Srpen 2011

Tell me a fairytale

28. srpna 2011 v 20:00 | Lou |  ...My World...
Píšu. Zase. Já vim. Sliby, chyby. Když už jsme u chyb...prosím, buďte hnidopiši a upozorněte mě na ně, jestli to budete číst. Je to...smutno/divný. Jako většina toho, co píšu.
Soundtrack dole xD Aj překlad: řekni mi pohádku.
*
Jako lusknutím prstů se objevím ve dveřích mě neznámého pokoje. Je to nemocniční pokoj a já se opírám o rám dveří a zjišťuji, co všechno tam je.
Na nepohodlné židli sedí před lůžkem žena. Zády ke mě. Mastné hnědé vlasy má v culíku a rukama si podpírá unavenou hlavu. Zbytek pokoje je zatím ukrytý v mlze, nedůležitý.
Obejdu jí a spatřím holčičku. Asi 8 letou, se stejně hnědými vlásky. Má barevné pyžamo s medvídky a z jejího nehybného těla vede snad tisíc gumových trubiček. Ticho narušuje jen pípání přístrojů.
*
Svírá se mi žaludek při pohledu na to, jak je křehká.
Dívenka otevře oči. "Mami? Přečteš mi pohádku?"
Žena zvedne oči a pohlédne na ní se smutným úsměvem na rtech.
Můj malý andílku.
"Samozřejmě". Vezme velkou a tenkou knížku ze stolku a otevře jí." A jakou bys chtěla?"
Její dcera na ní chvíly kouká, přemýšlí a víčka jí začnou opět klesat. "Ty víš jakou! Tu mojí oblíbenou!"
"Zase? Vždyť už jsi jí slyšela stokrát!" Pobaveně namítne žena.
"Prosím"! Přesvědčuje jí slabým unaveným hlasem.
Nebudu tě přesvědčovat, mám málo času, vždyť už opět usínáš andílku!
"Dobře, vzdávám se". Zasmála se žena a otevřela knížku na dvacáté-osmé straně. Nesnášela tuhle pohádku. Nejraději by knihu okamžitě roztrhala a zahodila. Místo toho se však dala do čtení.
Jednou rukou držela knihu, druhá pevně tiskla dívčinu dlaň. Pevný a klidný tón jí nevydržel ani první větu.
"Bylo nebylo, žila dívenka s dlouhými hnědými vlasy, které jí matka každé ráno každičkého dne zaplétala do copu." Žena zatím pevně držela slzy a přesvědčovala hlas, aby se netřásl.
"Milovala léto, když mohla bosa běhat po louce za domem a sluneční paprsky jí hladily obličej."
V tu chvíli dívka přestala cítit palce u nohou, ale dál soustředěně poslouchala vyprávění.
"Milovala déšť, když jí smáčel vlasy a jejich prameny se jí potom lepily na tváře, když na rukou cítila jak jí chladivé kapky osvobozují od horka a potu a nejvíc to, jak voněl vzduch, když déšť ustal."
V tu chvíli matce po tváři sklouzla první slza a dívka si připadala jako pod proudem onoho deště. Po kůži se jí plížil chlad a vzduch byl cítit tou svéží vůní.
"A ze všeho nejvíc na létu milovala polehávání v trávě, jemné lístky květin, vůni dřeva a vodu.
Průzračnost, její zurčení. Potápění se, dělání stojek a kotrmelců. Jakoby se čas zastavil, jakoby léto nemělo nikdy skončit. Jakoby k životu nepotřebovala nic víc než.."
*
Svírá se mi žaludek, při pomyšlení, že pro ní žádné další léto nenastane.
Ženin hlas selhal. V obavě se podívala na děvče před sebou, jestli si toho všimla. Ta se ale zrovna potápěla. V těch nekonečných chladivých hlubinách. Níž a níž. Její stisk povolil a ona upřela oči na matku.
Nic neřekla, jen pozvedla koutky úst.
Přes všechnu snahu se ženě zakalil zrak. To nejkrásnější, nejdůležitělší stvoření právě před jejíma očima ztrácelo poslední síly. Umíralo a ona s tím nemohla nic udělat. Dívka vydechla a přivřela víčka.
Přestože ruce holčičky byli chladné, matka jí je pevně sevřela. To, co pocítila v dalších minutách, se jen těžko dalo nazvat bolestí. Ztratila milovanou. Viděla jí umírat, musela se s ní rozloučit. Svojí rodinu, část sebe. Místností se ozývaly vzlyky, ale nesnažila se je zastavit. Možná všechna ta voda očistí její srdce od smutku.
Tělem jí projelo bodnutí. Ve chvíly, kdy cítila, že už víc nesnese otevřela oči.
Nemocniční pokoj se rozplynul, stejně jako mrtvé tělo její dcery. Místo toho viděla, nebo spíš neviděla nic. Jen tmu. Spocené ruce odhodily deku a ona vyskočila z postele. Bez dechu otevřela dveře a potichu vešla do pokoje vedle. V něm spala dívenka v pyžamu s barevnými medvídky. Klidně. Její hrudník se ve stejném tempu zvedal a klesal a žena ve dveřích si oddechla. Sice už byla naprosto vzhůru, ale stále cítila paniku a smutek z onoho snu. Měla jí. Byla v pořádku a na ničem jiném nezáleželo. Sedla si vedle ní na postel a úleva že se její noční můra nestala skutečností zaplavila celé její tělo. Zatímco neviděný stín ve dveřích, který tiše naslouchal tlukotu jejich srdcí se rozplynul. A to další co jsem viděla byl odstavec písmen a slzy spadlé na klávesnici.
*
Láska je neviděná, přesto všude kolem nás. A jediným jejím důkazem, fyzickým a nepopiratelným, je dítě.
Bohužel, ne vždy to platí i naopak.
*

Btw: jestli jsi kritik s plnou hubou chytrejch keců, co mi to zhodnotí jako dojemnou s*ačku, kterých už přečetl tolik a tahle se jeví jako extra nezáživná a téma už tolikrát omýlané...strč si to do p*dele..napiš do komentářů svůj názor, velmi mě zajímá.
Jsem nas*aná, nechte mě bejt.

Fry! You have no nose!

18. srpna 2011 v 21:20 ...My World...
Nakonec jsem se usídlila na zemi.
Byla kosa, to vám řeknu.
Až v půlce noci mě chytře napadlo zavřít okno. (To máš za to, že seš takovej debil).
Ale já dycky chtěla zkusit, jaký to je, spát na zemi.
Jen tak mimochodem, stojí to za ho*no.
Jednu jsem konečně dostala do mojí postele a druhá s mojí pomocí vytuhla na gauči.
Fialová barva z mejch vlasů ulpěla, kde se dalo. Taky jsem jako kretén ráno běhala po bytě a všechny ty fleky hledala.
Ráno si na nic nepamatovaly. Já zas byla ta zodpovědná. Sakra.
Strkaly hlavu do pračky kvůli jejím akustickým vlastnostem. Já taky.
Nutila mě stále dokola líbat mé plyšové prase.
Cpala mi do xichtu nohu.
Koukaly jsme na Ten inch hero a já jediná vim o čem to bylo.
Ona to prošvihla. Ona, blonďatá boží E., kterou musim vidět co nejdřív a napsat pro ní další fanfiction. Krvavou, děsivou a sexy.
Jestli si tohle drahá E. přečteš, máš právo mi kdykoli napsat, abych přijela. Protože já přijedu. Nebo se aspoň budu snažit.
"Save a tree, eat beaver"

The third one II

16. srpna 2011 v 0:25 ...My World...
Trochu už snad zajímavější a drastičtější pokráčko Supernatural fanfiction pro E.
Love you baby.
*

The third one

14. srpna 2011 v 19:56 ...My World...
Supernatural fanfic
*

Echoes

13. srpna 2011 v 19:57 ...My World...
Read and write back.
Divný a pochybný příběh. A asi poslední. Když nepočítám ty, co píšu, nebo budu psát pro jiné.
Song dole bejby.
*