Červen 2011

Bye, bye...and die

30. června 2011 v 17:55 | Lou |  ...My World...
Hi fellas
I´ve got no wings, to fly away, but there are trains...
SupernaturalCon mě čeká...
Kdo by tušil...že když jsem to před 3/4 rokem slíbila E., že to fakt vyjde.
Vyznáte se někdo na hlavnim nádraží? Já ne.
Tss. Vidlák ve víru velkoměsta.
Prej tam nemám nikde postávat a čučet....mysleli by si...že sem paní prostitutka.
Haha.
Nemůžu shrnout...co všecko se v posledních týdnech dělo. Je to až...zarážející.
Anyway.
Vízo stojí za ho*no, moje brigáda mi vydržela hodinu, mám tik v oku, jsem překvapivě švorc, Stephen King je geniální a Jack Nicolson je prostě skvělej psychopatickej herec.
Bye guys;)
(povšimněte si malého fešného smajlíka za slovem guys)
Btw: Blbne...blbne to...nemůžu psát žádný komentáře...my dear friends.
(Áno, ty nejdebilnější výmluvy...bejvaj pravdivý, že)
*



Fake

25. června 2011 v 23:37 | Lou |  ...My World...
So guys;)
Píšu. Ale promiň E., horor to neni:)
Song: LP-Somewhere I belong
*
Znovu se otřásla zimou a na rukou se objevila husí kůže. Otevřené okno. Její unavené oči s temnýma kruhama od špatně odlíčené řasenky sledovaly bílou obrazovku počítače. V krku jí škrábalo, kouř z cigaret udělal své. Třásly se jí ruce. Odhlaš se, on stejně nenapíše. V posledním roce ztratila všechny zbytky své naivity a to jediné co zůstalo byla hořkost a odstup.
Život jí právě začínal, tak proč to vypadá, jako by končil?
Ne. Tohle nebyl konec, ale plýtvání.
*
Nedělní odpoledne. Krásné, slunné. Všichni vyráželi ven, nebo se unaveně vraceli z kalby.
Bylo tu hodně lidí, ale nikdo.
Bylo tolik možností, co dělat, ale žádná.
Apatie, neschopnost.
*
Ta studená záře z obrazovky osvětlovala fotku na okraji stolu. Smějící se postavičky.
Ironie, co až vhání slzy do očí.
Jsou jen šťastné začátky. Konce nikdy.
*
Vážně si myslíš, že se něco změní prostě samo od sebe? Že to, co je teď je nastálo?
Doufej, věř...cokoli...ale každá další porážka bude o to trpčí a s každým dalším stejným dnem budou síly ubývat.
A pak slovní spojení falešný úsměv získá úplně nový rozměr. A v tom případě hodně štěstí, až budeš hledat důvody pro ten upřímný.
*
Všichni by jsme něco chtěli, ne všichni to dostaneme. To není špatně.
Špatně je, když se přestaneme snažit. A mnohem horší je, nechtít už nic.
*
Tahle noc ještě neskončila.
A jestli se zbaví toho vzteku, smutku a ostatních s*aček...
Co když už nezůstane nic..?
*
Příjde vám to moc pesimistický? Jo. Mě taky.
*

Anatomy of strawberries

9. června 2011 v 23:42 | Lou |  ...My World...
Hi again
Věnováno Š., která má tohle téma ráda:) (a né, nevěnuju ti to jenom proto, aby sis to musela přečíst :D)
Písnička dole:)
*

Je to jako jedna z těch retro vzpomínek. Tak vzdálená, přesto ucítíš tu vůni, spatříš to, co kdysi a nadechneš se stejného vzduchu. Je tak živá, že se na chvíly opět staneš tou osobou.
Slunce ti svítí do očí, zatímco ty procházíš záhonem s jahodami. Vše voní létem. K jedné se sehneš a odhrneš si dlouhé vlasy, které ti padají přes rameno.
Malá holčička, která se o nic nestará. Ráno se probudí, večer jde spát. Na tváři dolíčky, úsměv na rtech. Kdo se stará o zítřek? Žije dneškem. S přáteli často zmizí na celý den. Nevinné dětské hry.
Neví nic o nebezpečí. O lidech, co by jí mohli ublížit.
Má na výběr z tolika světů. A když jí nějaký omrzí, prostě přejde do jiného. Má sny, které, jak věří, se splní.
V prstech svírá jahodu a zkoumá jí. Má téměř tvar srdce. Pečlivě si prohlíží zrníčka a pak se do ní zakousne. Bílý vnitřek. Je sladká a šťavnatá.
Utrne další.
Touží být už dospělá a když pak vyroste, uvědomí si, jak krásné to bylo.Těsně před usnutím slyšela tolik příběhů. Tolik pohádkových bytostí, jí provázelo do snů a ona chtěla jít s nimi. Po čase si ale uvědomí, že právě tohle byla ta pohádka. Lidé kolem ní, co jí milují a kteří po čase postupně budou mizet. Pryč. A ona už je nikdy nespatří. Proto si zapamatuj jejich tváře a úsměvy a oni příjdou, až budeš snít.
Zůstanou jen fotky a vzpomínky.
A smutný pocit, že už to nemůžeš vrátit.
Život jde dál. Za několik let, až bude mít děti, bude jim říkat ať si užijí každý den, ale oni už budou chtít být dospělí. A ona si jen pomyslí, že není zas tak o co stát.
A možná, až bude chodit jen stěží, ztratí schopnost se zhluboka nadechout. Se jí z očí začnou řinout slzy, při vzdálené vzpomínce, jak kdysi jako malé dítě trhala jahody a smála se na celý svět, protože jí připadal nádherný.
*
Pro všechny, kteří rádi vzpomínají, ale i pro ty, kteří si to moc neužili.
Days are shorts.
Enjoy them, if you realized it...


Bitter x sweet

2. června 2011 v 1:20 | Lou |  ...My World...
Tohle je pro tebe, drahá E.
Snad oceníš, že jsem si spešl kvůli tobě vygůglila podrobnosti :D
Písnička dole.
*
To pípání. Nejdříve má stejný rytmus, takový uklidňující. A pak se zrychluje a zrychluje.
Začíná mě to štvát. Po chvíly otevřu oči, rozhlédnu se po nemocničním pokoji a začínám si vše uvědomovat. Ale konec příběhu je pořád nejasný. Všímám si gumové trubičky vedoucí z mé ruky, nahoru, do kapačky. Proč tam je?
Dveře se otevírají. Vstupuje drobná dívka se zarudlýma očima. Moje sestra. Netváří se smutně ani soucitně. Spíš naštvaně. Vlastně to vypadá, že do mě každou chvíly začne bušit.
V tu chvíly mi svitne.
Mlčím, sleduji jí. Nemám, co bych vysvětloval. Vždycky jsem byl sobec a ona to ví.
Nevidí v mých očích žádnou lítost, ani radost že jí vidím a tak se na mě jen s opovržením naposledy zadívá, vyjde z pokoje, práskne s dveřmi.
Zůstal jsem v pokoji sám. A to pípání mi jen připomíná, že jsem selhal.
*
Před dvěma týdny:
Začalo to nevinně. Postupně. Ničeho jsem si nevšiml. Z mého obvyklého litru vody, nebo čehokoli jiného se staly téměř tři.
Pak to pokračovalo otupělostí a naprostým nedostatkem sil. Místo flákání venku a ponocování bůhví do kolika, jsem v osm odpadl.
Prostě blbej týden.
Ale když jsem téměř omdlel nad testem z matiky, byl čas to řešit.
Po pouhých několika dnech sedím v ordinaci, v uších mi zvoní, vidím doktorku otevírat ústa, ale moje myšlenky se vrací k jedinému slovu. Diabetes. Bohužel si uvědomuji, co to znamená. V naší rodině to není nic nového.
Útržky...není to nic hrozného....prakticky stejný život....ale musíte....a hlavně dieta...dám vám leták...injekce...vyvarujte se...blabla.
Usmívá se. Nejspíš mě tím chce utěšit. Kolikrát už to říkala? Kolikrát už se tu lidé rozbrečeli?
Já ne. Já se zvedám a odcházím na vzduch. Beze slova. V 5 minutách až moc informací.
Čerstvý vzduch. Okamžitě vyndavám krabičku cigaret, s třesoucíma se rukama jednu vytahuju a po kapsách hledám zapalovač. Zapálím, potáhnu, přemýšlím. Někdo ke mě jde. Vidím černé tenisky. Eva.
Beze slova mi odcvrnkne cigaretu. Zvednu hlavu. Prosebný pohled. Aspoň poslední...
Jen se kysele usměje. Zapomeň bráško. Bere mi celou krabičku, snaží se mě zatáhnout zpátky do ordinace. Říká, že bych si to měl poslechnout a tak jí s ironií v hlase připomenu historky naší tety o tom, jak jí cukrovka vzala všechny radosti života. Víc slyšet nepotřebuju.
Ignoruje, mele si svoje.
Nechávám jí tam, jedu domů autobusem. Musím si urovnat věci v hlavě.
Žádná cola. Žádný cigarety. Jasně, mohl bych kouřit tajně, ale Eva to vždycky pozná. A o její seš-to-ale-blbec pohled nestojím. Žádný alkohol. ŽÁDNÝ ALKOHOL. Sbohem čokoládo ke snídani i večeři. Sbohem...jak to říkala milovaná tetička...všechny věci, co dělají život sladkým. Kdyby to do nás pořád necpala...
Na předposlední zastávce se rozhoduji. Skusím to. Je tu přece tolik jiných pěkností.
*
Po týdnu:
Ten řád. Ten pitomej řád. Tohle né...a tohle jó..a bacha na..
Takhle to bude pokračovat...na furt.
Probudím se uprostřed noci s hladem. Bezmyšlenkovitě otevírám ledničku a beru kousek dortu z Eviných narozenin. V polovině mi to dojde. Bohužel Evě taky. Stojí ve dveřích, rozcuchaná, rozespalá. To jí ale nebrání v tom, aby na mě začala ječet. Ty KRETÉNE! Co blbneš?!
Promiň, já si to neuvědomil...vysvětluji zmateně.
Má mě ráda, jen to dává zvláštně najevo.
O dvě minuty později jedeme pro jistotu do nemocnice. Všechny vytáčím. Eva zítra píše důležitej test a místo potřebného spánku se musí otravovat se mnou. Rodiče by za dvě hodiny vstávali do práce. A já...
se cítím mizerně.
Právě v téhle chvíly mě to napadlo. Jen to prolétlo hlavou bez zastavení. Ale o hodinu později, při odjezdu domů, se ta myšlenka vrátila.
Byl to mizerný, opravdu mizerný den.
Bohužel, další den, další a další den, nebyl lepší. Mám chuť si vypíchnout oči pokaždé, když jdu kolem cukrárny, když vidím spolužáky cpát se čokoládou. Někteří, co nevědí, mi nabízejí. A já jen se skřípěním zubů odmítám, protože mám pár celozrnejch rohlíků. Odmítám cigarety, odmítám v sobotu večer chodit do baru. Dávám si takový pozor...že si po nějaké době uvědomím, že jediné, co celé dny dělám je dávat si pozor.
Uběhly dva týdny. Sedím sám doma, předemnou láhev vína, krabička cigaret a papír.
Poslední zoufalý pokus mít vládu nad svým životem. Neřekl bych to nahlas, ale jsem na dně.
Dříve nebo později bych ty pravidla porušil. A pak zase. Dokázal bych to, kdyby kolem mě nebylo tolik příležitostí, vykašlat se na dietu. Nesměl bych číst noviny, koukat na televizi. Nemám tak silnou vůli. Což je jen špatná fráze, prostě výmluva.
Stáhne se mi hrdlo a zároveň se mi chce zvracet.
Nepřemýšlel jsem tak dlouho, abych si uvědomil následky. Ani abych něco napsal na ten papír. Prostě napustím vanu, vykouřím pár cigaret, vypiju láhev, dvě. Kousek čokolády.
Dopotácím se do koupelny. Voda zatím vychladla, šero. Klid, ticho. Hlava se točí, začínám upadat do bezvědomí, tělo se potápí pod hladinu. Ale já mám tolik promile že...
Poslední co slyším je kapání špatně dotáhlého kohoutku a bouchnutí dveří. A pak...už nic.
*
Tak to začalo. Takhle to nekončí.
Téměř zázrak, že jsem přežil.
Teď, na lůžku, bez úcty, s nápisem sebevrah na čele, bez jakékoli podpory, kterou si stejně nezasloužím, leží sobec a marně se snaží usnout.
*
Rád bych řekl, že tohle končí tím, že pochopím,jakou blbost jsem udělal.
Rád bych řekl, že tohle všechno bylo jen kvůli diabetes. Jen další maličkost, co se přidala k hromadě maličkostí a společně vytvořily hromadu.
Bohužel jsem teď na jednom uzavřeném oddělení.
Ten kluk...znals ho..tak ten prej..se pokusil o....jo...ubožák....něco podobného si teď asi vykládají po škole. A každý něco přidá.
Jaká škoda, že se nikdy nedozvím všechny ty drby. Najdu způsob, jak se odtud dostat. To poslední, co bych chtěl vidět, jsou čtyři bílé stěny a mříže v oknech.
Najdu si způsob a pak...
Jsem sobec. A vždycky jsem jím byl...ale to už vy, přece víte.
A moje rodina, to o měsíc později také pochopila.
*
Tak, drahá E. Doufám, že se alespoň trošku líbilo:)
Věnování diabetikům: nemyslím si nic, co hlavní postava. E. jen chtěla smutný příběh s blbym koncem. Což se mi myslim....povedlo.
Ještě jedno btw: opravdu neuznávám sebevraždy...a nezáleží na tom, jak moc o nich píšu xP Prostě né.