My guys
Poslední. Kdo přečte a zkritizuje, má u mě čokoládu, kromě E., tý bych to vážně musela dát.
Edit.: fájn, fájn. Pro drahou E. ta čokoláda platí taky. Takže už si to přečteš? :D
Song dole.
*
Všichni jsme kdysi věřili. Že s příchodem noci z naší skříně, nebo z podpostele něco vyleze. S hlavou plnou fantazie, která si nevšímala rozumu. To, co nám kdysi tak nahánělo husí kůži, nutilo nás stuhnout a poslouchat, přestože jsme neslyšeli nic víc než splašený tlukot vlastního srdce, to jsme začali ignorovat. Vše obalit logikou. Jak by jsme také mohli připustit přítomnost něčeho, co nejde uspokojivě vysvětlit ani ovládnout. Proto teď nevidíme osobu v koutě pokoje, která tam nemá co dělat, vidíme jen vlnící se závěs, přestože okna jsou zavřená.
*
Mnoho let zpátky, když dům obývaly dvě malé holčičky, když jejich jediným problémem byl západ slunce, protože maminka chtěla, aby se vrátily domů...
Anna si vzpomněla na několik opravdu šťastných chvil, při pohledu na spálené tělo její sestry a tiše přísahala, že viník bude potrestán. Za to, co udělal jí, sestře i všem těm...znovu se jí vybavil zvuk padajícího kamení.
Jeden život tam právě skončil, ale ona v tu chvíly ještě nevěděla, že jeden taky začal. Pod jejím srdcem se brzy ozve tlukot dalšího. Narodí se jí holčička, Lenka. A té potom S.
-
Annina sestra vždy chtěla být učitelkou v mateřské školce. A tento sen se jí taky splnil. Pro děti by udělala cokoli. Snad i zemřela. Což se jí taky stalo.
Bouřka je blízko. Ona to věděla. Věděla, že dřív nebo později vojáci příjdou i do její vesnice. Věděla, že budou chtít vidět děti a že to neskončí dobře. Původ, rasa těch děcek, byl nežádoucí. Ale je tu přece starý důl. Může je tam schovat, než bouře ustane. Její sestra Anna je na chvíly pohlídá.
Jenže Annu zaplavil strach při pohledu na všechny ty vojáky. Musím se jít podívat na sestru...děti to určitě zvládnou...
Do dolu už se nikdy nevrátila. A děti z něj nikdy neodešli.
Do samého konce si to bude vyčítat..uvěřit vojákovi..co semtam zašel do jejich vesnice, popovídat si..., bylo tak snadné...říct mu vše co chtěl vědět..
Tak snadné jako pak počkat...až bude bezmocný..a...už jen sledovat, jak jeho tělo omotávají plameny, jeho křik se nese krajinou, kde ho nikdo neuslyší, nepomůže mu. A to poslední co muž uvidí, bude Annin obličej, plný satisfakce z toho, jak trpí.
Odplata.
*
Na sedmikráskách kolem domu si děvčata rozložila deku. Jedna se slunila, druhá prohlížela zbytek deníků. Zašlé žluté stránky šustily a z poloviny knihy vypadla mapa. S. si vzpomněla, že jí tam před časem bez prohlížení zastrčila. Roztáhla plánek.
Jako rudý vykřičník bijicí do očí, byl kousek lesa poblíž jejich domu zakroužkovaný propiskou. Snad místo, kde je zakopaný poklad? "Co je? " ozvala se druhá dívka.
S. se ušklíbla. " Chceš se projít? "
V žabkách obě dvě během několika minut zmizely za okrajem lesa. Jedna z nich držela mapu.
"Příště mě už neukecáš...stejně seš debil, mohly jsme se válet" Naštvaně vyhrkla dívka na S., když si odřela nohu o větev.
S. jen tiše zkoumala mapku. "Divný, v tom zakroužkovanym prostě nic neni. Jenom les".
"Teď by jsme tam měli být"
Sluneční paprsky prosvítaly skrz stromy a les příjemně voněl. Stály sice ve vyznačeném místě, ale nikde nic. Snad jen..
S. poslouchala to nepřirozené ticho. Zas tak hluboko nebyly...alespoň zvuky z vesnice k nim měli doléhat.
Na tváři ucítila slabou vlnu tepla. Nebyla ze slunečních paprsků, stály ve stínu.
Cítily to obě.
S. zastrčila plánek do kapsy, drala se skrz chroští, přímo za tím závanem horka. Čím blíže byli, tím víc si je obmotávalo. Dlouhé neviditelné teplé prsty je tahaly hlouběji do lesa, jako hadrové panáčky.
Kam nás to vedeš? Ozvala se druhá dívka. V tom momentě teplo opět vystřídal příjemný chladný vánek.
S. neodpověděla. Jen třeštila oči do dálky, do stínů. Spoza stromu totiž vyšla malá postavička. Dívenka s copánky. Čas se zpomalil. Zastavila u nich, vzhlédla s úsměvem k S.
"Ztratila ses?" Ta se k ní shýbla a klidně promluvila.
Dívenka zavrtěla hlavou, za to jí bezeslova nabídla malou ručku. Obě dívky na sebe mrkly, S. jen pokrčila rameny..chytla jí. Byla horká.
Následovaly jí, obě zmatené natolik, že ani nevnímaly kam jdou. Že pod dětskýma nohama nepraskla ještě ani jedna větvička. Její kroky..tak tiché a rychlé.
*
Blížily se k díře zející v zemi, z části zasypané kamením.
Dívenka spouští obě ruce podél těla, stočí oči k S. s prosebným výrazem.
Poté se ozve hlasitý dětský výkřik a S. si zakryje oči před návalem tepla a světla. Když je opět otevře, holčička je pryč a její spolubydlící sedí opřená o strom. Hlasitě oddechuje.
"V pohodě Illy?" S. k ní přisedla.
Dívka jí vystrašeně chytla za látku tílka a v jejích očích se zračil strach. Doslova jím přetékali.
Z hrdla se jí vydralo několik slov. S každým dalším bylo mrtvé ticho v lese ještě nesnesitelnější.
"Oni...oni měli plamenomety. Zabili všechny..do jednoho" Zavzlykala.
"Jak to víš Illy? Kdo ..kdo měl plamenomety? "
"Ti vojáci, všechny upálili...vím to." Chrlila ze sebe udýchaně a po částech.
Pak se nevesele uchechtla." My taky shoříme, jako oni.." Tvář měla popelavě šedou.
"Co to meleš..? proč by jsme měly..?"
Illy neočekávaně a mrštně vyskočila na nohy. "Poď za mnou!"
Čapla S. za ruku, rychlým krokem jí vedla k díře v zemi. "To je ten zasypanej důl..jsou tam všechny ty děti! Proto si Anna schovávala ty obrázky. Měla výčitky..že je opustila v nejhorším!"
Znovu se uchechtla, tentokrát šíleně. "A víš, co je vtipný? Ony jí to taky neodpustily".
S. jí jen mlčky pozorovala. Neschopná plně uvěřit.
-
Illy bolela hlava. Každý z těch obrazů letící její myslí se nakonec rozříštil a vše zaplavily střepy.
Nevěděla, jak ví, ale byla to holá pravda. Vše, co řekla.
Pak si uvědomila svojí poslední větu. "Musíme pryč" Zašeptala a rozeběhla se.
S. jí slepě následovala. Na vyptávání bude čas za chvíly.
"Proč...proč utíkáme?" Vychrlila dívka na Illy zadýchaně.
"Šetři dechem a zrychli" Neuspokojivě zazněla odpověď.
*
"Už nemůžu..."
S. se zastavila a zapřela o strom.
"Dělej...! Musíme utéct, nebo.."
"Nebo co? Nadzvedla obočí. NEBO KURVA CO?!"
Zpoza stromu vykoukly dvě děti. Chlapec a malé děvče. Došli až k nim, podívaly se na ně a chytly je za ruce.
"Půjdete s námi? Pojďte....! Nasadily prosebný tón.
Dlouho jsme na vás čekaly, víte to? Promluvila holčička tenkým, skoro vyčítavým hlasem.
"A..a kam?"
"Neboj se, řekl chlapec. Už tam všichni čekají! Natěšení až vás zase uvidí! Už i Anna tam je!
Illy zkusila rozhodný tón, ale hlas se jí až moc třásl. "Proč? My nikam nechceme".
Holčička pevněji sevřela její ruku. Poté upřela na dívku tázavý pohled.
"Vždyť to máte v krvi. Ty to nevíš? Tvoje krev způsobila naší smrt!"
"Ne! To její krev!" Ukázala zoufale na S. a ta skřivila obličej strachem a naštváním. "Děkuju".
Děti si její poznámky nevšímaly. Místo toho chlapec pevně obejmul S. a děvče Illy. Spojily ruce za jejich zády a zespoda na ně mrkly. "Nebojte, bude to bolet jen..chvilku. Pak už budeme všichni spolu a budeme si hrát! A postaráte se o nás!"
S. chlapce zkoušela odehnat, povolit sevření..ale s žádným výsledkem. Stejně tak dopadlo Illyno snažení. Byly jako ve svěráku.
Z dětského těla začalo vycházet teplo. Nejdřív tak slabé...
Zmítaly se, uvězněné a na čele jim vyrazily kapičky potu. Vzduch byl téměř nedýchatelný. Illy z posledních sil vykřikla o pomoc a pak..bylo ticho.
Světlo a horko zaplnilo celý svět. S. cítila, jak z její kůže zůstává jen černá struska. Křičela by, kdyby její plíce nebyli plné ohně.
-
Jen občas a na chvíly Illy zahlédne dům obklopený sedmikráskami, než se opět ponoří do tmy. Než jí děti opět najdou a odvedou.
Ty malé, nevinně bílé kvítky...teď už ví. Ví, že jsou to němí svědci, špatných věcí.
*
Obejme jí a sedne si k ní na postel. Snaží se jí utěšit. Že není sama. Že má přece ještě ji. Jako důkaz vytáhne nůžky, řízne se do prstu, pak i jí...a přitiskne jejich prsty k sobě. Teď jsme sestry!
S. k Illy zvedne uslzené oči a cukají jí koutky úst..
Ano. Krev je mocná...opravdu mocná věc.
*
Shit. Na horory kašlu. Odteď už jenom porno a tragiše věci. Jestli jste dočetli až sem, máte můj obdiv a plné právo (prosím) kritizovat. ;)






Občas jsem se trošku ztrácela a jsou tam ty pravopisné chybičky, ale stejně se mi to líbilo