Říjen 2012

Saturday night miracles

20. října 2012 v 21:45 ...My World...
Pro E.
Protože jsem jí to slíbila. A protože jsem ráda, že jí můžu zase obejmout.
"Zázraky sobotní noci ;D"
(Ta druhá část je..pravdivá..a trošku divnější:D) Edit: ta druhá část je smazána.
-
Protože je všechno zmatený a já mám "dojemnou".
*
Postávala na zastávce a sledovala kouř, stoupající od jejích úst do noci. Do podzimní noci. A lidé kolem ní procházeli a ztráceli se v temnotě. Nevěděla, jestli přijede. Nevěděla, jestli to celé nebyl jen zvláštní sen.
Autobus zastavil a na malou chvíli se jí zastavilo srdce, zatajil dech. V tu další už byla v jejím objetí. Záplava blond vlasů jí bránila dýchat a ona pochopila, že sen to nebyl.
Protože zázraky se občas dějí.
Protože mít na blízku někoho, kdo vám chyběl je krásné. A protože přátelství, které jste pokládali za mrtvé, jde ještě obnovit.
Jejich smích a hlasitý rozhovor možná zaslechlo pár lidí kolem. A možná že byla zima a tma, ale
přesto byl tento večer jeden z nejsvětlejších za hodně dlouhou dobu.
Říká se, že rány hojí nejlépe ten, kdo je způsobil.
A občas je lepší zapomenout na důvody, protože někdy na nich nezáleží.
Neptat se a jen být vděčná, že vaše srdce má zas o jeden důvod víc, proč bít. Že slzy můžou být i šťastné.
*
Na posteli v domově ležela stará žena.
Její tělo, kdysi zdravé a krásné těď bylo vyčerpané a plné bolesti. Její kůže, kdysi tak hebká byla už jen tenká jako papír.
Všechno se časem ztratí. Všechno vybledne. Je děsivé to sledovat a ještě děsivější to cítit.
Nemohla usnout a dívala se z okna do tmy. Hlavu plnou vzpomínek na věci, které se stali a které se mohly stát.
Na lidi, které už nespatří.
Vždy si myslela, že když žijete naplno, využíváte každou příležitost, umíráte pak s klidem.
Poznala, že je to lež. Kdo opravdu žije, netouží přestat. Naopak. Kříčí v duchu srti do tváře to samé, co většina z nás v půl šesté ráno, když zazvoní budík.
You bastard!
Fuck off.
Tohle nestačí.
Ještě pět minut, ok?
Usmála se pro sebe. Kolik polibků už zažila. A obejmutí. Jsou to okamžiky, na které vzpomíná. To ty jí vhání slzy do očí. To proto lituje, že si všechno nemůže ještě jednou zopakovat.
Vidět svůj obličej před 50 lety.
*
Můžeme jen doufat, že to, co právě děláme, za to stojí. Že nemarníme čas.
A jestli má něco smysl, je to láska. Tím jsem si jistá. Jen tím a ničím jiným.
Nezáleží na tom ke komu, jen jestli je upřímná.
A možná teď záleží na sporech co máte, na problémech, které nejdou vyřešit. Ale příjde den, kdy nebude už na ničem z toho záležet.
Jen na vás je, koho obejmete, budete nenávidět, odpustíte, políbíte a koho budete milovat.
A až na konci, než zhasnou světla a budete litovat všeho, co jste ztratili a co už se nikdy nevrátí, máte jistotu, že to stálo za to. Bolest je důkazem.
*