Srpen 2014

Červená nitka

31. srpna 2014 v 22:34 | L.
*
Kdybyste mi za kotník přivázali nitku, tenkou a rudou, která by mne provázela světem a obmotávala se kolem kočky co hladím, ledničky - mé staré známé, kolem konvice na čaj a hrnků, tyče v autobuse, do práce a do školy, zpátky a po zemi, kolem umyvadla, kolem dveří, skrz očka tkaniček u botasek. Mezi lidmi co míjím, mezi lidmi co objímám, tam a zpátky tam a zpátky a pak kolem polštáře. Divili byste se snad, že když se otočím, vidím jen červenou změť provázku a několik prosvítajících míst? Divili byste se snad, že není možné se vrátit, aniž byste se ztratili v něčem tak důvěrně známém. Moje krásná pavučina. Už jí mám i kolem zápěstí, kolem očí a krku. Sedám si a nic nevidím. Nic než starou známou nitku. Našla jsem její konec, je v šuplíku a já ho vážu za propisku a začínám psát. Moje nit se mění na inkoust na papíře. Červená slova splývají jedno za druhým, v odstavci za odstavcem a až jednou dokončím celou ságu, vyplním celé knihovny, konečně opět uvidím to, co po celou tu dobu ne. To, co jsem ztratila před očima. Ale teď, teď mne nechte ještě chvíli psát, mizí mi červená a konečně vidím dveře z pokoje.
*

Má lásko

4. srpna 2014 v 19:56

*
Stojíme tam, kde jsme odjakživa stáli. A když mi vdechli život, když mi byli otevřeny oči a já viděla tolik krásného, kdo by řekl, že Tvé tělo bude jednou mou skálou, Tvá vůně mým parfémem, že uslyším své srdce šeptat Tvé jméno. Tvůj hlas bude schopný ničit světy a Tvá kůže zdrojem horka pouště.
Stála jsem pod Římským sluncem, pod Řeckým deštěm a když mi písek z pláží proklouzával mezi prsty pochopila jsem, že bez Tebe je to jen písek v hodinách. Přesýpající se duny, měřící můj čas. Ale v Tobě, v nás, je nesmrtelnost. V Tvé dlani jsou vyryty všechny mé cesty, v Tvých vráskách všechny mé problémy a v tvých očích souhvězdí, které nás povedou. A dokud držíš mojí ruku, můžeme ty cesty projít. A dokud všechny ty hvězdy nevyhasnou, budou svítit jen pro nás.

A až bude tma, tak prázdná a rozlehlá, že naše hlasy zmizí ve ztracenu, pochopíme, že věčnost je momentem. Že jsme sami sebe ztratili na rozcestí. A jedinou správnou cestou bude jít kupředu. S palčivou bolestí a srdcem chladným k nesnesení. Budeme si jizvou, spáleninou, tetováním značícím naše vzpomínky, dokud neobjevíme nová, rodící se slunce, nebo se náš čas, zcela neodsype.
*