Leden 2017

12.1. 2017

12. ledna 2017 v 16:19 | L. |  ...My World...
Je to jak jízda podzemkou. Čekáte na svojí stanici, ale přistoupí další lidé a někteří se s Vámi dají do řeči, takže přejedete svoji stanici, a někteří Vám prostě budou stát v cestě abyste nemohli vystoupit. Takže nakonec skončíte v tlačenici a posloucháte jejich názory a jejich hodnoty a rozhovory a u některých se pozastavíte a řeknete si - to je vlastně pravda. A přehodnotíte kam vlastně jedete. A pokaždé když najdete pevnou půdu pod nohama, vagon s sebou trhne a vy spadnete bůhví kam, což se opakuje tolikrát, že jste přestali počítat. A přemýšlíte, jestli ve změti všech těch věcí co jste slyšeli a co Vás ovlivnily pořád ještě rezonují ty vaše a někdo je slyší a taky ho ovlivní. Nebo jste to jen Vy, komu i po tolika letech nedělá problém ztatit se na své cestě a jet jinam. Nevystoupit, přestoupit jinde. A když se podíváte zpátky, najdete připomínky osoby, kterou jste byli před tolika lety a přijde Vám, že je to někdo úplně jiný, možná i moudřejší než Vy teď, víc svobodnější a rozhodnější v tom, co chce.
Pod tíhou úplně jiných okolností a zodpovědností než vy teď. A ve společnosti úplně jiných lidí, ať už ho povzbuzovali nebo svazovali. Kolikrát za život svlékneme kůži a jsme někdo cizí. Je to jako s hubnutím. Pokud toho člověka vídáte každý den, nevšimnete si změny. Ale když ho porovnáte s fotkou před rokem, najednou se nestačíte divit. Je to až zvláštní a možná trošku děsivé, jak rychle zapomínáme na to, kým jsme byli. A když chceme, je to o to horší, protože minulost je jedna z těch věcí k poučení. A možná že se měníme k obrazu lidí, kterým jsme se nikdy nechtěli přiblížit, ale nikdo nám to neřekne, protože okolí kolem nás se pořád mění a mění. Dobrá práce, hodný manžel, vlastní byt, dokončit školu, vnitřní mír. Myslím, že chtít tyhle věci definují dospělost. A taky semtam nějaká ta párty, opít se o Silvestra do němoty, chodit si občas zaběhat, řešit vaření a hubnutí a slevy v HMku, kde najít levné geláky a nová kolekce Pandory za odměnu za zkouškové.
Hloupé věci, spontánní blbosti vzali za své a když se přece jen něčeho takového dopustíte, čekají na vás pohledy se zvednutým obočím a odsouzení. Občas mě až překvapuje, co všechno jsou lidé kolem schopní odsoudit. Jaká nepatrná drobnost stačí. Možná že mrknout do starých deníků a zjistit o co Vám vlastně šlo v první řadě není vždy na škodu. Možná byste byli mile překvapeni a možná taky ne. Třeba zjistíte, že jste teď nechutně povrchní člověk, kterého baví jenom pomlouvat a mluvit o sobě. A o drahých věcech co máte. Ale teď už je na to všechno trošku pozdě, protože konečná stanice, prosíme vystupte.