Srpen 2012

Entwined

6. srpna 2012 v 0:51 | Lou
Kde je moje ironie?
Pff.
*
Prsty. Tak dokonale se k tomu hodí. Tak snadno se zaháknou do drátěného plotu. Jakoby byli k tomu přímo stvořené.
Koukám na ní. Skrz ten plot a pravačkou jí mávám. Usmívá se. Krásný a dokonalý dětský úsměv. Plný upřímnosti. Blonďaté vlásky. Rozfoukané větrem. Ještě deset minut a dotknu se jich.
Přivírám oči před slunce. Zhluboka se nadechnu. Posekaná tráva, smog, parfém ženy procházející kolem, pot. Můj, nejspíš. A je to krásné, víte?
Jakoby to všechno dávalo smysl. S ní. Alespoň trochu. A já jí pořád pozoruju a usmívám se i když se dávno nedívá.
Ručička je na dvanáctce. Rozmotávám prsty z drátěného labyrintu a rychlou chůzi procházím vrátnicí.
Otrávený obličej uklízečky. Stejný, jako včera. A zítra. Nesnáší mě. Vím to. Jsem mladší a usmívám se. Čím víc se usmívám, tím víc hořkne její tvář. Čím hlasitěji jí zdravím, tím víc mi chce ublížit. Baví mě sledovat tu změnu. Osobní škodolibý vtípek. Vždyť ty mi taky můžeš víš co.
*
Vidím zlatavé odlesky jejích vlasů v davu dětí. Nikdy na ní nemusím čekat.
Běží mi naproti v keckách s motýlkem a taška se jí klimbá na zádech ze strany na stranu. A uklížečka už se nemůže dál dívat.
*
Tři měsíce.
Nikdo by to na ní už nepoznal. 3 měsíce stačili na to, aby její trable skončili s východem slunce.
A to je dobře. Moc dobře. Skáče na mě. Bez varování. Okamžitě začne povídat a povídat. Obyčejné, prosté věci.
Petřík zašlápl berušku.
Vyhrožovala mu. Že ho taky zašlápne. V duchu s ní souhlasím.
Protože modřiny už přece zmizeli. Krev zaschla. Rány se zacelily.
Ale večer jde spát. V noci pláče. Ráno slzy usychají. A přes den opět zapomíná.
Čím víc to bolí, tím víc mě svírá. Drží za ruku, šeptá do tmy. Prosí. Pořád znovu a znovu.
Chlácholivá slova. Ohraná. Jiná mě nenapadají, takže jí stále ujišťuji o tom samém. Stačí to. Nebo ne?
Věří mi. Nepotřebuje nic jiného než se ztratit v mém objetí. Na chvíli se schovat a poslouchat moje srdce. Cítit teplo sálající z mého těla. Usínáme spolu, zatímco jí šeptám ty klidné věty. A vyčítám si neovlivnitelné.
Alespoň tak mi to tvrdili.
Kam se mám schovat já.
*
Naučím jí milovat život. Milovat ostatní. Musím. Slíbila jsem jí to. Už tisíckrát. A začínáme spolu. Maličká.
Nikdy nebudeš stát mimo, koukat skrz drátěná oka a hrát si s uvízlými lístky. Budeš plakat smíchy, líbat kluky, bavit se s přáteli, tančit v dešti a žít tak jak si vybereš. Budeš mít nové rány, ale od lezení po stromech a hraní vybíjené. A možná, že až se za několik let v noci probudíš ze zlého snu, který si budeš sotva pamatovat, otočíš se na druhou stranu a budeš spát dál.
Jestli je možnost. Ta malá šance, že bys mohla zapomenout, tak jí najdeme.
Tak pšt a spinkej.
*

I´m the Jack´s warm heart

5. srpna 2012 v 20:52
Já jenom..že žiju. A tak.
Brzo se ozvu. Možná.
Jedna krásná.