Květen 2011

Worthless

31. května 2011 v 23:47 | Lou |  ...My World...
Hi guys
Už jenom pár minut a here we go...edit: před pár minutama.
Můj poslední den sedmnáctin. Teď bych asi měla shrnout celých 18 let života...ale když..
část si nepamatujete a část stojí za ***. Okej. A tu bezva část si nechám pro sebe.
Změní se..
Chvilka napětí...
Nic.
Že se zítra vzbudím jako zodpovědná 18ka? Háá....ho*no.
Cvok.
Na furt.
Tetování. Zatím jsem to ještě nedomyslela. Je to těžký něco vybrat. Co dává smysl.
Můžu sledovat porno, pít alkohol a kupovat si cigarety legálně.
Škoda, že nesleduju porno, nechlastám a nekouřim, že.
Kecám. Ale jenom trošku.
Pár změn tu přece jenom bude...rozhodně nebudu pokračovat v blogu se jménem
lady-chrochro.
Možná jo. Jestli budu líná založit jinej.
Jakože budu.
News.
Objevila jsem Black books. (Bernard, I love you)
Rozchod s P. Snad si najde někoho...normálního.
Každej den jsem otupělejší a blbější.
Čim to asi bude?
Je toho hodně co napsat. A vlastně nic.
Takže...zaposlouchejte se do bouřky a...tančete v dešti.
A smajlík, aby to nebyl tak kyselej článek...:)

Future sucks

24. května 2011 v 21:42 | Lou |  ...My World...
Jo budoucnost. Pěkný téma. Sice jsem pár dní zpátky napsala, že končím, ale na tohle nejde nic nenapsat.
Těžký zobecnit, takže to vezmu z mého pohledu.
Ať už je vám, kolik chce, uberte pár let a vzpomeňte si, jak jste si plánovali budoucnost.
Myslím tím plány trvající hodinu, max. týden...typu: jó, budem spolu bydlet. Jó, rozhodně spolu založíme kapelu!.
I ty déle trvající a větší, např.: budu architekt, pojedu do USA a nebo si pořídím dodávku polepenou zevnitř plakáty, s lávovou lampou a odérem trávy, kdykoli se otevřou dveře.
Jop. Někomu se to splní. Ať už náhodou, nebo..fuj...prací a odhodlaností.
Anyway.
My ostatní, postupně s věkem snižujeme i nároky. Naivita mizí a plány se už jen málo týkají toho, co my bysme chtěli, jako spíš toho co mít můžeme a co nám příjde éé...vyhovující.
Ať už se vila s bazénem promění v obyčejný byt, nebo porsche v jakýkoli jezdící stroj.
Hnus, co?
*
Každopádně ať už si plánujete cokoli, skončí to stejně úplně jinak.
Proto si budoucnost moc dopředu neplánuji. Kdykoli se totiž může něco změnit a tak jde jen o jedno. Umět hrát s kartami, co máte právě v rukou. Jak nejlépe to jde.
(Naneštěstí mi to nikdy s kartama moc nešlo)
*
Moc pesimistický? Chtěli by jste číst radši o tom, že všechny vaše sny o budoucnosti se splní? Že dostanete to, co chcete?
Too bad.
Buďto se snažte, nebo se smiřte.
*


Pac a pusu a sbohem.

20. května 2011 v 21:40 ...My World...
My last article
Áno, další bezvýznamný bloger co končí a musí o tom všechny informovat.
Teď už vážně. Beru si zbytek mojí důstojnosti a odcházím.
Tenhle blog mi sloužil jako zápisník spešl událostí, protože rychle zapomínám detaily. A taky jako spojení s blogovými...přáteli, s kterými se nejspíš k mojí smůle naživo nikdy neuvidím. (stejně budu čekovat vaše stránky).
Neboj E., příběh ti napíšu tak jako tak :P Jenom ho nebudeš číst tady :)
Takže...se mějte..ku*va dobře.
A tak.
Takový ty...hodněštěstí keci.
Adios Guys;) Tady už mě neuvidííte! :D /možná za uherák/

WHY...don´t you have shoes?

14. května 2011 v 21:37 | L.o.u |  ...My World...
Dear guys;)
Některým z vás, dlužím vysvětlení, proč ten chlápek neměl boty :D
Takže důvod...
No..neměl je protože..

jsem chtěla aby jste zapálili mozečky a přečetli si to znovu..:D Sobeckej důvod co? :D No a aby vás štvalo, že nevíte proč je neměl a hledali všecky možný i nemožný vysvětlení..:D (což se stalo)
Máte chuť mě teď zabít?
Záměr :D

Stand in the line

8. května 2011 v 18:44 | L.o.u |  ...My World...
Hi guys
Další z příběhů. Deníky psát už nehodlám.
Věnováno E., na odreagování, na tebe tam ale bude málo krve.:P Miri, která nepíše a nepíše. Grace, která to číst nejspíš nebude a Š., kterou to číst donutim :D
Lole, která pozná, kde jsem vzala inspiraci ;D A všem dobrovolníkům...budu ráda za kritiku:)
Soundtrack dole ;P Linkin Park-Given up.
*
Protože tohle nenávidí všichni, bez vyjímky.
*
Chodba. Asi sto metrů dlouhá. Po stranách několik dvěří. Zevnitř se ozýval křik. Plný bolesti. Semtam pláč. Skulinkou pod některými, dokonce tekl potůček krve. Z těch už se ale neozývalo nic.
Ale já se ani nepodíval okýnkem dovnitř. Nelitoval jsem těch lidí, nezajímali mě. Měl jsem jít rovně, pokračovat v cestě a to jsem také udělal.
Zdi byli šedivé, vlhkost ve vzduchu, na některých místech už opadala omítka.
Šero. Jen několik blikajících žárovek, visících ze stropu. Chladno. Bezútěšné místo. Konečně jsem došel ke dveřím na konci té chodby. Zmáčkl kliku.
*
Na druhé straně byl po mé pravé ruce automat na lístky.
Nijak mě to nepřekvapilo. Přestože nevím, jak jsem se sem dostal, kde jsem, nebo dokonce jak se jmenuji, slepě si beru své pořadové číslo a stoupám si do fronty. Přede mnou řada lidí. Kolik? Celkem 6,189 663. (Nad mojí hlavou je velká tabule ukazující, kdo je další.)
Nikdo nemluvil. Jen se po chvíly řada o kousek posunula.
Neodejdu. Proč?
Protože teď jsem loutkou bez možnosti volby. Nezeptám se ostatních, co je ve předu. Co je v místnosti do které se mám dostat. Semtam netrpělivě přešlápnu na místě a v hlavě prázdno. Jak to už v dlouhých frontách bývá. Za mnou chlapík v saku, uhlazený, se stejně nepřítomným pohledem jako já. Předemnou strará žena se zacuchanými hnědými vlasy, prostě neupraveným zevnějškem. Já měl modrou opranou mikinu, džíny, ponožky. Bez bot.
Za jakou dobu jsem se dostal do půlky té fronty? Snad věčnost? Apatické popocházení dopředu, kolem nic, čím by se dal zabít čas. Tohle je snad horší než smrt. Pobolívá mě za krkem, už téměř necítím nohy. Jestli něco opravdu nenávidím, je to právě čekání. Nervozita stoupá. Vzdychl jsem, po milionté změnil postoj. Hlava se mi snažila něco říct..ale já už dávno nebyl schopen myslet. Několik minut zabavení sledováním blikající žárovky, než mě začalo štvát, že bliká.
*
Poslední dva lidé přede mnou. KONEČNĚ. Na zemi byla rudá čára /přitupujte prosím po jednom/ a za přepážkou žena v černém kostýmku. Úhledný drdol, perfektní make up. Stále ještě netuším, na co vlastně čekám. Co tak cenného a důležitého je za těmi dveřmi, že to stojí za tohle čekání? Přistoupil jsem k ní, podal pořadové číslo a zeptal se na to. Šance, že mi to řekne, je mizivá.
Mile se usmála. Copak vy si to nepamatujete? Zvedla obočí.
Můj zmatený výraz jí nevyvedl z míry.
Ale ovšem, že ne. Řekla si spíše pro sebe. Vyhrňte si prosím rukávy.
Udělal jsem to a spatřil vpichy. Kde se tam vzali? Já přece nejsem...feťák.
Opět se usmála.
Ale ovšem, že jste! A taky dealer. Vlastně...byl jste.
Prosím, teď projděte turniketem a vstupte do dveří.
Ale..
Prosím, nedělejte problémy a vstupte do dveří, opakuje nekompromisně.
Stále zmatený, dělám co řekne. Vcházím. Dveře se za mnou zavřou. Je to zatuchlá hnusná místnost, opět šedivá, plná plísně, na stěnách graffity a na zemi tlející odpadky. Ze stropu visí žárovka.
Ale uprostřed toho všeho bordelu, stojí křehký skleněný stolek s televizním ovladačem.
Beru ho do ruky, mačkám tlačítko on/off.
V tom okamžiku se zdi kolem začnou bortit.
Skryji svůj obličej před prachem a kouřem a když opět otevřu oči, vidím úplně jiný svět a dýchám čerstvý vzduch.
Stojím na předměstí. Měl bych to tu znát?
Jsou tu rodinné domky, stromy. Bílé laťkové ploty a skvěle udržované trávníky. Jako ve snu se s otevřenou pusou rozhlížím kolem. Začíná mi to být povědomé. Prší a já opět naberu do plic svěží vzduch. Jedna z těch ulic, kde se nikdy nic neděje. Maximálně pár pokut za rychlou jízdu.
Ze všech různých míst...co dělám zrovna tady? A proč nemám ty za*raný boty?
Sednu na obrubník, pozoruju dění kolem. Slyším klapání podpatků. Po chodníku běží zrovna nějaká zrzka. Nemá deštník a tak si hlavu kryje kabelkou. S opovržením mě sleduje, póvl, myslí si. Nebo lituje, těžko říct. Ještě víc zrychlí.
Cítím se divně omámený. Všimnu si použité stříkačky ležící vedle mě, nohou jí skopnu do kanálu. To jsem si právě píchl? Asi ano..
Uslyším skřípění brzd.
Ridič wolfswagenu nezvládá řízení na mokré silnici a vpálí to rovnou do stromu, jen kousek ode mě. Trosky auta a střepy letí do všech stran. Pronikavý ženský křik. Zrzka se kácí k zemi.
Nejspíš jí zasáhl jeden z těch letících kusů, zatímco mě se všechny jako zázrakem vyhli. Stoupnu si. Chtěl bych běžet za ní a pomoci jí.
Pletou se mi nohy, okamžitě padám na kolena. Moc silná dávka. Vidím rozmazaně, no tak, soustřeď se...vstaň! Ale...proč to KU*VA nejde? Tělo protestuje.
Ležím na silnici, neschopen pohybu.
To poslední co vidím je tělo zrzky někde v dálce, promiň, nemůžu teď pro tebe nic udělat, cítím déšť a slyším tlukot vlastního srdce. Je neuvěřitelně rychlí a když se dostane až k hranici neúnosnosti, najednou přestane bít. Chvíly to ticho poslouchám.
Ulice mizí.
*
Opět stojím před nějakými dveřmi.
Takže..proto jsem..? Začíná mi to všechno docházet. Zrzka...řidič..
Dávalo to smysl.
Přehnal jsem to..nemohl jim pomoct...byl mimo, srdce to nevydrželo. V mé hlavě se ale bortí ještě jedna zeď. Kolikrát už jsem viděl to předměstí? Kolikrát už jsem čekla v té frontě? A kolik pořadových čísel jsem už držel?
Mačkám další kliku těch dalších dveří v obavě, co bude za nimi. Teď už mám vážně strach. Nádech.
*
Výdech.
Vcházím do chodby. Po mé pravé ruce je automat na lístky a tak si beru pořadové číslo.
Přede mnou fronta lidí, kterou musím vystát. Cože? Při pohledu na číslo se mi zatočí hlava.
Proč tu asi musím čekat? Opět na nic nemyslím. Tohle opravdu nesnáším, prostě peklo.
Zařadím se ale poslušně do fronty.
Tss. tady budu čekat snad celou věčnost.
*
Proč? Protože unikl ze svého vlastního pekla, do jiného.
*
The end.
Shit. Na mě docela dlouhý.
Blahopřeji všem, kdo se dostali až sem a pochopili to ;D
Btw: kdo ví, proč neměl boty? :P
Máte u mě za to kostičku čokolády.
*




Heartbeat inside

1. května 2011 v 22:27 | Lou |  ...My World...
Hi guys;)
Příběh. Enjoy. Bez happyendu, překvapivě.
Písnička dole.
*
Ale...na co si vzpomeneš po pár letech?
Možná na opovrhující výraz zdravotní sestry, když ti podávala léky. Už tě dávno odsoudila. Nezodpovědnej puberťák, říkala možná v duchu. Jedna z mnoha věcí, co tě rozhodila a ubrala sílu nějak se z toho vyhrabat. Možná na svojí rodinu a na tu hanbu, zlost, touhu shovat se, když si jim to musela říct. Pravdu.
Na bílou čekárnu a smrad desinfekce. Na přísný výraz doktorky.
Další prosím. Jste si jistá?
*
Tehdy. V okamžiku, kdy ses to dozvěděla, když byla stoprocentní jistota, jsi měla jasno. Co chceš udělat. Co by bylo nejsnadnější. Nejvhodnější? Ale stále tu byli pochybnosti. Je to to nejlepší řešení? Ptala ses lidí na jejich názory. Co by jste udělali vy?
Ale nechtěla jsi je slyšet, jen potvrdit ten svůj. Zoufale jsi chtěla, aby potrat byl ta správná volba. A vztek uvnitř rostl a rostl.
A když odpověděli něco jiného, nebo jen pokrčili rameny, že nemají tušení, co by dělali, dohánělo tě to k šílenství.
Dvě tlukoucí srdce. V jednom těle. Jak se můžeš rozhodnout během tak krátké doby, když jenom výběr ponožek ti dělá problém?
*
Nezbyl čas. A tak jsi se rozhodla. A srdce už bylo opět jen jedno.
Věděla jsi, že to ještě není člověk. Lidská bytost. Ale mohla být...v budoucnu.
Zabila jsem.
Připravila jsem jí, nebo jeho o život. O možnost dýchat, vyrůstat. Co kdyby...se moje rodiče kdysi rozhodli stejně? Teď bych nežila. Neexistovala bych.
Noci byli moc dlouhé. Plné výčitek, občas bolestivých křečí v podbřišku.
Pozdě. Rozhodla ses.
*
Jak tohle skončí? Prozradím vám to.
Ona to nezvládne.
Za několik dní se vrátí domů že školy. Nikdo nebude doma. Zavře se do pokoje a zhroutí na zem. Už nemá vůli, její tělo je vyčerpané. Ztratí se hluboko uvnitř a zároveň se bude snažit být co nejdál. Od sebe, všeho.
A v hlavě jediné.
Nechci...už nechci.
*
The end.
Jenom dodatek. Nejsem proti potratum. Můj názor je, že jediná osoba, která se k tomu může vyjadřovat je ta, které se to týká. A že nemám nejmenší tušení, co bych dělala já.
*


I´m the lucky one

1. května 2011 v 15:47 | L.o.u |  ...My World...
Píšu a píšu..a mažu. Takže výsledek je...nic.
Dělám chyby, zapomínám na následky..a dělám další chyby. Nepoučitelná.
A připadám si jak v telenovele. Nebo školce.
Fernando mě má asi rád. Ale já mám ráda Josého, kterej má jen tak mimochodem rád Catarinu, která ale chodí s Don Juanem.
Error. Kolik mi je? 13? Vážně teď budu řešit tohle?
Kde to všechno je..? Áno správněě...přímo tam.
*
Čárymáry. Strávený s E. Jako vždy se věci vymkli kontrole a já na poslední chvíli sháněla, kde přespat. Protože mi ujel bus. Protože mi E. přeřídila hodiny na mobilu abych s ní šla vybrat spodní prádlo, protože se tu noc viděla s M.
A ve dvě mi přišla sms, že mi V. oholí kníra.
Bez kontextu, těžké pochopit.
Jenom pro informaci. Nepila jsem. A stejně mi skoro tekly slzy smíchu. S E., je to tak vždycky.
Jsem šťastlivec, že jí mám.
Vypadá to jako hépy článek? Snaha byla.
*
Btw: Drahá Š., strašně ti to přeju. Nemysli si opak:P Mám chuť za tebe skákat do vzduchu a smát se:) Protože kdoví..:P