Hi guys;)
Tak E., něco pro tebe..:) Konečně ses dočkala, tak snad tě to bude bavit :D
*první pokus o horor*
Poznámka autora: kámo, je to ku*va dlouhý!
Song dole.
Aj překlad: sedmikrásky
*
Sedmikrásky. Desítky malých bílých kvítků, kolem domku na okraji vesnice, jejíž jméno není důležité. Rostly tam snad odjakživa a vyvolávaly úsměv a údiv všech, kdo je spatřily.
Kdo tu vlastně bydlí? Už mnoho let dům patřil jedné rodině. Teď však jeho současná a poslední obyvatelka usíná v podkroví a rukou omylem shazuje hořící svíčku na zem.
Koberec okamžitě vzplane jasným plamanem a žena, jejíž tělo už je moc unavené a nohy slabé, umírá v tomto ohni. Ale nechává dopis.
A dům se dostává do rukou nové majitelky.
*
Jestli jsem někdy měla k někomu opravdu blízko, byla to ona. Věděla jsem o ní téměř vše. Proto mě překvapilo, když jsem ve schránce domova mládeže, ve kterém jsme žily, našla dopis s jejím jménem. Podle jejích slov, nikoho neměla.
Předala jsem jí ho a ona ho chvíly zkoumala a převracela. "Tak už to otevři!"
Roztřeseně roztrhla obálku a přelétla text očima. Nechápavý výraz vystřídalo překvapení a potom vztek.
Četla nahlas. Byla to závěť.
S domem někde na kraji světa zdědila i dost peněz na nájem na mnoho let dopředu. S úšklebkem se na mě podívala a z podpostele vyndala tašku. "Jdeš se mnou?"
Byla šílená a až moc spontánní, proto nebylo chytré jí odporovat.
Se zavřísknutím jsem souhlasila.
*
Po měsíci zařizování, jsme v jeden sobotní večer nastoupily do vlaku. Zamyšleně koukala z okénka a já jen mohla odhadovat, co se jí honí hlavou. Pak zavřela oči, strčila si sluchátka do uší a nejspíš se v duchu loučila.
Já se zaposlouchala do hluku, co vydával vlak. Pod sebou jsem cítila jak se řítí po kolejích a vnímala sílu, díky níž by si s jakoukoli lidskou bytostí pohrál jako s hadrovou panenkou a roztrhal jí na kousky. Té síle se nešlo ubránit. Obrovký železný kolos se řítil dál a nás čekala ještě několika hodinová cesta předstíraného spánku, protože obě jsme měli hodně věcí k přemýšlení.
*
S trhnutím jsem otevřela oči. Vlak se skřípěním zastavil. Ona, říkejme jí S., už se natahovala po tašce. Vystoupily jsme na malém vlakovém nádraží. Z hlavní budovy už téměř opadala všechna omítka a koleje pomalu zarůstaly trávou. Projít vesnicí netrvalo ani půl hodiny. Za to dojít k domu hodinu rovnou.
Cestou si S. odchytla místního a vyptávala se. Dozvěděla se jen to, že dům byl kdysi školka a že v podkroví hořelo. O majitelce nevěděl téměř nic. Popřál nám šťastnou cestu a pak šel svou vlastní.
Dům.
Vypadal opuštěně a trošku nepatřičně uprostřed té prázdné krajiny. Uchváceně jsem si prohlížela všechny ty sedmikrásky kolem. V oknech se odráželo slunce, v okapech plevel, zelená barva na dveřích se místy sloupala, šli špatně otevřít a uvnitř to smrdělo zatuchlinou.
Já otevřela všechna okna a dovnitř zavál příjemný teplý vzduch.
Co všechno se tady asi stalo? Kdo byli tví obyvatelé?
S. stála u knihovny. V ruce zaprášené fotoalbum plné černobílých postaviček. Možná jsem zahlédla třpytící se kapky stékající jí po tvářích, ale to se mi nejspíše zdálo. Tohle byla její krev, její rodina. Za celou dobu, co jí znám, nikdy nebrečela. Né, předemnou. Pláč brala jako projev slabosti. Vyběhla jsem po rozvrzaných schodech do podkroví a nechala jí tam samotnou. Ještě byl cítit kouř a...ještě něco, co jsem neuměla zařadit. Tohle už každopádně nepůjde vyvětrat. Možná za pár let.
Kdysi bílé zdi,..teď už ale zčernalé od kouře, bez fotografií, bez obrazů. Paprsky slunce opět pronikly dovnitř oknem a celý pokoj se rozzářil. V rohu stál psací stůl. Nic víc. Zvědavě jsem otevřela první šuplík a vyndala balíček svázaných dopisů. Nic jiného tam nebylo. Tedy až na mapku vesnice. Kdo ví, z jakého důvodu si jí obyvatelka schovala.
S balíčkem těch dopisů jsem seběhla zpátky dolů a našla S., jak sedí čelem ke knihovně a kolem ní se válí desítky knížek a deníků. Sešeřilo se a místost vypadala ponuře. Knihovna, pruhovaný gauč, televize a na stropě visel květinový lustr.
Zatáhla jsem těžké závěsy a rozsvítila. S. mlčela, listovala dál deníkem.
Na zem házím balíček dopisů, mapku, a sedám si k ní. Ona mi tiše podává štos papírů.
Jsou na nich dětské kresby.
"To její sestra tady zařídila školku."
Řekla téměř neslyšně a vzdychla. Pak ledabyle ukázala na hromadu dalších papírů.
"Nechala si všechny ty výkresy, jako památku na ní. Zmizela. Bezdětná"
Zato tady..Anna..(cvrnkla do černobílé fotky a zvýšila hlas), měla jedno dítě, dceru. Bohužel, o ní tu neni kromě fotky ani jedna pos*aná zmínka."
"Co to je?" Vzala do rukou balíček dopisů.
"To bylo nahoře, v šuplíku".
"Pomůžeš mi?" Unaveně na mě mrkla a pár dopisů mi podala.
"Jasně."
Z první obálky jsem vyndala tří stránkový sloh. Malá písmena, papír hustě popsaný až do posledního volného místečka. Psáno ženou, muži. Byl to milostný dopis plný vět a klišé která normálně slýcháme jen ve filmech.
Nikdy nenašla odvahu ho odeslat.
*
Svraštila jsem čelo. Probudili mě sluneční paprsky a celé tělo mě bolelo. Pod sebou hromádku papírů. "Hmm..?"
Vedle mě S., která celou noc četla. Strhaný obličej stočila mým směrem.
"Ty magore, bež už spát!"
"Lenka. Moje matka se jmenovala Lenka, zamumlala. A když Anna zjistila že je její dcera těhotná, vyhnala jí pryč, z domu. Tady to píše! (prstem ukázala do dopisu).
Odfrkla si. "Je jasný, co bylo dál. Ona nemohla..nemohla se o mě postarat. Tak mě dala pryč.
A tady...vzala do rukou novinový výstřižek s krátkou, ale výstižnou zprávou: Smrtelná nehoda, milenci uhořeli v autě! Pod tím dvě jména.
"Ještě že si ta mrcha všechno schovávala"
Víčka jí klesala a ona na malé okamžiky ztrácela vědomí. Chytla jsem jí za paži a odtáhla k posteli. Bezvládně do ní spadla, stočila se do klubíčka a usnula. Byla v šortkách, ale já jí nepřikryla. Bylo horko. Blesklo mi hlavou, že až moc velké na osmou ráno.
Přešla jsem k oknu a uvědomila si, že sotva vysvitlo slunce.
To horko šlo zevnitř. Zevnitř domu.
Bylo to cítit ve vzduchu, to teplo. Rukou jsem otřela kapičky potu z čela a sáhla na topení. Bylo studené. Odkud to jde?
V obýváku bylo ještě více k nevydržení.
"Musím ven, na vzduch"
Několik metrů od dveří jsem se zarazila.
Vzduch byl najednou prosycený panikou. V tmavé chodbě nebylo téměř nic vidět, ale já do stínů dál upírala zrak. Adrenalin vlévající se do žil, nechopná pohybu, natož otočit se zády. Tenhle iracionální strach jsem neuměla ovládnout. Instinkt byl silnější než slabý šepot rozumu, že přece není čeho se bát. Buďto tam zůstaň, nebo okamžitě uteč. Rychle! RYCHLE!
Stále mě ochromoval strach a to nesnesitelné horko... jako bych stála přímo u otevřeného ohně. Chvíle, kdy víte, že se něco musí stát. Neúnosná hranice. K uším mi doléhaly kroky. Tiché nášlapy bosých nohou, které se lepily na linoleum. V tomhle okamžiku, nebo alespoň v několika dalších okamžicích už musím vidět, kdo ty zvuky vydává, musí vykročit ze stínu chodby.
Vzduch kolem prořízl hlasitý výkřik prosycený úzkostí a hysterií a já si uvědomila, že vychází z mých vlastních úst, vteřinu před tím, než jsem bezvládně, jako hadrová panenka sklouzla na podlahu a vysíleně lapala po dechu mi před očima nesouvisle běželi záblesky, momenty.
Lidé, jejihž emoce a činy zahlcovali mou mysl a mé srdce snad nemohlo bít rychleji.
Pak to přestalo.
Pokoj byl opět chladný, tichý. S odcházejícím žárem se sklidnil tep i dech a do mého těla se vracela síla.
Slunce už bylo vysoko na obzoru.
*
Konec první části






Miluju staré domy a ta písnička k tomu sedí.
Díky za poslední větu, už jsem se lekla že nechaš ten konec jen tak. Jsem zvědavá :).