Yaay! něco pro Lolu :D
Snad se ti zlepší nálada dear. :)
Píseň dole.
☼
Tváří v tvář, pravou rukou jí z ramene jemně shrnul pramen černých vlasů a dotkl se horké kůže. Pohlédl jí do očí. Všechno kolem bylo rozmazané a celá ta scéna působila zvláštně a nepatřičně. Nemohl vnímat žádný detail kromě jejího obličeje, který ale také postupně bledl. Jen ten pocit, že všechny svršky už jsou na podlaze, že v místnosti jsou jen oni, ten přetrval. A s tímhle zvláštním pocitem se i probudil. Nebyla to noční můra, přesto byl spocený. Jen vzpomínka.
Třicetiletý muž odhodil pokrývku a oblečený pouze v teplácích došel do kuchyně pro sklenici vody. Jeho byt, přestože se nastěhoval před několika lety, byl téměř prázdný. Bíle vymalované zdi, posilovací stroj, televize, gauč. Pár fotografií. Žil sám. Za okny byla ještě tma. Vzdychl, protáhl se. Pokračoval v raní rutině. věděl, že dnes v noci už neusne.
*
A nakonec nekrology. Od první strany až do poslední. Kafe, noviny, práce. Kdykoli a z jakéhokoli důvodu by odešel a vzdal se toho. Nic z toho, co měl, pro něj nemělo žádnou hodnotu. Za všechny ty roky dost zahořkl. Byli tu pro něj důležité věci, ale to už je pryč.
Nad tím už dávno nepřemýšlel. Nebo se alespoň snažil.
Konečně. Dnes konečně může zavřít noviny, dopít kávu, dát výpověď a odjet. Chvíli studoval fotku v novinách, snažil se udržet chladnou hlavu. Co když to není on? Je...je to on. To bylo přece jasné, na 100%. Najednou to vypadalo, že celou tu dobu čekal na článek v nekrolozích. A to by ho určitě znechutilo, kdyby ještě chvíli mohl udržet myšlenky pohromadě. Do půl hodiny seděl v autě, s třesoucíma se rukama nastartoval motor a jel po důvěrně známých ulicích, které tak moc nenáviděl, pryč. Bez zaváhání.
Město střídalo vesnice, silnice zase polní cesty, mrholení, chladné šedivé nebe, než vypnul motor auta a vystoupil. Všechno vypadalo stejně, jen mnohem starší a vybledlejší. Vešel do povědomého kostela na okraji vesnice. Vzpomněl si na sen z minulé noci a vybavily se mu detaily. To kolem nich, byli dřevěné lavice. Vůně, co cítil bylo kadidlo smíchané s jejím parfémem. Barvy co viděl, byli vitráže a světlo proplouvající skrze ně.
Nesklonil hlavu. Nepomodlil se. Jen pomalu kráčel k oltáři s otevřenou rakví. Nikdo kromě něj tam nebyl. Ještě před lety by k mrtvému cítil žárlivost, možná vztek, ale všechno vybledne. Všechno bez vyjímky. Co je ze začátku krásné a plné života, časem umírá a rozkládá se. Jeho kroky se rozléhaly po dřevěné podlaze, když se vrátil k lavicím, do jedné se posadil a mlčky vyčkával.
Ticho vystřídalo klepání podpatků. Rozléhalo se tichou síní až z toho boleli uši, třeštila hlava.
Žena došla k rakvi, chvíli koukala dovnitř, poté se otočila. Nepřekvapilo jí, že ho vidí. Nedala na sobě znát vůbec nic. Jen si přisedla vedle něho. Po minutách promluvila. "Rakovina".
"Mrzí mě to."
Nekomentovala to, jen si ho prohlédla. Po těch letech vypadal téměř stejně. Ne, není stejný. A ona také ne, ale některé věci se přece jen nezměnili. "Proč jsi přijel?".
Výmluvně se na ní podíval. "Jako bych měl jinou možnost".
*
Dvacetiletý muž právě přijíždí do vesnice ve starém Chevym, co drží pohromadě jen silou vůle. Zaparkuje přímo před kostelem, obejde ho a zaklepe na malý domek vedle. Otevře mu muž. Má kolárek a černé oblečení, je mu kolem šedesáti. Vítá ho s úsměvem, zve dovnitř. "Daniel?"
"Ano". Odpoví a vejde.
"Konečně nám někoho poslali, už nemám na většinu věcí sílu a pomoc se opravdu hodila".
Vejdou do malého obýváku. "Tady to je teď vaše. Papíry jsou na stole, oblečení ve skříni...a asi bych si moc troufal, kdybych vás poprosil, aby jste za mě zaskočil zítra v kostele, že?"
Starý muž se na něj znovu usmál a on nemohl odmítnout. "Není problém, Otče".
Jen co muž odešel, hodil si kufr na stůl, vybalil, padl na postel a usnul. Probudilo ho až světlo zvenčí a zima. V rychlosti se převlékl do černého, kolem krku si přehodil růženec a bežel do kostela. Nový kněz ve městě.
To ještě nevěděl, že Erik se včera v noci zeptal po šesti letech společného života s Allyson, jestli bude jeho ženou. Nevěděl, že se šťastně usmála, skočila mu do náruče a řekla ano, pak to třikrát zopakovala a zasypala ho polibky.
Po konci Mše se k němu seběhli lidé a dotírali. Na všechny otázky s úsměvem a nadšením odpověděl a když nikdo už nic neměl, dav se rozešel, přišel k němu pár. Představili se a požádali ho, jestli by je nemohl co nejdříve oddat. Ona byla Allyson a on Erik. Černé vlasy jí kontrastovaly s až nepřirozeně světlou pletí. Šedivé oči, na první pohled krásná. Erik. Blonďatý svalovec, místní opravář všeho, co se dalo.
Souhlasil.
*
Víra. To pro něj bylo vše. Jistota, kterou poznal už před tak dlouhou dobou. Provázela ho snad celý život a dávala mu sílu, když nevěděl, co dál. Dodržoval všechna pravidla s pokorou a důstojností.
Proto nechápal, proč o několik týdnů později zahazuje svojí knihu knih do kouta a otvírá další flašku. Proto nechápal, proč musí cítit tohle a nenachází ve své víře už žádnou útěchu. Proč ho zradila. Všechno, na co se spoléhal se najednou rozsypalo a přestalo dáva smysl.
Stalo se hodně věcí. Vlastně jen jedna důležitá. Allyson.
To jméno ho začalo pronásledovat ve dne i v noci. Ať myslel na cokoli, ona vždy stála v pozadí jako stín. Bez odpovědí. Když nemohl usnout, to ona sním tiše koukala do stropu.
Je zasnoubená, nemůžeš. Bylo to tak zřejmé. Žádná mezera. Na tohle nebyl připravený. Nikdy předtím tohle necítil. Téměř jí neznal, tak jak by mohl...
Při nácviku svatby se skoro neudržel pohromadě. Při každém jejím pohledu ten svůj odvrátil.
Proto tak uvítal tmu zpovědnice, když nácvik skončil.
"Půjdeš zlato?". Erikův hlas se nesl síní.
"Chviličku, něco jsem tam nechala". On odešel, ale její kroky směřovaly přímo ke zpovědnici.
Vešla dovnitř a okamžitě jí nos zaplnila zatuchlina a Danielova nová kolínská.
"Můžu si s tebou na chvíli promluvit, ale prosím...pojď ven, strašně to tu smrdí."
Ven. Dobře. Rozhrnul závěs a vyšel. Nuceně se jí podíval do očí. Poprvé za ten den.
"Co potřebuješ?".
Táhlo jí to k němu, nešlo to jinak. Erik...byl jistota, měla ho ráda a dokázala si představit život po jeho boku. Nechtěla ho podvádět, ale tohle bylo něco jiného. Přitáhla se k muži, kterého téměř neznala, ale který jí rušil spánek. Divila se, že Erik si stále ničeho nevšiml. Chytla jeho neoholené tváře do dlaní a teď poprvé si všimla kruhů pod očima. Zavřel průzračné zelené oči, rty se mu neovladatelně roztřásly. Zavrtěl hlavou a odtáhl se.
"Ne...já nemůžu".
Znova se přitáhla, váhavě otřela rty o ty jeho. V uších mu začalo hučet. Tentokrát neřekl nic. Jen jí jednu ruku pomalu položil na bok, druhou jí zajel do vlasů, nervózně polkl. Teď to byl on, kdo se bez dechu naklonil blíž pro polibek. Nechtěl se už nikdy oddělit od jejích rtů. Téměř umíral, dusil se. Celý svět se mu motal, když jí hladil po teď už holých zádech, cítil teplo jejího těla, když se rty dotkly šíje. Její vůni už nikdy nezapomene.
Nemohl se odtáhnout, ne po tom všem, kdy po tom tolik toužil.
Skrz jeho rty se tiše prodralo doznání. Ani se nezarazila ani to nepřešla. Na moment se ztratila v průzračné zelené jeho očí a zopakovala stejná slova.
Není nutné psát, jak moc se za to nenáviděli.
Jak moc ona litovala Erika. Ale ani jeden z nich nelitoval toho co se stalo. Chtěli pokračovat, nic, vůbec nic si nepřáli více než opakovat ten moment. On zradil svojí víru a byl ochotný jí zahodit. I když ho to každou noc dohánělo k slzám a občas i flašce. Všechny ty výčitky. A mohlo to zajít mnohem dál, kdyby někdo zrovna nezaklepal na jeho dveře a nevyrušil ho. Tohle bylo proti všemu, čemu kdy věřil.
Jak se ona mohla svému snoubenci podívat do očí a říct, že s ním nechce strávit zbytek života? Po tak dlouhé době. Mohla mu takhle ublížit?
Nemohl tam vydržet do svatby. A nechtěl jí nutit do takového rozhodnutí. Proto když jednou zaklepala na jeho dveře a vešla dovnitř, našla jen růženec položený na stole. Nebyl tam žádný dopis, žádné rozloučení. Ve vzduchu se přesto vznášela nevyřčená omluva, bolest, sliby a zápach alkoholu. Vzala růženec, jako tichého světka všeho, co spolu prožili a odevzdaně šla do jistoty. Za Erikem. Jak bylo v plánu.
*
Prvních pár měsíců to bolelo. Ale alkohol vše trochu tlumil, alespoň na chvíli. Pak si Daniel našel práci ve velkoměstě a snažil se pokračovat v obyčejném životě, zatímco Erik nechápal, co se s jeho ženou najednou stalo. Jsou novomanželé, všechno by přece mělo být v skvělé, ne? Tak proč každý večer pláče, když si myslí, že usnul.
Allyson postupně začala mít na věci stejný názor jako Daniel. Všechno vybledle. Bohužel se vzpomínkami na Daniela nějak vybledlo všechno. A pak její manžel dostal tu špatnou zprávu o rakovině. I ona zahořkla.
*
Světlo v kostele pomalu sláblo. Mlčky na sebe hleděli. Mohl se omluvit, mohl jí obejmout a říct, jak strašně ho mrzí, že odešel, ale nebylo by to k ničemu. Oba už přece byli dávno jinde...tak proč by chtěla...
"Chceš udělat stejnou chybu dvakrát?". Přerušila jeho myšlenky. Teď, poprvé si všiml že pláče.
"Ne". "Nemůžu znovu odejít sám". Vzpomněl si na svůj prázdný byt a pak na ten pocit, když jí byl nablízku. Ne, žádné otázky, pochybnosti. Promrhal deset let. Stále si byl jistý, že vše časem zmizí, přesto všechno..to, co měli teď stálo za risk. Stálo to za všechno. Už dlouhá doba uběhla ode dne, kdy se vzdal lásky i víry. A teď teprve mu došlo, jak úzce se tyhle dvě věci proplétají. Vyšli ven z kostela a její ruka vklouzla do té jeho. S pocitem, že po deseti letech, konečně získali to, po čem toužili. Ozubená kola zacvakla do sebe.
Máme svůj ráj, lásko.
*
Happyend? Rally? Eghh...asi udělám alternativní konec, kde všichni chcípnou.
Hodně volně na motivy jednoho slashe co jsem četla.
Hope you like it.






Grrl I luv ya
díky za věnování. To je snad poprvé, co někdo napsal něco speciálně pro mě.. :) Velmi poutavý příběh :) a pokud vznikne teda i nějaká ta krvavější verze určitě si ji taky ráda přečtu
