Read and write back.
Divný a pochybný příběh. A asi poslední. Když nepočítám ty, co píšu, nebo budu psát pro jiné.
Song dole bejby.
*
Ty víš, proč. Ty víš proč, že ano?
Pravý důvod proč tu právě teď stojíš na téhle vratké židli s oprátkou kolem krku? V prázdném bytě, když všichni odešli.
Pravý důvod, proč jedinou tvojí společností jsou teď jen ozvěny tvojí minulosti?
Aspoň nebudeš sama, že? I když...
Nechtěla jsi právě tohle? Celou tu dobu jsi poslouchala něco, co ti radilo držet se stranou. Chtěla jsi tolik. A když jsi to měla na dosah, vycouvala jsi. To máš o sobě tak chabé mínění, že myslíš, že by jsi zklamala? Ostatní a tím zároveň sebe?
Ano. Přesně tak to bylo.
Ale přece jsi nakonec začala na chvíli dělat chyby a žít. Až když bylo příliš pozdě.
Co se kdysi pokazilo?
Vždyť...jsi byla tak veselý člověk. Hodně dávno. Nic strašného jsi nikdy neprožila a když ano, nebyla to tvoje chyba. Přes všechno, co si myslíš, nebyla.
Ale to si nikdy nepřiznáš, že ne?
Radši se budeš obviňovat, než bys to připustila a tím zničila iluzi, že jsi ta silná. Než bys připustila, že jsi neměla věci pod kontrolou a nedokázala je ovlivnit.
Až zklouzneš z té židle, tvojí rodinu to zničí, přestože sis o nich nikdy nemyslela nic moc dobrého. Úplně je to zničí.
Jsi sobec. A to je důvod a zároveň i následek toho, že tady stojíš.
Celou dobu jsi měla jedinou výhodu. Tak, jako můžeš psát o tom, co jsi nikdy nezažila, dovedeš o tom i vyprávět. A to věrohodně. Dokonce víc přesvědčivě než někteří lidé, co to prožili.
Proto jsi tak dobrá lhářka a nikdo nic nepoznal. A proto se o důvodu budou později lidé jen dohadovat.
Potlesk. Tichý a smutný. Jen pro tebe. Že jsi všechno špatné schovávala tak dlouho, až se to stalo součástí tebe, tvé osobnosti. Zdí.
To je ten důvod, proč odmítáš, důvod, proč jsi odmítána.
Ale proč tu opravdu stojíš? Pravdu? Přiznáš to alespoň sobě? Nebo, jako mnozí další to nedokážeš připustit?
Tu pravdu, proč ti alkohol, cigarety ani tráva nikdy nezachutnaly a nefungovaly?
Jak alespoň na chvíly vymazat část sebe sama? Těžko. Velmi těžko.
Nechceš. Už nic. Jen se vypařit. Zmizet v šedi ničeho. Nedokážeš žít sama se sebou. Nedokážeš žít vůbec. Těžko uspokojit člověka, který teď už ví, že si nepřeje nic. Nepláčeš. Jen tiše přemýšlíš s kamenným výrazem.
S paprsky slunce a posledním výkřikem do noci zmizíš. Jako duch. Jako bys tu nikdy ani nebyla. Vrytá do vzpomínek několika lidí. Ale vždyť víš, jak vzpomínky mizí. Jak šednou. Lidé zapomínají rychle, jako když luskneš prsty. Jde zapomenout. Ale některé věci se vryjou tak hluboko do nás, že nemusíme vzpomínat, jen cítíme. Jednáme podle zkušeností.
Tvoje nohy odkopnou židli a ty jsi za několik setin vteřiny pryč.
Ale víš co?
Ti silní. To nejsou ti, co se dokáží vyrovnat s nicotou a přejít fakt, že ztratí všechno i když myslí, že už nic nemají. To jsou ti, co ze židle slezou a odejdou po svých. S vědomím, že se vracejí na možná horší místo, než kam by se dostali.
*






Nejhorší vězení je to, které si sama postavíš.
Myslím... myslím že vím, o kom to je. Chápu jí.