Slíbila jsem E. pokráčko. Tak tady ho máš.:) A sorry že jsem nepřijela x)
Písnička dole:) Jo..je to takovej...no. Prostě to nemá happyend, takže jestli máte blbou náladu, radši nečíst.
(fuj..fuj! Leze mi tu pavouk...)
*
Skrývá nás, chrání. Tma. To poslední, co vidíme. Poslouchá náš pláč a halí ostatní svět, jako divadelní opona.
*
Během několika dalších let se mnohé změnilo. Ale některé jistoty zůstaly. Teď už 17-ti letý chlapec, otevíral pořád ty samé dveře, každý den. A pokaždé viděl to samé. Měl to být jeho vzor, záchranná síť. Bohužel nebyl jediný, kdo tu síť potřeboval.
Vešel do obýváku, roztáhl závěsy a vyhodil prázdné flašky od chlastu do koše. Cinkání osobu probudilo. Co s tim děláš? Musíš furt dělat rámus? Otrávený ospalý hlas.
Už byli prázdný, tati. Co v práci..?
Dostalo se mu hromady nesrozumitelných slov, většinou nadávek. Už si zvykl.
Rok. Jen jeden rok stačil k tomu, aby ztratil poslední zbytky...života.
Přestaň dýchat, přestaň věřit, vždyť stejně opět spadneš, ještě ses nepoučil? Nic z tebe nebude.
Slovy jde tak snadno někoho zlomit.
Bezcitně ublížit. Někomu, kdo by ve vás měl mít oporu a kdo k vám kdysi slepě vzhlížel.
*
Je to jiné, vidí už to jinak. Jediný člověk, s kterým může počítat, je on sám. Za každou malou prohru a projev jakékoli slabosti se nesnášel.
Ale i přesto všechno to mělo nějakou rovnováhu. I když to byla hrůza, byla tu nějaká jistota. Že každý den, ho uvidí ve stejném křesle.
Pak se v jeho životě ale objevil někdo nový. A místo aby alespoň trošku pochopil..ho ještě více srazil na kolena.
Ona. Divil se, že po tom všem, se může na někoho podívat a vidět...tohle. Tuhle krásu, další bolest. Něco se protrhlo. Jenom blízkost, její pohled. A tep vystřelil neuvěřitelně vysoko. Jeho hlava se plnila myšlenkami na ní a na malou chvíly si myslel, že snad..
*
Protože po stoupání vždy následuje pád a on byl neuvěřitelně vysoko. Protože tma je to, co zbylo. Kryje jeho tvář, když si uvědomí, že nikdy nedosáhne svého snu, jeho slabé tělo. Nikdo, kromě jeho samého mu nepomůže.
Nic.
Vše se slilo do šedivého fleku. Ale ne na dlouho. Ráno opět vyjde slunce a věci kolem získají zpět své barvy a tvary. Lidé se budou dál smát. Tak proč stále vidí šedou? Proč se při každém další pohledu na ní, věci stávají ještě více nesnesitelnější? Copak to nevidí? Nechce vidět?
Ohlédl se zpátky. A někde v dálce viděl svojí rodinu pohromadě. Mnohem blíže ale byl vztek, že se vzdal toho jediného, co chtěl dělat. Nikdy neřekne nikomu vše, co by chtěl. A vědomí toho, že se jí nikdy nedotkne. Své platonické lásky.
Ztrácíš poslední síly.
Noci jsou dlouhé a jeho myšlenky se začaly stáčet jen jedním směrem. Nebral to moc vážně...vždyť s ránem zmizí. Zvládne to. Je silnější.
Po dalším čase. S otázkami, bez žádných odpovědí. Ve slepé uličce, zahnaný do kouta. S posledním tichým slovem na rtech, nechal tmu přijít blíž, utlumit myšlenky a odmítl probdít další noc plnou bolesti. Odmítl se vzpeřít, naposledy zabojovat. Ještě jednou nabrat vzduch do plic...a zkusit to. A odměnou za jeho zoufalý sobecký čin, mu byla nicota a nezodpovězené otázky lidí kolem.
*
The end.
*
( Jen tak pro upřesnění...drahá Evi..tohle není..opakuju, NENÍ o mě :D, snad se ti to líbilo:), kdybys chtěla...někdy...zas pro tebe něco napíšu..:P
Grace- taky je to příběh psanej pro mě a pro mě ty osoby zajímavý jsou...
Luu- no popravdě mě tohle nebavilo jako to první, vůbec jsem nevěděla kam to ze začátku směřuje a dát zrovna do tohodle příběhu lásku... no... :) ... ale konec dobrej akorát jsem čekala, že zabije otce a bude částečně štastnej konec
7miralen | Web | 24. dubna 2011 v 20:54 | Reagovat
holka, já tě MI-LU-JU.
tak.
8miralen | Web | 24. dubna 2011 v 21:39 | Reagovat
namaluju to na chodník, vyšlapu to do čerstvě napadláho sněhu, nechám poslat letadlo s tím vlajícím vzkazem...
a tak, nó.
Shit, tohle je dobrý! Jestli jsem si předtím nebyla jistá, jestli bych tě chtěla někdy poznat mimo blogový svět, tak těď jsem.