Září 2011

Fragile

15. září 2011 v 19:57 | Lou |  ...My World...
Po dlouhé době...něco ke čtení. (HAHA, vážně jsem napsala ke čtení?)
Kritika mě potěší. Je to důkaz, že jste se dostali až na konec. Song dole:)
*Emm...mírně ovlivněno čtením slashů.
*
Ve tmě se objevil kužel světla. "Pane? Odejděte prosím, tady nemůžete být!"
Říká výhružně policista a vyprovází mě z dětského hřiště na kterém jsem už strávil bůhví jakou dobu. Jak jsem sem vůbec došel? Zvedám se z houpačky, vytržen z myšlenek a s podezřívavým střážníkem stále ještě za zády, mizím ve tmě a tichu města.
V hospodách je celkem klid. Všední den, většina lidí už dávno spí. Já ne. Nemůžu spát a ani se opít. Musím to vyřešit. Už konečně. Ale odpověď stále nepřichází. Ani po několika hodinách toulání se městem.
Když jsem vycházel, bylo ještě světlo. A když zapadlo, možnost, že něco vymyslím byla ještě menší. Půjdu za ní...
Zaklepu -stále ještě nerozhodnutý- a něco prostě udělám, řeknu. Co dodat. Ve dvě ráno vám to příjde jako dobrý nápad.
Nohy mě bez přemýšlení nesou do známé ulice. Ano, třetí dům na levo, páté patro, bez zvonku. Stojím u vchodu a váhám. Pak, po několika minutách mrznutí se zatajeným dechem vyndavám telefon z kapsy. První zazvonění, druhé...nespí, ví, že příjdu. Típne to a ozve se bzučák ve dveřích. S každým dalším schodem lituji toho, co právě dělám a také toho, že nemají výtah. Můžu stále ještě odejít...ne, kurva! Už nechci couvnout. Beru to po dvou a najednou stojím naproti těm dveřím. Kouknu přes zábradlí dolů do tmy, pak se konečně rozhoupu a zaklepu. Ticho.
Při zachrastění klíčů mnou proběhne záchvěv nervozity a mráz po zádech.
Najednou stojí naproti mě a já zapomenu na chlad z venčí, na osamocenou procházku i na celý svět kolem. Prostě tam jenom tiše stojí s příslibem teplého bytu a tázavým pohledem.
"Pojď dovnitř...co říkala?"
Vejdu a unaveně sklopím hlavu. "Neřekl jsem jí to. Ještě ne, ale ona už to stejně tuší."
Tuší, ale doufá, že se plete. Miluje mě.
Tolik bolesti kolik jí ještě způsobím. Chtěl bych jí říct prostou větu." Mrzí mě, že jsi mě poznala." Doufám, že brzo najde někoho jiného, aby se nemusela trápit. Stejně vím, že to jen tak nenechá, že jsem jí zkazil část života -celý čtyři roky sakra!- a ta hořkost se z jejího srdce jen tak nevytratí. Bude mě nenávidět. Hodně. Jak bych jí to ale mohl mít za zlé? A také bude mít hodně otázek. Jak se jí můžu podívat do očí a říct, že jí mám rád, že to bylo hezké ale...že jsem našel něco silnějšího?
Nejspíš bude křičet, brečet. Ale né dnes v noci. Až zítra. Určitě, slibuji. Bolí mě...že ti způsobím tolik bolesti má drahá, ale není jiné cesty, jdu za svým srdcem a tvé musím zničit.
*
"Tak proč jsi přišel, když jsi to s ní ještě nevyřešil?". Najednou mě vytrhne z myšlenek naštvaný hlas.
"Chtěl jsem tam jít, vážně, ale nějak jsem skončil tady." Sedl jsem si na opěradlo gauče.
Něco v mém hlase mu zabránilo řvát na mě. Místo toho jsem ucítil jak mě zatáhl za poutko u kalhot a přitáhl k sobě. Zvedám hlavu a vidím jeho jemné rty a zelené oči. To je to, po čem jsem celou dobu toužil. Ten dotek. Úplně jiné než to, co jsme měli s Danou. Páteří mi projel mráz a naskočila husí kůže, když se jeho ruce dotkli mých. Chytl mě za týl, přitáhl k sobě a jemně laskal můj krk.
"Okej, zejtra to vyřešíme". Zašeptal do ticha.
Vydech jsem, zavřel oči a začal si pohrávat s pramínky jeho vlasů.Ta blízkost, horká kůže a nevyřčená slova o důvěře, touha kolující v mých žilách. Musím ho mít, cokoli to bude stát. Jsem ochoten platit. I kdyby to nemělo vydržet, rád a bez výčitek to zkusím. Tělo zaplavuje slastný pocit a z mé hlavy na chvíli mizí Dana i zítřek. Položí mi dlaně na ramena, beze slov mě jemně zatlačí na postel a přitáhne se blíž k polibku...chce to stejně jako já. Chce mě.
*
So for once in my life
Let me get what I want
Lord knows, it would be the first time


Na co čumíš! Myslíš, že máš větší?

14. září 2011 v 23:15 | Lou |  ...My World...
Jo tak nahota. Začnu tím, že zmíním něco, co téměř všichni ze srdce nenávidíme. Áno. Společné sprchy. Nesnášim tohle okukování, ale okukuju. So sue me...
Dřív..hoodně dávno nám to bylo všem ukradený. Běhali jsme sem a tam.. nahý a co jako.
Ale teď...dokud si nejsem jistá, že osoba před kterou se svleču na mě nezačne ukazovat prstem a křičet cháchá...no. Ale to mi asi všichni, že? Teda až na velmi sebevědomé lidi, kterým posmívání nemůže nijak ublížit.
Nahota. Když vezmu tu tělesnou...
Pamatujete si jak jedné moderátorce od někud v přímém přenosu na podiu upps..vypadl prs?
Proč takový rozruch?
Nebo téma:kojení miminek na veřejnosti... pohoršující?
Přirozené. A vždycky se přece můžete podívat jinam žejo.
---
Ale i když budu tisícovce lidí vykládat a přesvědčovat je, jak je nahota přirozená, stejně se schoulím a začnu ječet když někdo nečekaně otevře dveře koupelny.
Možná je to tím, že se stydím za svoje tělo, možná tím, že tohle lidi prostě dělaj. Ať už z důvodu moje-nahý-tělo-je-prostě-moje, nebo proto, že takhle se to dělá.
Myslíte, že kdyby všichni najednou začali chodit nazí, že by jste se nepřidali? Možná né hned ale časem...
Já vím, hodně krátký a téma je jenom tak nahlodlý, ale...třeba vám to alespoň hodí nějakej nápad na váš článek.
---
Joo...Hippies to neřešili.