Věnováno E., na odreagování, na tebe tam ale bude málo krve.:P Miri, která nepíše a nepíše. Grace, která to číst nejspíš nebude a Š., kterou to číst donutim :D
Lole, která pozná, kde jsem vzala inspiraci ;D A všem dobrovolníkům...budu ráda za kritiku:)
Soundtrack dole ;P Linkin Park-Given up.
*
Protože tohle nenávidí všichni, bez vyjímky.
*
Chodba. Asi sto metrů dlouhá. Po stranách několik dvěří. Zevnitř se ozýval křik. Plný bolesti. Semtam pláč. Skulinkou pod některými, dokonce tekl potůček krve. Z těch už se ale neozývalo nic.
Ale já se ani nepodíval okýnkem dovnitř. Nelitoval jsem těch lidí, nezajímali mě. Měl jsem jít rovně, pokračovat v cestě a to jsem také udělal.
Zdi byli šedivé, vlhkost ve vzduchu, na některých místech už opadala omítka.
Šero. Jen několik blikajících žárovek, visících ze stropu. Chladno. Bezútěšné místo. Konečně jsem došel ke dveřím na konci té chodby. Zmáčkl kliku.
*
Na druhé straně byl po mé pravé ruce automat na lístky.
Nijak mě to nepřekvapilo. Přestože nevím, jak jsem se sem dostal, kde jsem, nebo dokonce jak se jmenuji, slepě si beru své pořadové číslo a stoupám si do fronty. Přede mnou řada lidí. Kolik? Celkem 6,189 663. (Nad mojí hlavou je velká tabule ukazující, kdo je další.)
Nikdo nemluvil. Jen se po chvíly řada o kousek posunula.
Neodejdu. Proč?
Protože teď jsem loutkou bez možnosti volby. Nezeptám se ostatních, co je ve předu. Co je v místnosti do které se mám dostat. Semtam netrpělivě přešlápnu na místě a v hlavě prázdno. Jak to už v dlouhých frontách bývá. Za mnou chlapík v saku, uhlazený, se stejně nepřítomným pohledem jako já. Předemnou strará žena se zacuchanými hnědými vlasy, prostě neupraveným zevnějškem. Já měl modrou opranou mikinu, džíny, ponožky. Bez bot.
Za jakou dobu jsem se dostal do půlky té fronty? Snad věčnost? Apatické popocházení dopředu, kolem nic, čím by se dal zabít čas. Tohle je snad horší než smrt. Pobolívá mě za krkem, už téměř necítím nohy. Jestli něco opravdu nenávidím, je to právě čekání. Nervozita stoupá. Vzdychl jsem, po milionté změnil postoj. Hlava se mi snažila něco říct..ale já už dávno nebyl schopen myslet. Několik minut zabavení sledováním blikající žárovky, než mě začalo štvát, že bliká.
*
Poslední dva lidé přede mnou. KONEČNĚ. Na zemi byla rudá čára /přitupujte prosím po jednom/ a za přepážkou žena v černém kostýmku. Úhledný drdol, perfektní make up. Stále ještě netuším, na co vlastně čekám. Co tak cenného a důležitého je za těmi dveřmi, že to stojí za tohle čekání? Přistoupil jsem k ní, podal pořadové číslo a zeptal se na to. Šance, že mi to řekne, je mizivá.
Mile se usmála. Copak vy si to nepamatujete? Zvedla obočí.
Můj zmatený výraz jí nevyvedl z míry.
Ale ovšem, že ne. Řekla si spíše pro sebe. Vyhrňte si prosím rukávy.
Udělal jsem to a spatřil vpichy. Kde se tam vzali? Já přece nejsem...feťák.
Opět se usmála.
Ale ovšem, že jste! A taky dealer. Vlastně...byl jste.
Prosím, teď projděte turniketem a vstupte do dveří.
Ale..
Prosím, nedělejte problémy a vstupte do dveří, opakuje nekompromisně.
Stále zmatený, dělám co řekne. Vcházím. Dveře se za mnou zavřou. Je to zatuchlá hnusná místnost, opět šedivá, plná plísně, na stěnách graffity a na zemi tlející odpadky. Ze stropu visí žárovka.
Ale uprostřed toho všeho bordelu, stojí křehký skleněný stolek s televizním ovladačem.
Beru ho do ruky, mačkám tlačítko on/off.
V tom okamžiku se zdi kolem začnou bortit.
Skryji svůj obličej před prachem a kouřem a když opět otevřu oči, vidím úplně jiný svět a dýchám čerstvý vzduch.
Stojím na předměstí. Měl bych to tu znát?
Jsou tu rodinné domky, stromy. Bílé laťkové ploty a skvěle udržované trávníky. Jako ve snu se s otevřenou pusou rozhlížím kolem. Začíná mi to být povědomé. Prší a já opět naberu do plic svěží vzduch. Jedna z těch ulic, kde se nikdy nic neděje. Maximálně pár pokut za rychlou jízdu.
Ze všech různých míst...co dělám zrovna tady? A proč nemám ty za*raný boty?
Sednu na obrubník, pozoruju dění kolem. Slyším klapání podpatků. Po chodníku běží zrovna nějaká zrzka. Nemá deštník a tak si hlavu kryje kabelkou. S opovržením mě sleduje, póvl, myslí si. Nebo lituje, těžko říct. Ještě víc zrychlí.
Cítím se divně omámený. Všimnu si použité stříkačky ležící vedle mě, nohou jí skopnu do kanálu. To jsem si právě píchl? Asi ano..
Uslyším skřípění brzd.
Ridič wolfswagenu nezvládá řízení na mokré silnici a vpálí to rovnou do stromu, jen kousek ode mě. Trosky auta a střepy letí do všech stran. Pronikavý ženský křik. Zrzka se kácí k zemi.
Nejspíš jí zasáhl jeden z těch letících kusů, zatímco mě se všechny jako zázrakem vyhli. Stoupnu si. Chtěl bych běžet za ní a pomoci jí.
Pletou se mi nohy, okamžitě padám na kolena. Moc silná dávka. Vidím rozmazaně, no tak, soustřeď se...vstaň! Ale...proč to KU*VA nejde? Tělo protestuje.
Ležím na silnici, neschopen pohybu.
To poslední co vidím je tělo zrzky někde v dálce, promiň, nemůžu teď pro tebe nic udělat, cítím déšť a slyším tlukot vlastního srdce. Je neuvěřitelně rychlí a když se dostane až k hranici neúnosnosti, najednou přestane bít. Chvíly to ticho poslouchám.
Ulice mizí.
*
Opět stojím před nějakými dveřmi.
Takže..proto jsem..? Začíná mi to všechno docházet. Zrzka...řidič..
Dávalo to smysl.
Přehnal jsem to..nemohl jim pomoct...byl mimo, srdce to nevydrželo. V mé hlavě se ale bortí ještě jedna zeď. Kolikrát už jsem viděl to předměstí? Kolikrát už jsem čekla v té frontě? A kolik pořadových čísel jsem už držel?
Mačkám další kliku těch dalších dveří v obavě, co bude za nimi. Teď už mám vážně strach. Nádech.
*
Výdech.
Vcházím do chodby. Po mé pravé ruce je automat na lístky a tak si beru pořadové číslo.
Přede mnou fronta lidí, kterou musím vystát. Cože? Při pohledu na číslo se mi zatočí hlava.
Proč tu asi musím čekat? Opět na nic nemyslím. Tohle opravdu nesnáším, prostě peklo.
Zařadím se ale poslušně do fronty.
Tss. tady budu čekat snad celou věčnost.
*
Proč? Protože unikl ze svého vlastního pekla, do jiného.
*
The end.
Shit. Na mě docela dlouhý.
Blahopřeji všem, kdo se dostali až sem a pochopili to ;D
Btw: kdo ví, proč neměl boty? :P
Máte u mě za to kostičku čokolády.
*
Komentáře
1Žabina * | Web | 11. května 2011 v 9:38 | Reagovat
Jůů. Kostička čokolády nestojí za namáhání mé hlavy, já chci celou
A já ze začátku myslela, že jde do koncentráku ... taky vím, kde jsi vzala insipiraci ty zed v mý hlavě ... proč neměl boty? ehm... sakra soustřed se xD... tak bud mu bylo horko, tak si je sundal, nebo měl moc velkou nohu a žádný nesehnal, nebo je někde zfetovanej ztratil, nebo mrtvoly se pohřbívají bez bot, tak mu je vzali a nebo měl moc velký podpatky tak už o vzdal, štastnej to člověk xD
Dokonalost! samosebou vím odkud inspirace pochází a strašně se mi líbí jak jsi to využila :) Proč nemá boty? hmm.. počkej přemýšlím... tak nic asi žádná čokoláda nebude.. Jinak moc děkuju za pochvaly ke grafice. To že ten wall je teď na tvé ploše je mi ctí! A ještě ke Twitteru - tak nějak jsem si myslela, že to budeš ty, ale nebyla jsem si pořádně jistá jdu si tě přidat
4Essi říkající si Grace, mometálně spící | 14. května 2011 v 18:22 | Reagovat
Grace čte! A je ráda že přečetla, teď mi ale nedá spát, že nemá boty. Myslím, že to nebude z žádných pozemských nudných důvodů, nebo snad jo?!
Taky jsem se rozhodla nepsat deníky.. protože spím.
Jůů. Kostička čokolády nestojí za namáhání mé hlavy, já chci celou