Říjen 2011

The sinner

27. října 2011 v 16:22 | L. |  ...My World...
Yaay! něco pro Lolu :D
Snad se ti zlepší nálada dear. :)
Píseň dole.
Tváří v tvář, pravou rukou jí z ramene jemně shrnul pramen černých vlasů a dotkl se horké kůže. Pohlédl jí do očí. Všechno kolem bylo rozmazané a celá ta scéna působila zvláštně a nepatřičně. Nemohl vnímat žádný detail kromě jejího obličeje, který ale také postupně bledl. Jen ten pocit, že všechny svršky už jsou na podlaze, že v místnosti jsou jen oni, ten přetrval. A s tímhle zvláštním pocitem se i probudil. Nebyla to noční můra, přesto byl spocený. Jen vzpomínka.
Třicetiletý muž odhodil pokrývku a oblečený pouze v teplácích došel do kuchyně pro sklenici vody. Jeho byt, přestože se nastěhoval před několika lety, byl téměř prázdný. Bíle vymalované zdi, posilovací stroj, televize, gauč. Pár fotografií. Žil sám. Za okny byla ještě tma. Vzdychl, protáhl se. Pokračoval v raní rutině. věděl, že dnes v noci už neusne.
*

Stories of fall

19. října 2011 v 19:01 | L. |  ...My World...
Here we go. Again. Píšu. A píšu...no, happyend? Na happyendy nehraju.
Uppf. Silly, silly girl.
Někde zas začít musim. Tak proč né tady, že? Miluju vás čtenáři.
Hudba dole. A stokrát-sakra-tisícmilionsetkrát lepší než cokoli co kdy napíšu.
*

Draw the lines

5. října 2011 v 23:44 ...My World...
Guys.
Píšu...po uheráku né proto, že bych neměla čas, né proto, že by se mi nechtělo, nic se nedělo a dokonce v tom nemá prstíčky ani madam lenost. Jenom mi prostě došlo, že vy všichni máte vlastní životy a svoje věci, tak proč se zabývat něčim jako je třeba čtení o životě jiných, který navíc ani neznáte. Žejo. Ale stejně píšu. Plácněte mě přes prsty.
Příběh. Já toho prostě nenechám. Když mě neodradí ani váš nezájem a nedostatek komentářů, tak už asi nic. Sorry. Krátký. Divný.
*
Namaluj mě. Vyplň ten prázdný papír mojí tváří. Nejdříve jemné tenké tahy a potom silnější a sebevědomnější. Stejný postup. Vždyť víš. Nakresli obrys očí a do nich pohled, který by říkal všechno to, co plná černobílá ústa nemohou. Co bych ani já nahlas neřekla, přestože je to tak zřejmé a tak moc po tom toužím. Nakresli vlasy padající do tváře a zakrývající obličej, jakoby mě chránili před okolím. Dokresli, vystínuj, přelož a schovej. Jako bych byla jen ten kus papíru. Jakoby si mě mohl zmuchlat a hodit do koše, zapálit nebo roztrhat, kdokoli se ti jen zachce. A já se nemohla a možná ani nechtěla nijak bránit. Máš můj portrét schovaný v zadní kapse, zato ten tvůj je vrytý hluboko v mé mysli. Kdyby to šlo tak snadno. Vzít tě a někam založit, vyhodit. Věci by byli o tolik snazší. Možná. Odkládáš tužku, odcházíš, ale tvoje předloha stále sedí na místě. Nehnutě a tiše tě pozoruje a odmítá být jen kusem papíru. Bohužel neví jak, proto to jediné co jí zbývá je přemýšlet, toužit a doufat, že si ten portrét ještě jednou prohlédneš a uvidíš, co jsi vlastně nakreslil.
*
Fuj ale.
Btw: nevim, jestli sem občas zavítá nejdražší Miri, ale jestli jo...hey bro, I didn´t forget. I´m still stalking you..