Tohle je pro tebe, drahá E.
Snad oceníš, že jsem si spešl kvůli tobě vygůglila podrobnosti :D
Písnička dole.
*
To pípání. Nejdříve má stejný rytmus, takový uklidňující. A pak se zrychluje a zrychluje.
Začíná mě to štvát. Po chvíly otevřu oči, rozhlédnu se po nemocničním pokoji a začínám si vše uvědomovat. Ale konec příběhu je pořád nejasný. Všímám si gumové trubičky vedoucí z mé ruky, nahoru, do kapačky. Proč tam je?
Dveře se otevírají. Vstupuje drobná dívka se zarudlýma očima. Moje sestra. Netváří se smutně ani soucitně. Spíš naštvaně. Vlastně to vypadá, že do mě každou chvíly začne bušit.
V tu chvíly mi svitne.
Mlčím, sleduji jí. Nemám, co bych vysvětloval. Vždycky jsem byl sobec a ona to ví.
Nevidí v mých očích žádnou lítost, ani radost že jí vidím a tak se na mě jen s opovržením naposledy zadívá, vyjde z pokoje, práskne s dveřmi.
Zůstal jsem v pokoji sám. A to pípání mi jen připomíná, že jsem selhal.
*
Před dvěma týdny:
Začalo to nevinně. Postupně. Ničeho jsem si nevšiml. Z mého obvyklého litru vody, nebo čehokoli jiného se staly téměř tři.
Pak to pokračovalo otupělostí a naprostým nedostatkem sil. Místo flákání venku a ponocování bůhví do kolika, jsem v osm odpadl.
Prostě blbej týden.
Ale když jsem téměř omdlel nad testem z matiky, byl čas to řešit.
Po pouhých několika dnech sedím v ordinaci, v uších mi zvoní, vidím doktorku otevírat ústa, ale moje myšlenky se vrací k jedinému slovu. Diabetes. Bohužel si uvědomuji, co to znamená. V naší rodině to není nic nového.
Útržky...není to nic hrozného....prakticky stejný život....ale musíte....a hlavně dieta...dám vám leták...injekce...vyvarujte se...blabla.
Usmívá se. Nejspíš mě tím chce utěšit. Kolikrát už to říkala? Kolikrát už se tu lidé rozbrečeli?
Já ne. Já se zvedám a odcházím na vzduch. Beze slova. V 5 minutách až moc informací.
Čerstvý vzduch. Okamžitě vyndavám krabičku cigaret, s třesoucíma se rukama jednu vytahuju a po kapsách hledám zapalovač. Zapálím, potáhnu, přemýšlím. Někdo ke mě jde. Vidím černé tenisky. Eva.
Beze slova mi odcvrnkne cigaretu. Zvednu hlavu. Prosebný pohled. Aspoň poslední...
Jen se kysele usměje. Zapomeň bráško. Bere mi celou krabičku, snaží se mě zatáhnout zpátky do ordinace. Říká, že bych si to měl poslechnout a tak jí s ironií v hlase připomenu historky naší tety o tom, jak jí cukrovka vzala všechny radosti života. Víc slyšet nepotřebuju.
Ignoruje, mele si svoje.
Nechávám jí tam, jedu domů autobusem. Musím si urovnat věci v hlavě.
Žádná cola. Žádný cigarety. Jasně, mohl bych kouřit tajně, ale Eva to vždycky pozná. A o její seš-to-ale-blbec pohled nestojím. Žádný alkohol. ŽÁDNÝ ALKOHOL. Sbohem čokoládo ke snídani i večeři. Sbohem...jak to říkala milovaná tetička...všechny věci, co dělají život sladkým. Kdyby to do nás pořád necpala...
Na předposlední zastávce se rozhoduji. Skusím to. Je tu přece tolik jiných pěkností.
*
Po týdnu:
Ten řád. Ten pitomej řád. Tohle né...a tohle jó..a bacha na..
Takhle to bude pokračovat...na furt.
Probudím se uprostřed noci s hladem. Bezmyšlenkovitě otevírám ledničku a beru kousek dortu z Eviných narozenin. V polovině mi to dojde. Bohužel Evě taky. Stojí ve dveřích, rozcuchaná, rozespalá. To jí ale nebrání v tom, aby na mě začala ječet. Ty KRETÉNE! Co blbneš?!
Promiň, já si to neuvědomil...vysvětluji zmateně.
Má mě ráda, jen to dává zvláštně najevo.
O dvě minuty později jedeme pro jistotu do nemocnice. Všechny vytáčím. Eva zítra píše důležitej test a místo potřebného spánku se musí otravovat se mnou. Rodiče by za dvě hodiny vstávali do práce. A já...
se cítím mizerně.
Právě v téhle chvíly mě to napadlo. Jen to prolétlo hlavou bez zastavení. Ale o hodinu později, při odjezdu domů, se ta myšlenka vrátila.
Byl to mizerný, opravdu mizerný den.
Bohužel, další den, další a další den, nebyl lepší. Mám chuť si vypíchnout oči pokaždé, když jdu kolem cukrárny, když vidím spolužáky cpát se čokoládou. Někteří, co nevědí, mi nabízejí. A já jen se skřípěním zubů odmítám, protože mám pár celozrnejch rohlíků. Odmítám cigarety, odmítám v sobotu večer chodit do baru. Dávám si takový pozor...že si po nějaké době uvědomím, že jediné, co celé dny dělám je dávat si pozor.
Uběhly dva týdny. Sedím sám doma, předemnou láhev vína, krabička cigaret a papír.
Poslední zoufalý pokus mít vládu nad svým životem. Neřekl bych to nahlas, ale jsem na dně.
Dříve nebo později bych ty pravidla porušil. A pak zase. Dokázal bych to, kdyby kolem mě nebylo tolik příležitostí, vykašlat se na dietu. Nesměl bych číst noviny, koukat na televizi. Nemám tak silnou vůli. Což je jen špatná fráze, prostě výmluva.
Stáhne se mi hrdlo a zároveň se mi chce zvracet.
Nepřemýšlel jsem tak dlouho, abych si uvědomil následky. Ani abych něco napsal na ten papír. Prostě napustím vanu, vykouřím pár cigaret, vypiju láhev, dvě. Kousek čokolády.
Dopotácím se do koupelny. Voda zatím vychladla, šero. Klid, ticho. Hlava se točí, začínám upadat do bezvědomí, tělo se potápí pod hladinu. Ale já mám tolik promile že...
Poslední co slyším je kapání špatně dotáhlého kohoutku a bouchnutí dveří. A pak...už nic.
*
Tak to začalo. Takhle to nekončí.
Téměř zázrak, že jsem přežil.
Teď, na lůžku, bez úcty, s nápisem sebevrah na čele, bez jakékoli podpory, kterou si stejně nezasloužím, leží sobec a marně se snaží usnout.
*
Rád bych řekl, že tohle končí tím, že pochopím,jakou blbost jsem udělal.
Rád bych řekl, že tohle všechno bylo jen kvůli diabetes. Jen další maličkost, co se přidala k hromadě maličkostí a společně vytvořily hromadu.
Bohužel jsem teď na jednom uzavřeném oddělení.
Ten kluk...znals ho..tak ten prej..se pokusil o....jo...ubožák....něco podobného si teď asi vykládají po škole. A každý něco přidá.
Jaká škoda, že se nikdy nedozvím všechny ty drby. Najdu způsob, jak se odtud dostat. To poslední, co bych chtěl vidět, jsou čtyři bílé stěny a mříže v oknech.
Najdu si způsob a pak...
Jsem sobec. A vždycky jsem jím byl...ale to už vy, přece víte.
A moje rodina, to o měsíc později také pochopila.
*
Tak, drahá E. Doufám, že se alespoň trošku líbilo:)
Věnování diabetikům: nemyslím si nic, co hlavní postava. E. jen chtěla smutný příběh s blbym koncem. Což se mi myslim....povedlo.
Ještě jedno btw: opravdu neuznávám sebevraždy...a nezáleží na tom, jak moc o nich píšu xP Prostě né.






Ta holka... znalas ji... tak ta prej... se pokusila o... jo... ubožačka...