ještě před několika málo minutami bylo v sále naprosté ticho, obecenstvo téměř nedýchalo. Pak se těžká rudá opona roztáhla, rozvířila prach a na prkna vstoupil muž v saku. Nesměle se uklonil. Vypadal zmateně, tázavě hleděl do davu.
Lidé začali tleskat. Mysleli, že je to součást představení.
Rozpřáhl ruce a zakřičel: co mám dělat?
V sále to zašumělo. Pak se ze zadních řad ozval mužský hlas. Hraj!
Pak zas pobavený hlas dívky ve předu. Zpívej!
Zatancuj nám! Radila postarší žena z dvanácté řady. A ještě se ozvalo jdi do hajzlu! A ozvěna smíchu, od party kluků, kteří tam byli se školou na výletě.
Několika-minutové ticho.
Můžu to zkusit! Ale neumím to. Oznámil nakonec muž na prknech.
Tak co tam vůbec děláš?! My chceme herce! Chceme vidět představení! Tak alespoň poslechni nás a zkus, co ti radíme! Tohle řekl netrpělivý muž v první řadě.
*
Podíval se svýma zelenýma očima do reflektoru namířeného přímo na něj, pak do rozhořčeného publika a zkusil tančit. Odměnou mu byl malý potlesk, ale spíše pobavený smích. Snažil se vyvolat dojem, ale místo toho ještě více klesl v jejich očích. Někteří odešli. Někteří ještě zvědavě čekali.
Ano.
Řekl si spíš sám pro sebe.
Máte pravdu.
Já nejsem herec. Ten najednou sebejistý úsměv plný energie, právě to diváky rozrušilo. On už přesně věděl, co dělat.
Můžete se naučit scénář. Můžete hrát. Můžete hrát dobře, nebo špatně. Může vás čekat zesměšnění, může vás čekat nadšené tleskání, pískání a gratulace.
A nebo můžete odejít z podia. Mimo záře reflektoru. Jediný potlesk. Ale za to hlasitější než všechny ty v sále. Váš.
Protože každá role, každá hra se časem omrzí. A vás už nebude bavit hrát dál. Nosit stále tu stejnou masku a kostým.
*
The end
*
Jenom taková blbost na dobrou noc. Dá se tomu vůbec říkat příběh? :D






Vzpoměla jsem si na sebe před zataženou oponou, na jevištích, která byla pouhými podlahami v klubech, na školní lavice, na situace v mé hlavě. Jsem herec?